Ottův slovník naučný/Petr
| Ottův slovník naučný | ||
| Petovium | Petr | Petr (příjmení) |
| Údaje o textu | |
|---|---|
| Titulek: | Petr |
| Autor: | Ladislav Dvořák, Jaroslav Fikrle, Julius Glücklich, neuveden |
| Zdroj: | Ottův slovník naučný. Devatenáctý díl. Praha : J. Otto, 1902. S. 611–615. Dostupné online |
| Licence: |  PD old 70 |
 Heslo ve Wikipedii: Petr |
|
Petr, lat. Petrus (z řec. grc, „skála“), ital. Pietro, frc. Pierre, špan. a port. Pedro, pol. Piotr a p., osobní jméno mužské.
1) P. svatý, apoštol, nazýval se dříve Šimon, narodil se v Bethsaidě u jezera Genezaretského a, jak se zdá, oženiv se přeložil své bydliště do Kafarnaum, kde se živil rybolovem. Bratr jeho Ondřej, který byl žákem sv. Jana Křtitele a od svého učitele poučen první Ježíše jako zaslíbeného Messiáše poznal, přivedl jej ke Kristu Pánu, od něhož Šimon hned kephas, t. j. Petrus (skála), nazván byl, čímž již obdržel zaslíbení svého budoucího úřadu. Brzy potom byl sv. P. s bratrem Ondřejem a syny Zebedaeovými povolán za stálého učeníka Kristova a za prvního mezi apoštoly, kteréžto první místo vždy zaujímal i mezi těmi třemi apoštoly, kteří se těšili zvláštnímu přátelství Kristovu. Jeho život potomní dokázal, že byl hodným svého povýšení, neboť žádný z apoštolů s takovým žárem lásky se Pánu zcela neoddal, jako P., byť i z křehkosti lidské někdy jeho stálost se viklala. Zvláště důležité bylo jeho vyznání božství Kristova blíže Caesaree Filippi, zač odměnou obdržel zaslíbení svého budoucího primátu. Svého božského Mistra snažil se sice P. odstrašiti od podstoupení smrti, ale když se utrpení Jeho blížilo, hotov byl s ním na smrť jíti, ba i mečem Krista Pána obhájiti se odvážil. Sám se sv. Janem následoval Krista Pána až do předsíně (atria) velekněze; tam zapřel sice třikrát Pána, ale ihned poklesku svého upřímně želel Jeden z prvních uviděl P. Krista Pána po z mrtvých vstání; při jiném zjevení se Krista Pána u jezera Genezaretského, jakmile uslyšel P., že Kristus Pán na břehu stojí, z loďky do vody se vrhl, aby rychleji ke Kristu Pánu přišel, a tamtéž v odměnu za trojí vyznání své lásky k božskému Mistru ustanoven jest za nejvyššího pastýře celého stádce Kristova. Od té doby také P. vykonával primát nad veškerou cirkví, tak na př. hned po nanebevstoupení Páně staral se o volbu nového apoštola na místo Jidáše, první v Jerusalemě kázal evangelium, první zázrak učinil, první veřejně před synedriem vyznal víru svoji a trpěl za Krista, první trestal nehodné údy církve Kristovy, první přijal pohany do církve, jako vrchní pastýř církve v Palestině visitoval atd. O dalších osudech sv. P-a po jeho zázračném vysvobození z rukou Herodových víme velmi málo. Skutkové ap. praví pouze, že předsedal prvnímu sněmu apoštolskému v Jerusalemě a tam svým hlasem rozhodl při, zda Zákon Mojžíšův váže pohanokřesťany. Z epištoly ke Galatským víme, že P. byl v Antiochii (praví se, že tam byl prvním biskupem od r. 35-42); z prvního listu ke Korinthským se dovídáme konečně, že podnikal různé cesty apoštolské. Co pak víme od sv. otcův o posledních letech P-ových, není toho ani mnoho ani není všecko zcela zaručeno. Jisto jest, že P. r. 42 přišel do Říma a tam založil církev, kterou řídil 25 let, načež r. 67, týž den co sv. Pavel, ukřižován byl dle svého přání z pokory a na rozdíl od smrti Kristovy nohama vzhůru. Od sv. P-a máme 2 epištoly (druhá a třetí v řadě sedmi t. zv. katolických epištol, které se nazývají katolickými proto, že nebyly určeny, jako listy sv. Pavla, k jednotlivým osobám neb církvím, nýbrž mnohým církvím dohromady, tedy ve smyslu nynějších »encyklik«), z nichž první svědčí novoobráceným