Ottův slovník naučný/Piccolomini
| Ottův slovník naučný | ||
| Piccolo | Piccolomini | Pic du Midi |
| Údaje o textu | |
|---|---|
| Titulek: | Piccolomini |
| Autor: | neuveden |
| Zdroj: | Ottův slovník naučný. Devatenáctý díl. Praha : J. Otto, 1902. S. 707–708. Dostupné online. |
| Licence: |  PD anon 70 |
 Heslo ve Wikipedii: Piccolomini |
|
Piccolomini [pikolò-], starý rod italský, který pocházel z Říma a usadil se později v Sieně, kde hrál dosti vynikající úlohu. Během doby nabyl rod vévodství Amalfi a říšské hodnosti knížecí. Rozvětvil se na mnoho linií. Nejslavnější člen rodu jest Aeneas Silvius P. (v. t.), potomní papež Pius II. Z jeho dvou sester vznikly dvě hlavní linie rodu P.: z Laudemie vzešla větev P.-Todeschini, z Kateřiny větev P.-Pieri. Z větve P.-Pieri proslul Silvius († 1609), který vyznamenal se vojensky v Nizozemí, v Sedmihradech a v Alžíru. Jeho synem je známý Octavio P. (* 1599 – † 1656). Octavio r. 1616 vstoupil do vojenských služeb španělských, r. 1618 však přestoupil do služeb velkovévody toskánského a s jeho vojskem bojoval pak v Čechách (i na Bílé Hoře); r. 1625 stal se cís. plukovníkem a v té hodnosti byl od Valdšteina přijat za vůdce životní jeho stráže. R. 1632 vyznamenal se u Lützena, začež byl od vévody jmenován generálem jízdy. Nabyv úplné důvěry Valdšteinovy, P. v lednu 1634 zradil jeho úmysly dvoru a postavil se v čelo protivaldšteinského spiknutí. Za to byl jmenován maršálem, byl povýšen do stavu hraběcího v Čechách a obdařen Trčkovským panstvím Náchod. Potom účastnil se bitvy u Nordlink, r. 1635–39 bojoval ve službách španělských v Nizozemí a r. 1640–42 opět v Německu a v Čechách. Povýšen r. 1643 na rytíře zlatého rouna a spolu obdařen vévodstvím z Amalfi, bojoval r. 1644–48 opět v Nizozemí, načež až do ukončení války stál v čele cís. vojsk v Čechách (1648). Za své zásluhy vojenské, jakož i diplomatické, jež si získal r. 1649 při jednání se Švédy o ratifikaci a vyplnění vestfálského míru, r. 1650 byl povýšen na dědičného říšského knížete. R. 1651 oženil se s Marii Benignou SaskoLauenburskou, ale zemřel bezdětek již r. 1656. Bratr Octaviův Aeneas Silvius padl r. 1619 v bitvě u Záblatí; syn Aeneův Silvio padl r. 1634 u Nordlink. Z dědicův Octaviových třeba připomenouti Octavia II., který r. 1757 zemřel v táboře u Hradce Králové jako cís. generalissimus. Jím vymřela tato větev rodu P. – Z větve P.-Todeschini vynikl Antonio, který za služby prokazované králi aragonskému Ferdinandovi obdržel vévodství Amalfi a hrabství Celano spolu s titulem de Arragona (1484). Jeho bratr Francesco stal se r. 1503 papežem pod jménem Pius III. (v. t.). Potomci Antoniovi zastávali vysoké hodnosti v království Neapolském, o vévodství Amalfi však přišli již r. 1566. Z jiných členů rodu Josef Silvius byl císařským plukovníkem a padl r. 1645 v bitvě u Jankova; František r. 1686 padl u Budína. Z této linie Pompeo Giovanni († 1765), kníže di Valle, zdědil r. 1757 Náchod i titul říšského knížete; ale již jeho synem Josefem Parille linie P.-Todeschini-Celano vymřela r. 1783. Z jiných větví linie P.-Todeschini možno připomenouti větev Montemarciano, z níž Alfons r. 1591 pro loupežnictví byl popraven. Srv. H. M. Richter, Die P. (1874), a A. von Weyhe-Eimke v »Jahrbuch der k. k. heraldischen Gesellschaft 'Adler'«, XII. 1885.