Piccini [-číni] Nicola, operní skladatel ital. (* 1728 v Bari – † 1800 v Passy u Paříže). Jeho otec, ač hudebník, hudební náklonnosti svého syna potlačoval; přece však na přímluvu biskupa svého rodiště P. r. 1742 poslán byl na konservatoř Sant'Onofrio, kde byl zamilovaným žákem Leovým a Duranteovým. R. 1754 P. debutoval jako dramatický skladatel v divadle fiorenckém v Neapoli operou Le donne dispettose a po této následovala nepřehledná řada oper, z nichž dle titulů známo je 114 R. 1756 stala se chotí P-ovou Vicenza Sibilla, proslulá pěvkyně a jeho žačka, které on nedovolil vstoupiti po sňatku na jeviště. Bezpříkladný přímo úspěch měla v Římě opera Cecchina (»La buona figliuola«), která nejen na všech jevištích v Italii, ale i v celé Evropě byla dávána a vynutila si uznání samého Jommelliho. P. tuto operu napsal ve třech nedělích, a přes to ona nese známku svěží, volné vynalézavosti. Novotou P-ho bylo zavedení propracovanějších, z několika scén složených finalů se změnou tempa a tóniny; i forma duetta byla od něho rozšířena a dramatičtěji utvářena. Nespolehlivé, vrátké obecenstvo v Římě dalo mnoho zakusiti P-mu: r. 1773 odpadlo od něho a přiklonilo se k Anfossimu, jenž hluboko stál pod ním. Z rozčilení nad touto porážkou P. ochuravěl a předsevzal si, že nikdy již nevstoupí do Říma. Obratem v životě P-ově bylo přesídlení s chotí a dítkami do Paříže na zvláštní pozvání královny Marie Antoinetty (1776) prostřednictvím La Bordea a neapolského vyslance hr. Caraccioliho. P. měl tam skládati franc. opery a obdržel služné 6000 franků, náhradu cestovních útrat a volný pobyt. Marmontel zpracoval pro P-ho několik Quinaultových textů, které zredukoval na 3 akty, a spřátelil ho s pravidly franc. prosodie. Prvním plodem této pro P-ho dojista trapné práce byl Roland (1778). Přes všechnu práci protivníků jeho, přívrženců to Gluckových, měla tato opera výtečný úspěch na scéně. Zdravější úspěchy slavil P., když téhož roku angažován byl italskou společností, která hrála střídave s franc. ve Veliké opeře; P. jmenován byl ředitelem Italův a měl příležitost provésti své nejlepší italské opery: Le fin te gemelle, Cecchina, La buona figliuola maritata a Il vago disprezzato, v nichž pouto cizí řeči neochromovalo jeho fantasie. Ale tím boj nebyl skončen. Správa Veliké opery rozpálila oheň znova, když vyzvala Glucka a zároveň i P-ho, aby složili operu Iphigénie en Tauride; Glukkovo dílo bylo dáváno již r. 1779 a P. v neprozíravosti dokončil přece svou práci, s níž r. 1781 neutrpěl sice porážky, ale dožil chladného přijetí, neboť nebyl s obrovitost Glukkovu. Prve již provedl franc. opery Phaon (1778), Le fat méprisé (1779), Atys (1780). Nový rival vznikl P-mu Piccini Gluckově odjezdu do Vídně v Sacchinim; na výši situace držel se operami Adèle de Ponthieu (1781), Didon, Le dormeur éveillé a Le faux lord (vesměs 1783); za to rozhodný neúspěch měly Lucette (1784), Diane et Endymion (1784), Pénélope (1785) a Le mensonge officieux (1787); L'enlèvement des Sabines (1787) a Clytemnestre vůbec nedostaly se k provozování. Poctivá a všem intrikám daleká povaha P-ova okázala se ve světle nejkrásnějším, ježto nijaké trpkosti nepociťovala ani proti Glukkovi, ani proti Sacchinimu; měl P. smrti onoho v úmyslu pořádati zaň velikou smuteční slavnost a nad mrtvolou tohoto r. 1786 dokonce učinil velebivší jej proslovení. P. povolán byl r. 1784 za professora na Ecole royale de chant et de déclamation, z níž r. 1794 utvořila se konservatoř. Tohoto postavení zbaven byl revolucí a rychle utekl se do Neapole, kde byl u dvora příznivě přijat a napsal ještě několik nových italských oper; avšak sňatek jedné z jeho dcer s republikánsky smýšlejícím Francouzem uvedl jej u dvora v nemilost, že dokonce byl odsouzen k domácímu vězení. R. 1798 vrátil se tudíž zprvu sám do Paříže a vzav pak rodinu k sobě slušně se živil, ježto měl požitek pense a obdržel ještě 5000 fr. náhrady za ztrátu. Ovšem zbaven byl jmění svého za převratů hrůzyplných let a i všechny partitury jeho byly prodány. Krátce před jeho smrtí utvořena pro něho sinekura 6. inspektora konservatoře; polovinu vypláceného mu služného obdržela po jeho smrti, když stal se Monsigny jeho nástupcem, vdova, jež za to na konservatoři vyučovala zpěvu. P. napsal také několik oratorií, žalmův a jinou kostelní hudbu, zvláště krátce před návratem do Paříže, kdy žil ve stísněných poměrech v Neapoli. – Srv. Ginguené, La vie et les ouvrages de P. (1800); Desnoiresterres, Gluck et P. 1774–1800 (1872). – V míře menší zdědil po otci hudební nadání syn P-ův Luigi (* 1766 v Neapoli – † 1827 v Passy), který napsal rovněž řadu italských i francouzských oper.
PD anon 70
Heslo ve Wikipedii: Niccolò Piccinni