Ottův slovník naučný/Petitot
| Ottův slovník naučný | ||
| Petitorium | Petitot | Le Petit Quevilly |
| Údaje o textu | |
|---|---|
| Titulek: | Petitot |
| Autor: | neuveden |
| Zdroj: | Ottův slovník naučný. Devatenáctý díl. Praha : J. Otto, 1902. S. 608. Dostupné online. |
| Licence: |  PD anon 70 |
Petitot [p'titó]: 1) P. Jean, malíř franc. (* 1607 v Genevě – † 1691 ve Vevey). Pocházel z rodiny náboženských emigrantů franc. a učil se sprvu klenotnictví, maluje při tom na smaltu. Cestoval po Italii, chtěje seznati dílny slavných lučebníkův, načež za Karla I. dostal se ke dvoru anglickému a prováděl smaltové malby pro dvorního klenotníka. Král byl mu neobyčejně nakloněn, vykázal mu byt ve Whitehallu a pasoval jej na rytíře. R. 1649 šel s rodinou královskou do Paříže a zařídil si tam klenotnický obchod, který vynášel mu veliké příjmy. Po r. 1666 dostával od krále franc. ročni důchod, ale po odvolání ediktu Nanteského r. 1685 byl vězněn, nicméně, když jej přinutili, aby se zřekl kalvinismu, z vězení propuštěn, načež uchýlil se do Genevy, pak do Vevey. Malby P-ovy, zejména četné podobizny Ludvíka XIV., pak paní de Maintenon (v Louvru), jsou velmi delikátní, harmonicky i bohatě provedené; nejlepší z jeho děl jest podobizna vévodkyně Southamptonské podle van Dycka (1642), pak Rachely de Rouvigny (1642), snad vrchol všeho, co kdy v emailu bylo provedeno (nyní v kab. vév. Devonshireského); posléze podobizny krále Karla I. a jeho choti (maj. vév. Portlandského) a j.
2) P. Pierre, sochař francouzský (* 1751 v Langres – † 1840 v Paříži). Byl žákem Devosgesovým a Caffieriovým a r. 1788 odebral se k dalšímu vzdělání do Říma. Za revoluce vrátil se do vlasti, byl však jat jakožto podezřelý a vězněn, načež vedl po dlouhý čas život dosti bídný, z něhož teprve pozdější práce poněkud mu pomohly. Začal vystavovati v Saloně pařížském již r. 1793 a vynikly z těchto prací zvláště: Vítězná láska a Francie přijímá mír z rukou bohyně Vítězství (1796); Svornost (1799); Anakreon (1801); Genius národa francouzského (1806); Přátelství, Vojna a Vítězství (1814); Socha Marie Antoinetty (1819) pro hrobku St.-Deniskou. V museu versailleském jsou od něho: Poprsí prince Eugena (1801) a François Groizier (1804), v museu dijonském Smrť Pindarova a Gladiátor. Jeho syn:
3) P. Louis Messidor Lebon, sochař franc. (* 1794 v Paříži – † 1862 t.). Byl sprvu žákem svého otce, později Cartelierovým a dobyl r. 1814 římské ceny sochou: Achilles na smrť raněný vytahuje šíp ze své rány. R. 1819 debutoval v Saloně skupinou: Ulysses u Alkinoa, potom řadu let vystavoval práce vynikající, až r. 1845 stal se professorem na École des beaux arts. Znamenitější z jeho prací jsou: Sv. Jan Evangelista (1822) pro kostel S. Sulpice, kdež je také jeho Smrť sv. Mauricia; socha Ludvíka XIV. pro město Caen (1827); socha téhož pro zám. dvůr versailleský (kůň jest od Carteliera); čtyři skulptury na mostě du Carrousel v Paříži; reliefy na schodech v Louvru a známé sochy na Place de la Concorde Marseille a Lyon; relief v posl. sněmovně: Ludvík Filip rozdává prapory národní gardě; poprsí Perciera a Carteliera v Institutu a j.
4) P. Émile, missionář a badatel franc. (* 1838). Studoval v Marseilli, r. 1862 byl posvěcen na kněze a hned potom odebral se do severozáp. Kanady, kde působil na Saskačevanu mezi Indiány, jejichž území také probadal. Později studoval zvyky, obyčeje a řeč Eskimáků. Napsal: Le Mackenzie (Pař., 1875); Dictionnaire Dènè-Dindjié (t., 1876); Vocabulaire français-esquimau (t.,1876); Monographie des Dènè-Dinjié (t., 1876); Monographie des Esquimaux Tchiglit (t., 1876); Traditions indiennes du Canada nord-ouest (t., 1886); Les Grands-Esquimaux (t., 1887); En route pour la mer Glaciale (t., 1888); Quinze ans sous le cercle polaire (t., 1889); Accord des mythologies dans la cosmogénie des danites arctiques (t., 1890); Autour du Grand-lac des Esclaves (t., 1891).