křesťanům v Pontu, Galatii, Kappadocii, Asii a Bithynii a napomíná křesťany, aby se nedali pomluvami a pronásledováním od pohanů odvrátiti od pravé víry, naopak aby svým životem snažili se vyvrátiti námitky protivníků. Druhou epištolu svoji psal P. rovněž těmto církvím brzy před svojí smrtí, o níž již ze zvláštního zjevení věděl, tedy asi na konci r. 66 neb na začátku 67. Obsah této epištoly je, aby křesťany církví těch ochránil před haeretiky, kteří lstí a posměchy (pronásledování, o němž v první epištole je zmínka, již přestalo) snažili se odvrátiti křesťany od víry pravé a přivésti k nevázanosti života, popírajíce božství syna Božího, ba i z druhého příští Páně posměch si tropíce, zvaní odtud od samého sv. apoštola P-a illusores. Zmínky zasluhuje, že jako sv. Pavel byl hlavně učitelem národův pohanských, tak P. zvláště zprvu více se staral o obrácení židův a o židokřesťany. Pode jménem sv. P-a byly již v prvních dobách křesťanství rozšířeny některé spisy apokryfické, o nichž již Origenés zmínku činí, jako zvláště evangelium P-ovo a apokalypse P-ova, ale dokázáno jest, že jejich původcem sv. P. ap. není. Spisův o sv. P-u, ale zvláště o jeho pobytu v Římě, kterážto otázka jest pro apologii nejdůležitější, jest velmi mnoho, ale zvláštní zmínky zasluhují výsledky nejnovějších badání archaeologických, uložené ve spisu F. X. Kraus, Roma Sotterranea (2. vyd. Freib., 1879). Jan Ev. Hulakovský přeložil rovněž z abbé C. Fouarda »Sv. P. a první leta křesťanství« (nákladem Cyrillo-Meth. knihtiskárny). dk.
Panovníci.
Aragonští: 2) P. I., král aragonský (1094–1104), syn Sancha Ramireza. V bojích proti Maurům zvítězil u Alcorazu a dobyl Huesky (1096), r. 1098 obsadil Calasanzu, r. 1100 dobyl Barbastra. Po něm nastoupil jeho bratr Alfons I.
3) P. II., král aragonský (1196-1213), syn Alfonsa II. Kromě Aragonie a Katalonie zdědil ještě po otci hrabství Roussillon. Povahy jsa vášnivé a lehkomyslné, pojal za manželku vnučku císaře byzantského Manuele Marii, ale hned zase chtěl se s ní dát rozvésti a zahájil o to jednání s papežem. Innocenc III., využívaje chytře jeho situace, přiměl jej, že se přiznal papeži za vasalla a zavázal se k ročnímu poplatku (za titul Gonfaloniere sv. Petra); žádost za rozvod však r. 1213 byla definitivně zamítnuta. Nespokojenost šlechty, způsobená již politickým ponížením vlasti, vzrostla finančním útlakem, k němuž krále přinutil poplatek do Říma. P. pomáhal králi kastilskému Alfonsovi VIII. v boji proti králi leonskému, navarrskému a proti Maurům. R. 1213 padl u Mureta (nedaleko Toulouse), pomáhaje Raimundovi Toulousskému proti Simonovi z Montfortu.
4) P. III., král aragonský (1276-85). Roku 1277 proti Maurům dobyl Montesy, musil však potom obrátiti se proti svému neposlušnému bratrovi Jaimovi, jenž držel Baleary, a proti odbojné šlechtě katalonské. Maje za manželku Constancii, dceru Manfredovu a vnučku císaře Bedřicha II., P. činil si nároky na království obou Sicilií, v čemž vlastencové sicilští jej utvrzovali. R. 1282 P. podnikl výpravu proti Túnisu, dobyl přístavu Collo, ale pak náhle přistal u Sicilie, kde zatím se odehrály t. zv. Sicilské nešpory, a dal se tu uznati za krále. Odtud nastala P-ovi válka s Francií (Karel z Aujou) a také nepřátelství s papežem; situace byla pro něho obtížná, protože zároveň nastalo hnutí v aragonských stavech, ke kterému se přidal také Jaime. Král utišil nespokojence t. zv. generálním privilegiem, Jaime padl v zajetí a válka s Francii dopadla pro P-a šťastně (1284 a 1285). Avšak z rozčilení a namáháni, které bylo P-ovi podstoupiti, P. zemřel r. 1285. Po něm nastoupil Alfons III., na Sicilii druhý jeho syn Jaime.
