Petöfi Sándor (Alexander), slavný básník maď. (* 1. led. 1823 v Kis-Körösi – zmizel 31. čce 1849 v bitvě u Šigišova, v které zvítězil ruský generál Lüders nad vojskem Bemovým). Rodina, z které pocházel, jmenovala se původně Petrović a byla patrně původu srbského, ale již od století XVII. v maďar. kraji usedlá, zejména v Aszódu, kde děd P-ův Tomáš provozoval živnost řeznickou. Též otec P-ův, Štěpán, byl řezníkem v Aszódu, kde pojal r. 1819 za manželku matku P-ovu, Marii Hrúzovou, Slovačku, přišedší do nížin uherských ze Slovenska (Turčanska) do služeb. Dětská léta ztrávil ve Félegyháze, kam rodičové jeho se přestěhovali. Školy navštěvoval v Kecskemétu, Szent-Lörinczi, Gyönku, gymnasia v Pešti (u piaristův) a v Aszódu. R. 1838 P-ův otec přišel o veškeré své jmění a od té chvíle bylo se ubírati synovi v dalších studiích drahami velmi trnitými. S bídou zápasil na lyceu šťávnickém, kde, nesa nezvyklou chudobu lehkým srdcem, více než studiemi se zaměstnával veršováním a navštěvováním tamního tehdáž německého divadla. Neprospěv ve škole, odebral se v zimní době pěšky do Pešti, přeje si dosíci nějakého zaměstnání u národního divadla. Byv zde zklamán ve svých nadějích, odebral se do Šoproně, kde se dal odvésti k pěšímu pluku Gollnerovu. Svízele služby vojenské – sloužil jako prostý voják – snášel myslí pevnou, až jej r. 1841 pro jevící se neduh prsní propustili. Nemaje nic, než ošumělý vojenský oděv a v kapse zápisník plný veršů, vrátil se do Pápy, kde vešel v důvěrné přátelské styky s Orlajem Petrichem a Jókaiem. Delší dobu pokoušel se marně o slávu hereckou, vedle toho studoval historii, básnictví, oblíbiv si zejména Horáce. Společnost Kisfaludyova svěřila mu překlady některých románů (Robin Hood a j.). Verše jeho počaly se objevovati v různých listech, jméno jeho se stávalo známějším, až Vörösmarty, poznav jeho nadání, způsobil vydání první sbírky jeho veršů (Versek, 1844 až 1845). Ještě jednou pokusil se jako herec, ale propadnuv i na divadle národním, zhostil se této své vášně a oddal se zcela poesii. Pokusy jeho v dramatě (Zöld Marczi, Tigris és hiéna, 1846) i román Hóhér kötele (Katův provaz, 1846) vyznačují se elementární výstředností, ale neměly žádného úspěchu. Za to jeho básně: Helység Kalapácsa (1844); János vitéz (1845); Versek (1844–45); Cypruslombok, Szerelem gyöngyei (1845); Felhök (1846); Összes köteményei (1847), povznesly jeho slávu, která věky přetrvá. Stal se jimi rázem miláčkem svého národa, ale zvláště mládeže, v níž probudil nadšení pro vše, co jest vznešené a velké, nadšení pro pravdu, svobodu, vlasť, lásku a humanitu. P. neustále snažil se vzdělání své zdokonalovati, studoval zejména vynikající básníky západoevropské a osvojil si jazyk francouzský a anglický. S Aranyem a Vörösmartym spojil se k vydání děl Shakespeareových a přeložil Coriolana a čásť Romea a Julie. V září 1847 pojal v zámecké kapli hraběte Alexandra Telekiho za choť Julii Szendreyovou, kterou byl před rokem v Szatmáru poznal. Nastala mu konečně doba manželského štěstí a klidu rodinného. Ale neměla dlouhého trvání, neboť nadešel rok osmačtyřicátý a P. vrhl se s celou vášní duše své do proudu, veškeré mysli národa uchvátivšího. Svou básní Talpra Magyar (Vzhůru, Maďaři – vlastně do slova: postavte se na paty, Maďaři) zahájil svou revoluční poesii. Koncem r. 1848 vstoupil do maďarského vojska a byl pobočníkem Bémovým, s počátku jako kapitán, později jako major. Vedl si statečně v bitvách u Dévy a Szász-Sebese a byl posledně viděn ve vřavě bitvy u Šigišova 31. čce 1849. Okolnost, že mrtvoly jeho nikdo ze známých nespatřil, dala původ četným legendám. Někteří tvrdili, že zavlečen byl ruským vítězem do olověných dolů na Sibiř, kde bídně zbytek života svého ztrávil, jiní hlásali, ano i dosvědčovali, že se skrývá v Uhrách a trpce pohlíží jak na osud pokořené vlasti, tak i na počínání si choti Julie, která, nedočkavši se ani úředního zjištění smrti jeho, sotva rok po bitvě u Sigišova znovu se provdala za univ. professora Arpáda Horvátha. Většina jest toho mínění, že P. u Šigišova skutečně padl a uložen byl s ostatními padlými do hrobu společného. V posledních dobách byly činěny též pokusy vyhledati v této hrobce jeho lebku. P. měl jediného syna Zoltána, který se narodil v prosinci 1848. Matkou na polo opuštěn, cizími jako syn velikého pěvce svobody hýčkán, oddal se prostopášnostem, které podlomily mladý jeho život. Zemřel v Budapešti v listop. 