Petronius, skladatel satirického románu z doby Neronovy. Jak se podobá, byl totožný s C. Petroniem, jenž svou znalostí labužnictví a přepychu, jakož i jemným vkusem u veliké míře získal si přízeň císaře Nerona a pak na jeho dvoře důležitou úlohu hrál jako mistr vkusu (elegantiae arbiter), až nepřítelem svým Tigellinem, mocnou osobou u téhož vladaře, udán byv, že účastnil se spiknutí Pisonova (r. 66) směřujícího proti císaři, milosti pozbyl i nucen byl životu svému konec učiniti (srv. Tac. ann. 16, 17 a násl.). Román P-iův nadepsaný Satirae byl spisem nemálo obšírným; čítalť až 20 knih, z nichž každá byla dosti značná, jak možno souditi z největšího zlomku zachovaného – neboť v celistvosti dílo to nás nedošlo – z tak zvané »hostiny Trimalchionovy« (cena Trimalchionis), jež pochází z 15. a 16. knihy. Zlomky druhé jsou po největším díle jen menší, namnoze ani vespolek nesouvisí. Nicméně můžeme si na základě jejich zobraziti z nemalé části ráz celého díla. Veškery příběhy tu vyložené vypravuje komusi hlavní osoba románu, jakýsi Encolpius, mladý Řek příjemného zevnějšku, nevšedního vzdělání, ale beze jmění a lepších známostí. Ten spojiv se s několika dobrodruhy chodí světem, aby na účet jiných se bavil a ke štěstí přišel. Jevištěm ve zlomcích dochovaných jest jižní Italie, a sice děje se nejvíce věcí v nejmenované osadě kampanské, snad v Kumách, čásť příběhův odbývá se v Krotoně. Možno, že ve ztracených částech byl Řím jevištěm, před tím pak i Massilie, k níž některé úryvky ukazují. Doba líčených událostí jest asi konec vlády Claudiovy nebo počátek panování Neronova. V zachovaných úryvcích předvádějí se scény illustrující tehdejší přepych a nádheru, směšný luxus a nevkus, touhu po zdánlivé učenosti, zkrátka převrácenost a pokleslost mravů doby té. Spisovatel zná dopodrobna rozkošnický život tehdejší i umí s dovedností podivuhodnou kresliti skutečnost. Osoby, jež nám předvádí, nejsou nikterak všeobecné typy, nýbrž konkrétní postavy vzaté ze skutečného života a vylíčené s neobyčejnou věrností. Poznáváme tu různé druhy lidí a různé povahy. V Trimalchionovi na př. vidíme bohatého parvenu, jenž hledí napodobiti mravy a způsoby vzdělaného, jemného muže, jenž však při tom slabé své stránky, svou nevzdělanost a sprostotu, dává na jevo. Encolpius představuje dobromyslného, ale zbabělého a chlipného Řeka; v Eumolpovi shledáváme marnivého a nevkusného básníka, zároveň v jádru nemravného mravokárce. Tón při tom jest veskrze humoristický; osoby jednají tu a mluví, i při věcech nejhnusnějších, s takovou přímostí a nepředpojatostí i volností, jakoby téměř právo měly takovými býti a tak mysliti, jak jednají. Autor pak jako s úsměvem provází své hrdiny při všech jejich výkonech. Dovedně jest v románě tom řeč ovládána; neboť výborně jest přizpůsobena jednotlivým povahám a osobám. Jest na př. plebejská při zbohatlém propuštěnci Trimalchionu, jemná při vzdělaném Encolpiovi, naduřelá při básníku Eumolpovi. V prosu vloženy jsou i stati básnické, jako Dobytí Troje (Troiae halosis) a Válka občanská (Bellum civile), básně, jež mají tendenci satirickou. Pro poznání sociálních, též literárních poměrů první doby císařské jest dílo toto ceny nevšední. – Vydání Büchelerovo (Berlín, 1862 a t. 1871); cena Trimalchionis vydána s německým překladem a bohatým výkladem od L. Friedländera v Lipsku, 1891. RN.
PD old 70
Heslo ve Wikipedii: Petronius