5) P. IV., král aragonský (1336-87). Na počátku své vlády měl trapné spory se svou nevlastní matkou Leonorou Kastilskou, pak se svým bratrem Jaimem, jemuž odńal Baleary (1344) Pro snahy P-ovy o pojištění nástupnictví dceři své Konstancii vzbouřil se Jaime r. 1346 opět a vyvolal obecný odboj, který byl však potlačen bitvou u Epily (1348) a krvavě potrestán. ústupky, jež P. během boje šlechtě učinil, byly potom opět odvolány. R. 1378 P. získal Sicilii pro svého syna Martina. O Sardinii bylo mu mnoho zápasiti a r. 1357-61 vedl válku také s Petrem I. Kastilským. Nástupcem P-ovým v Aragonii byl jeho syn Juan I.
Brazilští: viz Pedro 1) a 2) a Brazilie.
Bulharští carové: 6) P. (927—968) viz Bulharsko str. 905a.
7) P., vlastně Bodin (1073), viz Bulharsko str. 906a.
8) P., bratr Asěnův (1186—96), viz Bulharsko str. 906a.
Černohorští: 9) P. I. Petrović (1781—1830) viz Černá Hora str. 610b.
10) P. II. Petrović Njeguš (1830—51) viz Černá Hora str. 611a a Jihoslované str. 497a.
Chorvatští: 11) P. Kresimír (1059—73) viz Chorvatsko str. 350a.
12) P. Svačić viz Chorvatsko str. 350b.
Kastilský: 13) P. I., král kastilský a leonský (1350-69), syn Alfonsa XI. Počátek vlády jeho, na který veliký vliv měl Portugalec Juan Alfonso z Albuquerque, vyznačuje se prudkým odporem k nevlastní matce Leonoře de Guzman a jejím synům; ve zmatcích, které z toho vznikly, Leonora byla usmrcena. Již to vyvolávalo nespokojenost v zemi, ale ta vzrostla záhy ještě mohutněji, když P., od r. 1353 oženěný s princeznou franc. Blankou, tuto veřejně počal zanedbávati, vstoupil ve zjevný poměr s Marií de Padilla a všemožně podporoval a povznášel rod jejich příbuzných. Kromě toho P. úsilně pracoval o povznesení moci královské na újmu šlechty a měst. Povahy byl lstivé a ukrutné, hledě vždy jen úkladnou smrtí nebo popravou zbavovati se svých odpůrců (odtud příjmí jeho: Ukrutný). Ojedinělé odboje počaly proti němu velmi záhy, veliké povstání však vyvolali synové Leonořini Enrique a Fadrique: král byl tehdy na čas i zajat (1354), v l. 1355-56 nabyl však nad odbojem vrchu, ačkoliv i papež se postavil proti němu, a vzal nad vinníky krvavou pomstu. Roku 1357-61 vedl válku s P-em IV. Aragonským, s počátku nešťastně (útok na Barcelonu r. 1358, porážka u Araviany), r. 1361 se však štěstí obrátilo v jeho prospěch. Nové nebezpečné boje nastaly P-ovi s Enriquem, jenž si získal pomoc francouzskou (tvrdilo se, že P. svou manželku, franc. princeznu, dal otráviti, ač je možno, že skonala morem): Enrique, prohlášený a korunovaný za krále, vypudil r. 1366 P-a docela ze země. P. obrátil se k Angličanům (k t. zv. »Černému princi«) a dobyl opět své říše r. 1367, ale Enrique obnovil boj, porazil P-a r. 1369 u Montielu a ve lstivém vyjednávání jej zabil.
