Ottův slovník naučný/Pich (příjmení)

Ottův slovník naučný
Pich (obec)	Pich (příjmení)	Pícha

Údaje o textu
Titulek:	Pich
Autor:	neuveden
Zdroj:	Ottův slovník naučný. Devatenáctý díl. Praha : J. Otto, 1902. S. 724. Dostupné online.
Licence:	PD anon 70

Pich: 1) P. Antonín, ranhojič čes., zvaný též Pechanec nebo Plechanec (* 1795 na Hořičkách u České Skalice – † 1865 t.). Pocházel z rodiny selské, v níž od r. 1718 léčeni zlomenin a napravování vymknutých údů bylo dědičným. Vyučiv se ranhojičství u venkovského chirurga, obdržel r. 1812 povolení k léčení zlomenin a ran, r. 1825 pak za vyučenou od gremia ranhojičského v Hradci Králové. Chirurgickou praxi konal v zděděném statku selském, v němž zařídil i soukromou nemocnici a proslul ve svém povolání tou měrou, že nejenom z Čech a Rakous, nýbrž i ze Slezska a ze Sas, ba i z Berlína a Francie u něho nemocní hledali pomoci. Dle vlastních zápisů vyhojil od počátku praxe do konce r. 1864 více než 20.000 zlomenin, nečítaje v to četná poranění nebo vymknutí, která v ústavě obvázána, ale trvale léčena nebyla. Po smrti P-ově řídí jeho ústav Kašpar Rosa, diplomovaný lékař. (Srv. Weiss, Dějiny chirurgie v Čechách, str. 158–160.)

2) P. František, c. k. školní inspektor (* 1851 v Táboře). Vystudovav universitu v Praze působil na gymnasii v Jindř. Hradci, v Táboře a od r. 1885 v Písku. Mimo své povolání pěstoval hudbu, zejména v Táboře, jako dirigent, houslista, pořadatel přednášek a učitel zpěvu na škole střední. Napsal: K reformě vyučování zpěvu na školách středních (Programm gymn. v Písku na r. 1886); O hudbě programní (Praha, 1892) a přispíval do časop. »Dalibora«.