Ottův slovník naučný/Petrov (osoby)
| Ottův slovník naučný | ||
| Petrov | Petrov (osoby) | Petrovac bosenský |
| Údaje o textu | |
|---|---|
| Titulek: | Petrov |
| Autor: | neuveden |
| Zdroj: | Ottův slovník naučný. Devatenáctý díl. Praha : J. Otto, 1902. S. 644–646. Dostupné online. |
| Licence: |  PD anon 70 |
 Heslo ve Wikipedii: Petrov (příjmení) |
|
Petrov (Петровъ): 1) P. Ivan, ataman kozácký, jenž z rozkazu Ivana IV. spolu s Burnašem Jelyčevem odebral se r. 1567 do Číny a popsal území od jezera Bajkalského do moře Korejského. Srv. popis této cesty u Sacharova (»Skazanija rus. naroda«, díl II.).
2) P. Aleksandr Andrejevič, spisovatel rus., přítel Karamzinův († 1793), byl spolupracovníkem časopisu (»Moskovskij žurnal«) Novikova a Karamzina, jenž pokládal P-a za svého literárního učitele a věnoval mu elegii »Cvětok na grob mojego Agatona«. Mimo to zobrazil jej v povídce »Čuv tvitěljnyj i chladnokrovnyj«. P. vydal několik překladův a pův. prací o sobě a byl redaktorem časop. »Dětskoje čtěnije«, vycházejícího při »Moskev. Vědomostech« (1785–89).
3) P. Vasilij Petrovič, básník ruský (* 1736 – † 1799), vzdělal se v moskevské akademii, kde byl potom professorem slovesnosti. Seznámiv se s Potěmkinem, stal se r. 1763 překladatelem při kabinetě Kateřiny II. a jal se skládati ódy, z nichž některé došly značné obliby panovnice, jmenovitě ony, v nichž velebil její skutky, ač básnického vzletu jest v nich poskrovnu. P. jeví se v nich napodobitelem Lomonosova. R. 1772 byl v Anglii, kde zabýval se překladem Miltonova »Ztraceného ráje«. R. 1780 šel do výslužby a usadiv se v orlovské gub., věnoval se výchově vesnických dětí. Literárně činným byl do konce života, spisuje ódy, poslání a satiry, jež poměrně stojí nejvýše, ač nedostává se jim náležité hloubky. Sebrané spisy jeho (Petr., 1809) otištěny byly nejnověji Vengerovem v díle »Rus. Poezija«, kde otištěn též Šljapkinův rozbor jeho satiry o Gustavu III. a článek P. Jefremova.
4) P. Vasilij Vladimirovič, fysik rus. (* 1762 – † 1834), byl professorem medicinsko-chirurgické akademie petrohradské, kde zřídil bohatý fysický kabinet. Hlavní jeho spisy jsou; Sobranije fiziko chimičeskich novych opytov a nabljuděnij (1801); Izvěstije o galjvanivoljtovskich opytach posredstvom ogromnoj battareji, sostojavšej inog da iz 4200 mědnych i cinkovych kružkov (Petrohr., 1803) a Novyje električeskije opyty (t., 1804). Mnohé jeho pokusy, jmenovitě o fosforu a z oboru elektrického světla, zajistily P-u vynikající místo mezi učenci ruskými. Četné stati jeho z oboru fysiky, chemie a meteorologie otištěny jsou v »Memoirech« akademie petrohrad., jež r. 1803 zvolila jej svým členem.
5) P. Osip Afanasjevič, operní pěvec rus. (* 1807 – † 1878), cítil od samého dětství vášnivou náklonnost k hudbě a naučil se sám hráti na několika nástrojích. Jako 19letý jinoch šel k divadlu a zpíval ve venkovských městech rus., až r. 1830 povolán do Petrohradu k státnímu divadlu, kde do konce svého života sehrál přes 100 nejrozmanitějších úloh, jmenovitě vytvořil typické postavy v operách »Život za cara«, »Ruslan«, »Rusalka«, »Rogněda« a j. Sám Glinka nazýval jeho bas mocným. Vedle toho měl znamenitý talent scénický, tak že se stejným zdarem vystupoval v úlohách vážných i komických.
6) P. Pavel Jakovljevič, orientalista rus. (* 1814 – † 1875), vzdělal se v Petrohradě, načež nějakou dobu pobyl za hranicemi a přednášel sanskrt na universitě kazaňské a moskevské. Z jeho prací, rozptýlených v odborných listech, uvádíme: Pribavlenie k katalogu sanskritskich rukopisej, nachoďaščichsja v aziatskom muzeumě akaděmiji nauk (»Žurnal« min. nár. osv., 1836); Programma dlja prepodavaníja sanskr. jazyka (»Zápisky« kazan. univ., 1842); Sanskritskaja antologija (Kazaň, 1846) a j.
7) P. Ivan, znamenitý počtář rus. (* 1823 v kostromské gub.), jevil již v útlém mládí nadání pro počty a podrobil se jako 11letý chlapec zkouškám z počtů, při nichž výborně obstál, ač neuměl čísti ani psáti. Pro své znamenité schopnosti počtářské byl představen Mikuláši I., jenž dal jej r. 1834 do gymnasia k dalšímu vzdělání. Srv. Bezsoznatěljnyj sčet v jego sovremennych projavlenijach i v istoričeskom prošlom (»Fizikomatěmatičeskija nauky« V. V. Bobynina, díl XI.).