Oldenburský: 14) P. Bedřich Ludvík, vévoda oldenburský (* 1755 – † 1829), syn vévody Jiřího Ludvíka Holštýnsko-Gottorpského. Osiřev r. 1763, byl vychován pod dozorem císařovny Kateřiny II. (v Bernu a v Bologni). R. 1777 stal se zemským administrátorem oldenburským a koadjutorem biskupa lubeckého. Správu biskupství vedl vl. jménem od r. 1785, vévodou oldenburským (z administrátora) stal se až r. 1823. Snesením říšské deputace z r. 1803 zvětšeno jeho území, ale r. 1806 osadili jeho panství na čas Hollanďané, a r. 1811 (ačkoli P. r. 1808 vstoupil do Rýnského bundu) celé vévodství bylo přivtěleno k Francii. Kongressem Vídeňským r. 1815 a úmluvou s Ruskem r. 1818 dosáhl nového rozšíření svého území.
Portugaltí: 15) P. I. (1357-67) viz Pedro 3).
16) P. II. (1683-1705) viz Pedro 4).
17) P. III. (1777-85) viz Pedro 5).
18) P. IV. viz Pedro 1).
Ruští: 19) P. I. Alexějevič Veliký, car rus. (* 1672—†1725), nejznamenitější rus. panovník. Car Alexěj měl z první své ženy Marie Miloslavské 2 syny, Feodora, Ivana, a 6 dcer, z druhé manželky Natalie Naryškiny jednoho syna, pozdějšího P. Velikého, a dvě dcery. I byly u dvora 2 strany, jež po smrti Feodorově vystoupily zřejmě proti sobě Ivan byl starší, ale na neštěstí mrzák na těle i na duchu. Vítězství sklonilo se na stranu Naryškiných, r. 1682 desítiletý P. prohlášen byl carem, matka jeho Natalie stala se poručnicí. Ale vlády skutečné zmocnila se pomocí střelců Žofie, jedna ze sester P-ových. P. zatím nejvíce se stýkal se západními Evropany, usazenými v Moskvě. Od nich přiučil se počátkům hvězdářství, geometrie, umění opevňovacího atd. R. 1689 17letý P. zbavil Žofii vlády. První čin P-ův bylo dobýtí Azova (1696). Bylo k tomu třeba dvou výprav; první r. 1695 se nezdařila. Bylo to vítězství nového směru na poli válečném. R. 1697 vydal se na západ. V průvodu měl asi 260 osob, mezi nimi Švýcara admirála Leforta a generála Golovina. Přes Hannoversko odebral se do Amsterdamu a odtud do Londýna. Všude najímal do svých služeb vojíny, dělníky, umělce, inženýry, kupoval modely korábů, snůšky stavebních zákonův a smluv, navštěvoval sbírky. Potom se odebral do Vídně, kde jednal s císařem o spolek proti Turkům. Právě když se chystal k odjezdu do Benátek, zprávy o domácí vzpouře povolaly ho domů. Vzpoura vznikla z nespokojenosti s P-ovými reformami a vedli ji střelci. Ještě dříve, než se P. vrátil, byla přemožena. Potom nastal strašný soud, na tisíce střelcův popraveno. V souvislosti s tím zaveden tužší pořádek mezi kozáky donskými a ukrajinskými. Mělo-li Rusko vstoupiti do řady evropských států, potřebovalo nutně krajin pobaltských, jež náležely tehdy většinou Švédsku. Okolnosti k výboji zdály se býti příznivy. Ve Švédsku nastoupil r. 1697 Karel XII., teprve 15letý. I umluven spolek mezi Polskem, Ruskem a Dánskem na rozdělení Švédska. Karel XII. však rychle porazil Dány a obrátil se proti P-ovi, jenž oblehl Narvu v Ingerii. Dne 19./30. list. 1700 došlo k bitvě, v níž P., ač v přesile (40.000), poražen od Švédů (8000). Proti všemu očekávání Karel XII. P-a dále nestíhal, nýbrž obrátil se proti Polsku a pobyl tam plných 5 let. Zatím neúnavný P. obsadil Ingerii, Estonsko, Livonsko, Kuronsko, r. 1704 padla Narva. Karel, který r. 1708 ležel táborem u Lipska, teprve potom obrátil se proti P-ovi, ale netáhl na Moskvu, nýbrž dal se zlákati sliby kozáckého atamana Mazepy k výpravě do Ukrajiny. Roku 1709 přitáhl k Poltavě, kdežto Rusové zatím porazili generála Löwenhaupta, jenž přiváděl Karlovi posily, a rozmetali hlavni město sběhlého atamana. Dne 8.