Ottův slovník naučný/Pichler
| Ottův slovník naučný | ||
| Pichl z Pichlperka | Pichler | Pichlerberk |
| Údaje o textu | |
|---|---|
| Titulek: | Pichler |
| Autor: | neuveden |
| Zdroj: | Ottův slovník naučný. Devatenáctý díl. Praha : J. Otto, 1902. S. 726–727. Dostupné online |
| Licence: |  PD anon 70 |
Pichler: 1) P. Antonín, kamenořezbář (* 1697 v Brixenu [Tyroly] – † 1779 v Římě). Učil se počátkům svého umění u českého leštitele skla Josefa Zieglera, zdokonaloval se v Neapoli a od r. 1743 pobýval trvale v Římě. Z gemm jeho vyniká: Antigona a Ismena v onyxu dle vlastního námětu; Priamos u nohou Achilleových; Poprsí Homérovo; hlava Julia Caesara; Meleager dle sochy vatikánské; Bakchanál dle Michelangela; Centaur v pečetním prstenu Metastasiově. Srv. Rollett, Die drei Meister der Gemmoglyptik: Antonio, Giovanni und Luigi P. (Víd., 1874).
2) P. Jan, kamenořezbář, syn předešlého (* 1734 v Neapoli – † 1791 v Římě). Byl žákem otcovým a studoval vzory antické. Již patnáctiletý provedl Heraklea s lvem nemejským. Císař Josef II. za svého pobytu v Římě (1769) povýšil jej na šlechtice a snažil se získati ho pro Vídeň, ale P. odmítl vybídnutí. Gemmy P-ovy vyznačuje čistota a ostrost práce. Také pěstoval malbu pastelovou.
3) P. Ludvík (Luigi), kamenořezbář, bratr a žák před. (* 1773 v Římě – † 1854 t.). V l. 1818–50 dlel ve Vídni, kdež byl professorem na škole ryjecké. Z rozkazu cís. Františka provedl pro papeže skelné odlitky cenných kamenů c. k. kabinetu antik. Provedl velmi četné intaglie, podobné bratrovým. Sklonek života ztrávil v Římě.
4) P. Jan Josef, nevlastní bratr před. (* kol 1760), byl rovněž kamenořezbářem.
5) P. Karoline, spis. něm. (* 1769 ve Vídni – † 1843 t.). Byla dcera dvorního rady Greinera a provdala se za Ondřeje Pichlera. Psala romány a drobnosti dramatické. Z románů rozšířeny byly: Agathokles (Víd, 1808, 3 sv.); Frauenwürde (t., t. r., 4 sv.) a Die Belagerung Wiens (t., 1824, 3 sv.); z novellek oblíbeny: Das Schloss im Gebirge a Der schwarze Fritz. Souborně vyšly práce její ve Vídni (1820-45, 60 sv.) Nevynikají hloubkou, psány jsou dovedně, vážně, leckdy též povídavě rozvláčně dle povídkové tradice starší. Doplněním jejich jsou Denkwürdigkeiten (vyd. J. Wolfem, Víd., 1844, 4 sv.) a listy psané Tereze Huberové (»Grillparzer-Jahrbuch« III.). O jejím textu k opeře Rudolf von Habsburg« (1818) viz Kraus, Stará hist. čes. v něm. literatuře, str. 361. Některé práce její byly též přeloženy do češtiny.[red 1]
6) P. Karel, spis. čes. (* 1811 v Čes. Budějovicích, – † 21. led. 1865 v Krakově). Po studiích ve svém rodišti a ve Vídni vstoupil do státní služby. Pobyv delší dobu při účtárně ve Lvově a v Krakově, kde získal si i mimo úřad všeobecné úcty a vážností mezi Poláky, v prázdné chvíli pracoval pilně na poli jazykův a dějin jazyků slovanských, zejména na poli jazyka a literatury polské. Znalosti několika jazyků použil ku překladům do češtiny, jež uveřejnil v časop.»Včele« na r. 1841–43 a vydalo sobě: ze Swifta Gulliverovy cesty (Praha, 1852); z Bernardina de St.-Pierre Chyši indickou (t., 1842). Četné jeho práce zůstaly v rukopise.
7) P. Adolf, básník a přírodopisec rak. (* 1819 v Erlu v Tyrolích – † 1900 v Inšpruku). Studoval lékařství a přírodní vědy v Inšpruku a ve Vídni a vystoupil literárně jako vydavatel sbírky Frühlieder aus Tirol (1846). R. 1848 účastnil se bojů na hranicích italských, začež dostalo se mu řádu železné koruny a později i rytířství s přídomkem »von Rautenkar«. Událostem r. 1848 věnoval dvě knihy: Aus den März- und Oktobertagen zu Wien 1848 (1850) a Aus dem welschtirolischen Kriege (1849). R. 1849 učiteloval na gymnasii inšpruckém a r. 1867 stal se universitním professorem pro mineralogii a geologii tamže. Literární význam P-ův tkví v lyrice a v básnickém vypravování. Vydal: Ueber das Drama des Mittelalters in Tirol (1850); Gedichte (1853); Hymnen (1855); Die Tarquinier (1860); Aus den Tiroler Bergen (1861); Rodrigo (1862); Epigramme (1865); Allerlei Geschichten aus Tirol (1867); In Lieb' und Hass (1869); Deutsche Tage (1870); Marksteine (1874); Zu Litteratur und Kunst, epigrammy (1879); Fra Serafico (t. r.); Vorwinter (1885); Neue Marksteine (1890); vzpomínkové Zu meiner Zeit (1892); Spätfrüchte (1896); Kreuz und quer. Streifzuge (t. r); novellu Der Einsiedler (t. r.); vypravování Jochrauten (1897) a Letzte Alpenrosen (1898) a j. Většina těchto knih vydána v nových vydáních na sklonku života P-ova. Přírodovědecké práce jeho jsou: Beiträge zur Geognosie Tirols (»Zeitschrift des Ferdinandeums«,1863); Zur Geognosie der Alpen (1867) a řada statí časopiseckých.
Redakční poznámky
Toto jsou redakční poznámky projektu Wikizdroje, které se v původním textu nenacházejí.
- ↑ Podle Doplňků a oprav na konci díla:
726 str., 2 sl., 9 řád zdola, připoj: O stycích K. P-ové s Frant. Palackým a o jeho při sepsání 3sv. románu jejího Die Schweden in Prag (čes. od Jos. Pečírky) pojednal Dr. J. V. Nováček v »Čes. Revui« II. 529 sl. (dostupné online)