Phaedrus, římský skladatel bajek. Pocházel z makedonského kraje Pierie (srv. 3 prol. 17: ego, quem Pierio mater enixa est iugo), odkud záhy přišel jako otrok do Říma, kde seznámil se s římskou literaturou. Možno-li věřiti titulu jeho 5 knih aisópských bajek »Phaedri, Augusti liberti, fabulae Aesopiae«, byl od císaře Augusta propuštěn na svobodu. Báje aisópské vyskytují se v poesii římské porůznu, jako u Ennia, Lucilia a Horatia, již před tím, ale Ph. jest první, jenž zvířecí bajku jako samostatný druh uvedl v básnictví římské. Této zásluhy své jest si plně vědom i chlubí se jí a věští trvání jména svého, dokud písemnictví latinské v úctě bude chováno. Než nepolepšil si prací tou hmotné své poměry, aniž došel uznání náležitého u vzdělaného obecenstva římského. Ph. naříká aspoň na bídné své postavení, jakož i na závist, jež mu odpírá příslušné místo v kruhu básníkův, i s opovržením mluví o lidech, kteříž ho neuznávají. Jeho přívrženci byli, jak se zdá, jen z kruhu propuštěnců, k němuž sám náležel. Ba spíše ublížil si dvěma knihami bajek, jež nejprve uveřejnil; neboť všemocný ministr Tiberiův Sejan spatřoval v nich leckteré narážky na časové poměry a stíhal jej proto. Z té příčiny Ph. uveřejnil knihy další teprve po pádu Sejanově, t. j. po r. 31, a po smrti Tiberiově. Kniha 3. vydána asi r. 40, čtvrtá o několik let potom a pátá, když autor byl již ve vysokém věku. Sbírka bajek Ph-rových jen neúplně jest nám zachována. Dříve bylo pochybno, zda i 32 bajek, kteréž arcibiskup Niccolò Perotti v XV. stol. z jakéhosi rukopisu opsal, t. zv. fabulae Perottianae, vlastnictvím jsou Ph-rovým čili nic. Nyní rozřešena jest otázka ta, a to ve smysle kladném (srv. Hervieux, Les fabulistes latins, 2 sv., Paříž, 1884). Látka bajek Ph-rových jen z malé části vážena jest z Aisópa a vedle vlastních bajek jsou tu i historická vypravování, dílem z přítomnosti neb nedaleké minulosti Nejvíce jest autor závislý na Aisópovi v první knize; čím dále tím více pracuje samostatně. Hledíc k řeckému originálu, látka není vždy obratně vzdělána, zejména ne v mravných naučeních, jež čtenáři předkládá nejen v epimythiích, nýbrž i v promythiích. Smysl mnohých bájí nebyl náležitě vystižen; obyčejně, kde Ph. od Aisópa se odchyluje, nečiní tak ku prospěchu svému. Výklad jest s počátku stručný, později obšírnější. Mluva jest plynná a na největším díle správná i jednoduchá. Není tu rhétorických okras aniž bombastu. Též metrum, iambický senar, zasluhuje chvály, jakkoliv není tento verš zde tak čistý, jak vyskytoval se v příbuzných básních od dob Catullových. Ve středověku báje Ph-rovy převedeny několikráte v prosu; my víme o trojích takovýchto převodech prosaických. Největšího rozšíření došlo vzdělání jich, jež asi v X. stol. uspořádal t. zv. Romulus. Těmito sbírkami prosaickými zatlačen však originál v pozadí, tak že ke konci středověku Ph. jest již v zapomenutí. Na světlo přichází opět v polovici XV. stol., od kteréž doby jest vědecky probírán a hojně vydáván. V poslední době vydali bajky Ph-rovy zejména: Eyssenhardt (Berlín, 1867); L. Müller (Lip., 1868, kritické větší vydáni t., 1877); A. Riese (t., 1885); L. Hervieux (Paříž, 1897); Speyer (Groninky, 1897); L. Havet (školní vydání' Paříž, 1896). RN.
PD old 70
Související na Wikidatech: Faedrus