čce (27. čna) 1709 došlo k památné bitvě u Poltavy, která je znamením nové aery v dějinách evropských. Poražené Švédsko zatlačeno následky jejími mezi státy třetího řádu a uprázdněné místo severní velmoci zaujalo Rusko. Po tomto slavném vítězství P. mohl svobodně přikročiti k svým reformám. Reformy tyto byly ovšem připraveny Alexějem a hnutím sto. letí XVII., ale P. šel mnohem dále a proto narazil u většiny národa na tuhý odpor; aby jej zlomil, užil plně své neobmezené moci. Cílem P-ových reforem bylo proměniti patriarchální stát Ruský v moderní, ale despotický. Nevolnictví ponecháno, ba moc majitelů půdy nad nevolníky zvětšena. Obyvatelé měst rozděleni na 3 třídy, cizincům dovoleno svobodně provozovati obchod a řemeslo, zakupovati půdu i vstupovati do státních služeb atd. Šlechta nabyla rázu šlechty služebné. Asijské postavení ženy změněno v západoevropské. Stará duma bojarská nahrazena byla senátem. S počátku úřadoval jen v nepřítomnosti carově, později proměněn v senát stálý, jenž byl zároveň velikou vládní radou, vrchním finančním ředitelstvím a nejvyšším soudním dvorem. Dle německých vzorů P. zřídil 9 vládních kollejí: pro zahraniční věci, vojenství, spravedlnost, námořnictví, průmysl a hornictví. Říši rozdělil na 12 gubernií a gubernie ve 43 provincie. Všechny magistráty v městech byly podrobeny vrchnímu magistrátu, jehož členy jmenoval car. Tajný i zjevný odpor proti reformám způsobil, že P. zřídil státní inkvisici, Preobraženskij prikaz, pozdější tajnou kancelář. Dosavadní daň domovní nahradil daní z hlavy, z níž vyňal však duchovenstvo, šlechtu, vysloužilé vojáky a obyvatelstvo baltských provincií. Po rozpuštění střelcův pravidelná armáda ruská záležela z pěších a dragounů, přijala evropskou uniformu a dostoupila počtu 210.000 mužův. Loďstvo ruské záhy čítalo 48 korábů řadových, 800 menších lodí válečných a 26.000 námořníků. Patriarchát zrušen a místo něho zřízen nejsvětější synod, který záležel z určitého počtu biskupův a generálního prokurátora, světského zástupce carova. K rozkolníkům choval se car snášelivě, ač šíření jejich nepřál; stejně se choval k církvím západním. Pravoslaví byl upřímně oddán. Jesuité r. 1718 vypověděni. R. 1703 založen Petrohrad, jehož vzrůst podporován úsilím, jehož schopen byl jen P. S řadou evropských státův učiněny obchodní smlouvy. P. vybízel k pěstování moruše a révy, poručil sázeti tabák, zavedl do vnitrozemských končin nová plemena koní a dobytka, povznesl chov ovcí, učinil opatření na ochranu lesův a dal pátrati po ložiskách kovů. Dal překládati z řečí západních množství knih technických, dějepisných, z politického hospodářství, vojenství, zemědělství, jazykozpytu, v Hollandsku dal tisknouti knihy, jež měly cizinu zpravovati o Rusku. Vzdal se staroslovanského písma a přivedl k všeobecné platnosti gražďanku. Založil »Petrohradské noviny«. Roku 1727 založil v Petrohradě akademii, již bohatě nadal; ovšem první členové musili býti povoláni z ciziny. Karel XII. pět let po bitvě u Poltavy neplodně ztrávil v Turecku (1709-14). P. tou dobou dobyl Rigy, Revalu, Viborgu a připravil pro budoucnost připojení Kuronska. Roku 1717 podnikl druhou cestu na západ. Teprve r. 1721 podařilo se Švédům a Francouzům pohnouti Portu k válce s Ruskem. P. se vypravil na jih, ale na březích Prutu byl obklíčen ohromnou přesilou tureckotatarskou a přinucen žádati za mír, v němž na štěstí ztratil pouze Azov. Téhož r. došlo k míru se Švédskem. P. podržel Livony, Estonsko, Ingrii, čásť Čuchonska i Karelii. Za ztracený Azov hledal P. náhrady na východě. Užil zmatků v říši Perské a zmocnil se Baku, Derbendu, Ghílánu, Mazanderanu a Asterábádu (1723). Poslední léta P-ova byla ztrpčena hroznými tragédiemi domácími. Alexěj, syn jeho z prvního manželství, spojoval se s živly nepřátelskými otcovým reformám. Alexěj skončil ve vězení. R. 1721 P. uveřejnil úkaz, kterým se přiznává ruskému panovníku jmenovati svého nástupce. Sám při své smrti žádného nejmenoval. AZ.