8) P. Michajil Nazarovič, historik rus. (* 1826 – † 1887), byl professorem na universitě charkovské a vydal: Lekciji po vsemirnoj istoriji (Charkov, 1888–91) a Očerki iz vsemirnoj istoriji (3. vyd. t., 1896), v nichž vyniká zejména pečlivým, přímo uměleckým propracováním látky. Životopis jeho podal A. N. Děrevickij (t., 1887).
9) P. Petr Nikolajevič, spisovatel rus. (* 1827 – † 1891), zabýval se archivním studiem i belletrií a znám jest četnými historickými romány (Semja voljnodumcev; Balakirev; Carskij sud), jakož i četnými články kulturně-historickými. Mimo to sestavil: Aljbom rus. narodnych skazok i bylin (Petr., 1875); Aljbom 200lětňago jubileja Petra I. (s Šubinským, t., 1872); životopis Petrův (t., 1873) a j. Důležity jsou jeho příruční knihy: Dlja němnogich. Sbornik zamětok po geněalogii, geraljdikě i proč. (t., 1875); Istorija rodov rus. dvorjanstva (t., 1885); Istorija S.-Petěrburga (t., 1885) a pod.
10) P. Aleksandr Dmitrijevič, šachista rus. († 1867), pokládán byl za nepřekonatelného a vydal veskrze původní spis Šachmatnaja igra (Petr., 1824). Skvělé jeho partie již v 30tých letech XIX. stol. získaly mu čestný název »ruského Filidora« a jeho partie s Hofmanem jest proslulá v celém šachovním světě. P. byl vyšším úředníkem ve Varšavě a pouze r. 1863 navštívil cizinu, ale nejlepší hráči pařížští vyhnuli se tehdy zápasu s ním.
11) P. Nikolaj Pavlovič, inženýr rus. (* 1836), vzdělal se v inženýrské akademii, načež studoval za hranicemi a přednášel v inž. akademii a v technologickém ústavě. V l. 1888–92 byl předsedou dočasné správy státních železnic, předsedou inž. rady ministerstva kommunikací a od r. 1893 jest zástupcem ministra kommunikací. Náleží mu řada odborných spisů, z nichž jmenujeme: Trenije v mašinach i vlijanije na něgo smazyvajuščej židkosti (Petr., 1887); Opredělenije skorosti pojezda na želěznoj dorogě pri vozmožnom uveličeniji věrojatnosti bezopasnago dviženija (t., 1890); Sravněnije uslovij dviženija pojezda po želěznoj dorogě odinočnoju i dvojnoju ťagoju (t., 1890) a pod.
12) P. Andrej Nikolajevič, vojenský spisovatel rus. (* 1837), byl gen. majorem vojenského štábu a vydal knihy: Vojna Rossiji s Turcijeju i poljskimi konfeděratami (Petr., 1866); Zdorovje vojsk (1875); Vtoraja tureckaja vojna v carstvovanije Jekatěriny II. (t.,1880) Vojna Rossiji s Turcijej 1806–12 (t., 1888); Vojna Rossiji s Turcijej 1853–54 (t., 1890).
13) P. Nikolaj Ivanovič, spisov. rus. (* 1840), nabyl vzdělání v duch. akademii kijevské, kde stal se professorem slovesnosti a dějin cizích literatur. Hlavní jeho práce jsou: O proischožděniji i sostavě slavjano-rus. pečatnago prologa (doktorská dissertace, Kijev, 1875); Istoričeskij vzgljad na vzajimnyja otnošenija meždu serbami i russkimi v obrazovaniji i litěraturě (t., 1876); Opisanije rukopisej cerkovno-archeologičeskago muzeja pri kijev. duch. akaděmiji (t., 1875, 1877 a 1879); Kijevskaja iskustvennaja litěratura XVIII. věka, preimuščestvenno dramatičeskaja (t., 1880); Očerki istoriji ukrajinskoj litěratury XIX. st. (t., 1884); Načalo greko-boljgarskoj raspri i vozrožděnija bolgarskoj narodnosti (t., 1887) a j. Z jeho četných studií odborných zasluhují zmínky: O narodnych prazdnikach v jugozap. Rossiji (»Trudy« kijev. duch. akad., 1871); O vlijaniji zapadno-jevropejskoj litěratury na drevně-russkuju (t.,1872); Južnorusskija legendy (t., 1377); Slědy sěverno-rus. bylevago eposa v južno-rus. narodnoj litěraturě (t., 1878); Splětskij archijep. Mark. Antonij de Dominis (Gospodněčič i jego značenije v južno-rus. polemičeskoj litěraturě. XVII. v. (t., 1879); Starinnyj južno-rus. těatr i v častnosti vertěp (»Rus. Starina«, 1882) a pod.
14) P. Račo, plukovník a vojenský ministr bulharský (* 1861 v Šumenu), byl v dubnu r. 1894 k naléhání knížete Ferdinanda vzat do ministerstva Stambulova, ač byl nepřítelem tohoto. Když Stambulov požádal za propuštěnou, nastaly ve Srědci 18. květ. 1894 pouliční nepokoje a lid žádal, aby kníže přijal demissi ministerstva. Stambulov o své újmě vyslal proti lidu několik oddílů jízdní pěší policie a četnictva, než P. poslal proti nim vojsko, jež zabránilo krveprolití. K zakročení P-a důstojníci osvobodili též všechny zatčené. Po těchto událostech P. stal se jediný z kabinetu Stambulova členem ministerstva Stojlova. Jest též hlavním redaktorem »Vojenského Sborníku« a »Vojenských Zpráv«.