Pisarev Dmitrij Ivanovič, kritik rus. (* 2. říj. 1840 ve vsi Znamenské na hranici gub. tulské a orlovské – † 4. čce 1868), nabyv pečlivého vychování v rodině, již jako chlapec 4letý četl a mluvil plynně francouzsky. Když mu bylo 11 let, byl dán do gymnasia v Petrohradě, kde studoval též na filosofické fakultě, aniž však měl z toho valný prospěch, ano ve třetím roce zanechal studií, aby věnoval se cele literatuře, a vstoupil do redakce časop. »Razsvět«. Uvědomělá činnost jeho počala se však teprve koncem r. 1859 po duševním převratě, způsobeném mukami z neuspokojeného citu k vlastní sestřenici. Útrapy tyto a vzniklé z toho uvažování dle vlastních jeho slov přispěly k jeho duševnímu rozvoji více, než všecky dosud poznané theorie, jako vůbec v celém rozvoji P-a okamžité affekty a vzněty hrají nejdůležitější úlohu. Pod tlakem neukojeného citu celá skutečnost zdá se mu mystifikací a skepticismus jeho dochází až tam, že popírá slunce i měsíc, přiváděje ho k nesmírnému přeceňování vlastního já. Došlo až tam, že P-a musili umístiti v chorobinci, kde dvakráte pokoušel se o sebevraždu a odkud po 4 měsících uprchl, načež zavezli ho do vsi. Zde zdraví jeho poněkud se zlepšilo, ač do smrti zůstal podivínem, libujícím si v příkrých a rozhodných obratech. Z jara r. 1861 ukončil universitu, načež věnoval se žurnalistice a stal se spolupracovníkem časopisu »Rus. Slovo«. Plodnost jeho byla nevšední. Tiskl až 50 archů ročně. Z jara r. 1862 za stať otištěnou v tajném revolučním listě odsouzen na 4 roky do žaláře, ale literární činnost jeho tím jen podnícena. S počátku nebyl nepřítelem umění, unášel se Puškinem, Turgeněvem, Goethem, Schillerem, ale znenáhla v jeho názorech nastává obrat, jenž zcela zřejmě vychází na jevo ve stati Realisty. Zde P. vystupuje s novým světovým názorem, který v podstatě není ničím jiným, než všestraným rozvinutím ideí a psychologie Bazarova, hrdiny románu Turgeněva »Otcové a děti«. Hlavní modlou jeho stává se idea prospěšnosti, idea toho, čeho je třeba. Především je potřebí stravy a oděvu, všechno ostatní je vedlejší. A tyto vedlejší, nesmyslné potřeby možno zahrnouti jediným pojmem – aesthetika. Všecko, co páchne aesthetikou, nestojí za nic. Poesie má jen tehdy cenu, ukazuje-li nám jasně a zřetelně stránky lidského života, jichž člověk potřebuje, aby mohl náležitě uvažovati a jednati. Ostatní umění vůbec nemá ceny a myslící člověk realista musí potírati trpaslíky, zabývající se sochařstvím, malířstvím, hudbou právě tak, jako učené frasisty v togách vědcův. Nejpříkřeji a nejostřeji P. názory své vyslovil ve statích o Puškinovi, jejž podrobil v důsledku svého názoru nelítostnému, ale nespravedlivému rozboru. Neuznávaje autorit, P. sám pokládá se za nejdůslednějšího z rus. spisovatelův. K tomu třeba dodati, že sloh jeho bývá živý, ano až dramatický, jako u lidí, pevně věřících ve správnost hlásaných ideí. Odtud ona obliba jeho statí, v nichž mládež nalézala vždy originální myšlenku a mocný vzmach mladistvé, protestující energie. Protesty P-a staly se hybnou pákou ruské společnosti let šedesátých jakožto sebevědomý appel na osobnost jménem lidské důstojnosti. A s tohoto historického stanoviska »pisarevské idey« jsou velmi poučné, nehledíme-li ani k tomu, že zjev P-a sám sebou jest zajímavý jako ucelený psychologický typ určitého období v dějinách ruské společnosti. Koncem r. 1866 P. vyšel ze žaláře, ale se zánikem »Rus. Slova« jakoby síly jeho ochably. Záhy potom nalezl hrob v mořských vlnách. Sebrané spisy jeho vydal Pavlenkov (2. vyd. Petr., 1894, 6 d., se statí J. Solovjeva). Šnk.
PD old 70