20) P. II. Alexějevič, car ruský (* 1715 †1730), vnuk P. a Vel., nástupce carevny Kateřiny I. Kníže Menšikov (v. t.) se snažil, aby si zachoval starou moc i za nové vlády; proto vymohl na Kateřině svolení, aby mladý carevic byl zasnouben s jeho dcerou. Ale caře záhy počalo tížiti poručníkování Menšikova. V září 1727 Menšikov zatčen, zbaven všech hodností a vypověděn do Sibiře. Největší prospěch z převratu měli Dolgorucí, protivníci Menšikova. Ti dali cáři novou nevěstu, Kateřinu Dolgorukou. Správa Dolgorukých má ráz reakce proti reformám P-a Vel. R. 1730 P. náhle zemřel ve věku 15 let. Za P-a II. podepsána smlouva s Pruskem, jíž obě moci se zavazovaly po smrti Augusta I. Polského podporovati společného kandidáta. Tehdy poprvé vyskytla se myšlenka rozdělení Polska.
21) P. III. (* 1728 – † 1762), syn Anny Petrovny a Karla Bedřicha, vévody Holštýnsko-Gottorpského, byl carem toliko jediný rok 1762, manželka jeho Kateřina II., princezna anhaltská, byla po něm carevnou 1762-1796. P. byl značnou měrou na Rusi cizincem a choval se spíše jako vévoda holštýnský než jako vládce Ruska. Nejvíce se zabýval výcvikem svého praporu Holštýncův a osvědčoval blouznivý obdiv pro Bedřicha II. Pruského a pro taktiku pruskou. První kroky jeho vlády způsobily příjemné překvapeni. Zbavil šlechtu bezvýjimečné povinnosti, zavedené P-em Vel., věnovati se službě státní, ujal se rozkolníků, za předešlé vlády krutě pronásledovaných. Ale vojsko popuzovaly reformy, jimiž je chtěl ve všem přizpůsobiti armádě pruské, silně pofrancouzštělý dvůr nelibě nesl německé novoty, zaváděné v dvorských způsobech. Ve vnější politice se přiklonil úplně k Prusku. Bedřich II. byl od bitvy Kunnersdorfské takřka hotov; lze se domysliti, s jakou radostí uvítal nastolení P-a III. P. učinil s Bedřichem smlouvu na odboj i výboj a vracel mu všechny ruské výboje, zejména Východní Prusy. Za to Bedřich P-ovi garantoval Holštýnsko a slíbil se s ním dohodnouti v otázce polské. Potom P. pomýšlel na rozvod s Kateřinou a chtěl se zasnoubiti s jistou Alžbětou Voroncovou. Tyto všechny skutky a úmysly P-ovy, hlavně poslední, byly příčinou spiknutí, jehož středem byla Kateřina a jí oddaní členové rodu Orlovů. P. byl sesazen, poslán do místa zv. Ropša, 27 verst od Petrohradu, a tam 14 dní později zemřel, jak pravila Kateřina, »kolikou haemorrhoidální, k níž se přidružila porucha mozková«.
Srbský: 22) P. veliký župan srbský (ok. 891-917), syn Gojnikův. Chován v rukojemství na dvoře svého strýce Muntimíra, po smrti tohoto zmocnil se vlády nad Srbskem proti synům Muntimírovým, jež zahnal do Chorvatska (ok. r. 891).-Své panství uhájil pak P. i proti synu druhého svého strýce, Klonimírovi Strojimíroviči. Odtud P. panoval ve shodě s říší Byzantskou, jejíž uznával prý nadvládu, i s Bulhary. Když pak kníže zachlumský Michal, chtěje se dostati na místo P-ovo, spojil se proti němu s Bulhary, P. učinil spolek s Byzancií (která tehdy s Bulhary válčila), byl však od bulharských vojevůdců jat a zahynul ve vězení (917).
Uherský: 23) P. král uherský (1038-46), syn sestry sv. Štěpána Gisely a benátského dožete Otty Urseoli. Ustanoven od Štěpána za krále (1038), svou přízní k Vlachům, svou libovůlí a zejména ukrutností naproti ovdovělé královně vyvolal r. 1041 proti sobě povstání uher. šlechty, ve kterém jeho rádce Budo byl rozsápán a jeho synům vyloupány oči. P. prchl do Rakous a odtud ke králi Jindřichovi III., ačkoli ještě r. 1039 byl s ním ve zjevném nepřátelství. Jindřich III. na třetí výpravě do Uher r. 1044 dosadil P-a opět na uh. trůn, když P. mu složil přísahu vasallskou. Formální uznání němec. nadvlády stalo se r. 1045. P. měl býti králem ne dědičným, nýbrž jen doživotně. Z postoupeného uherského území zřídil Jindřich III. novou marku. R. 1046 vypuklo proti P-ovi nové povstání, a P. upadnuv v zajetí a oslepen, byl zavlečen do nitra země. Králem se stal Ondřej I.
Jiné vynikající osobnosti.
24) P. d’Ailly viz d’Ailly.
25) P. Amienský, zvaný také P. Poustevník (Eremita), hlasatel křižáckých výprav († 1115). Pocházel z diécése amienské a vykonal pouť do Sv. země, do Jerusalema se však nedostal. Po shromáždění v Clermontě r. 1095 bos, v mnišské kutně a opásán provazem P. projel střední a sev. Francií, podněcuje lid k výpravě. Úspěch měl všude nesmírný, a tak již na jaře r. 1096 první zástupy daly se pod jeho vedením na pochod. (Srv. Křižácké výpravy str. 209.) Po jejich nezdaru P. v Cařihradě dočkal se hlavního vojska a teprve s ním vydal se na další cestu. Při obléhání Antiochie pojala jej náhlá malomyslnost a on tajně se dal na útěk, byl však od Tankreda přiveden zpět (1098). Potom byl poslán s poselstvím ke králi mosulskému Kerbugovi; v dobytém Jerusalemě byli staří a slabí svěřeni jeho péči (1099). Vrátiv se pak do vlasti byl mnichem a převorem v Neufmoustieru (v Lutišsku). - Srv. Hagenmeyer, Peter der Eremit (1879) a Franz H., Peter von Amiens (1891).
26) P. z Aspeltu viz z Aspeltu Petr.
27) P. z Blois (Blesensis), theolog a státník franc. (* ok. 1130 – † ok. 1200). V l. 1167-69 byl na Sicilii sekretářem krále Viléma II.; odtud odešel do Anglie, kde dostal archidiakonát v Bathu, stal se kancléřem královým, pak arcibiskupa canterburského a konečně sekretářem královny Eleonory. Zemřel jako děkan ve Wolverhamptoně, daleko od vlasti. Vynikl politicky jako diplomat a v ohledu církevním i náboženském jako theolog a horlivý kněz. Listy jeho mají veliký význam historický. Kromě listů napsal řadu traktátů, mnoho kázání (sermones). Jeho Opera omnia vyšla v Paříži r. 1519 a 1667, v Mohuči r. 1600. Srv. Bibl. max. PP. Lugd. XXIV. a Mignova Patrologia lat. CCVII.
28) P. de Bruys viz de Bruys.
29) P. z Drážďan, mistr svobodných umění, dle příjmení svého patrně rodák saský, opustil Prahu spolu s ostatními německými členy university po vydání Kutnohorského dekretu (1409). Nalézáme jej potom jako učitele v Saské Kamenici a ve Cvikavě. Okolo r. 1412 řídil v Drážďanech školu u sv. Kříže; po dvou letech byl odtud vypověděn pro svoje kacířské smýšlení, odešel zase do Prahy a založil si tu soukromou školu. Vratislavský rukopis kroniky Vavřince z Březové vypravuje, že P. prý navedl Jakoubka ze Stříbra, aby rozdával pod obojí způsobou. V jiných rukopisech však této zmínky není a zdá se, že to je pozdější interpolace. Palacký, opíraje se o fakt, že v souvěkých pramenech jmenuje se jakožto původce utraquismu pouze Jakoubek a že jméno P. teprve v pozdějších pramenech se vyskýtá, odmítá zprávy o P-ovi jakožto nespolehlivé; na tom stanovisku stoji historické badání až dosud. O P-ovi dovídáme se též, že popíral transsubstanciaci. Zemřel r. 1421 byv upálen. -Srv. Palacký, Dějiny, III.; Goll v předmluvě k vydání kroniky Vavřince z Březové ve Fontes r. boh. V.; Böhringer, Die Kirche Christi und ihre Zeugen v životop. Husově; Meltzer, Die Kreuzschule zu Dresden. J.F.
30) P. Lombardský viz Petrus Lombardus.
31) P. z Luny viz Benedikt 16).
32) P. Mogila, metropolita kijevský, viz Mohyla Petr.
33) P. z Prachatic, také Brachavitz zvaný, stavitel český, o němž známo toliko, že v l. 1404—29 vedl stavbu věže svatoštěpánské ve Vídni.
34) P. Valdus viz Valdenští.
35) P. de Vinea (de Vineis, della Vigna), důvěrník císaře Bedřicha II. (* ok. 1190 – † 1249). Studoval v Bologni a jako notář. Bedřicha lI. získal si (zejm. od r. 1230) jeho přízeň a důvěru. Měl veliký podíl ve vypracování zákonníka pro království obojí Sicilie r. 1231; účastnil se jednání mezi císařem a kurií a r. 1245 byl vypraven s poselstvím k sv. Ludvíkovi do FrancIe. Roku 1246 připomíná se jako protonotář a logothét království Sicilského. R. 1249 byl však pro podezření z velezrády uvězněn a zhynul samovraždou (snad následkem intriky na dvoře cís.). P. psal verše, napsal protikuriální spis Apologeticus de potestate imperiali a zanechal historicky důležité listy (vyd. Iselius r. 1740 ve 2 sv.). - Srv. Capasso e Janelli, Pietro della Vigna (1882).
36) P. zvaný Petrlík, mistr kamenický, který v l. 1418-19 vedl stavbu chrámu sv. Víta. Bouřemi husitskými však stavba na čas byla přerušena. P. z Prahy odešel a vrátil se až po delší době. Zemřel pak v Praze r. 1454 neb 1455.
37) P. Žitavský, kronikář zbraslavský. Původem byl ze Žitavy a byl patrně Němec; kdy vstoupil do kláštera na Zbraslavi, není známo (asi někdy v l. 1297-1305). Opata Konráda provázel r. 1309 a 1310 do Němec při jeho jednání s Jindřichem VII.; r. 1313 táhl s králem Janem do Italie (kam však nedošel) a s opatem Konrádem účastnil se pak jednání o volbu římského krále v Německu. Roku 1316 stal se opatem zbraslavským. Jako opat P. nehrál vynikající úlohy politické; za to věrně plnil povinnosti svého úřadu. Naposledy se připomíná r. 1338. Použiv práce, kterou vykonal opat Otto, P. napsal ponenáhlu kroniku Zbraslavskou o třech knihách, kde počínaje dobou Přemysla II., dovedl vypravování své až do r. 1337; vlastní dílo P-ovo začíná se ovšem až 52. kapitolou první knihy. Do kap. 74. práce P-ova má ráz summárně vypravovací, odtud však počíná se zřejmě ráz kronikářský; často jsou do vypravování vsunuty verše, někdy také listiny. Po Kosmovi kronika P-ova je nejdůležitější letopis český a pro XIV. stol. je to pramen prvního řádu. Rukopisy jsou četné, vydání od Frehera (1602), Dobnera (1784), Losertha (1875) a J. Emlera ve Fontes Rerum Bohemicarum IV. (1884).