1870. – P. jest básník naprosto původní, více lidový než národní. Ideální nadšení, naivní vnímavost, síla, vroucnost citu, národní hrdost, nezkrotná láska k svobodě povznáší vysoko jeho poesii, která nehledána prýští z vnitřního pudu, z opravdové vnitřní potřeby. Ona byla srostlou s jeho životem; pěl jen proto, aby vyjádřil city a myšlenky své, zmírnil žal svůj a zvyšoval svou radost. Z básníkův západních jsou mu nejbližší Béranger a Heine. Na prvním místě stojí jeho písně lidové, v nichž vyjadřoval prosté smýšlení a cítění lidu, jehož srdce tlukotu naslouchal; city své rád přenáší na přírodu, zejména na svou rodnou zemi, Alföld, pustu a Tisu (Alföld, Csárda romjai – ssutiny čárdy, Sivatag koronája – Koruna pouště, a j.), které pozlacuje paprsky své slunné poesie; svěží humor dýše z jeho obrázků genrových (Pál mester, Megy a juhász). Jeho perly lásky (Szerelem gyöngyei) jsou opravdové perly lyriky, plny vroucího citu a opravdovosti. Z rhapsodií Felhök (Mraky), Az örült (Šílený) a zejména Világosság (Světlo) viděti, jak i P-m lomcovala myšlenka o problému světa a člověka, jíž výraz dali Shakespeare v Hamletu, Dante v Božské komédii, Goethe ve Faustu, Byron v Manfredu a Madách v Tragédii člověka. V poesii jeho vyzněly jak blaho a trampoty rodinného života, tak i vše podstatné, co národ cítil, trpěl a doufá. Žila v něm pevná víra, že národ jeho dobude nejen vlastni svobody a samostatnosti, nýbrž že přispěje také platně k dobytí svobody celého lidstva. Jako opravdový ve všem, nepěl pouze o svobodě, nýbrž se chopil sám též meče, opustil krb rodinný a pospíšil do boje, z něhož se nevrátil. V ohledu politickém byl přívržencem ideí démokratických, pro minulost národa svého měl méně smyslu, než pro jeho budoucnost. Z jeho výpravných básní, v nichž jako i vůbec nedovedl býti zcela objektivním, vynikají Bolond Istók a zvláště János vitéz, poetická báchorka o tom, jak Kukoricza Jancsi (Honza) miloval, trpěl, bloudil, konal hrdinné činy a dostal se do říše čarovné, báseň plná svěží fantasie a rozkošné prostoty. Z prosaických prací povšimnutí zasluhují povídky Nagyapa, Fakó leány és pej legény, Uti jegyzetek, Cestovní zápisky z r. 1845 (Šáryš, Barš, Gemer, Nógrád), Kerényimu psané, Uti levelek, Dopisy a cest z r. 1847 z Alföldu, Zemplínska, Užhorodska, Berega, Satmárska a Sibiňska, bohaté detaily krajinokreseb, obrázků ze života, lidového humoru. Osobní individualitu jeho krom jeho lyriky nejlépe charakterisuje jeho korrespondence s Janem Aranyem, která vyšla v pozůstalých spisech Aranyových. Bárta Miklós, zaujímaje kdysi předsednické křeslo ve Společnosti P-ově, jejímž účelem jest mimo pěstování krásné literatury kult petöfiovský, pravil: »Kdyby jakási nemyslitelná vichřice smetla s povrchu zemského všechny naše písně, s poesií lidovou zničila celou naši literaturu a z celé této drahé hromady trosek nezbyl než jediný svazek tohoto světového genia (P-ho), pak by z něho, tak jako Cuvier z jediného obratle celý tvar pravěkého tvora, mohl literární historik rekonstruovati celou individualitu národa maďarského, jeho plemenné vlohy, staletá utrpení, poetické náklonnosti, duševní vlastnosti i zvyky.« P., tento nejslavnější repraesentant maď. lyry, první přivedl národní poesii k vítězství a byl prvním z básníků maďarských, jehož sláva stala se světovou. V první polovici let padesátých většina mladších básníkův maďarských stála pod výhradním vlivem P-ovým; nejvíce a ve smyslu nejzdařenějším v tomto směru vynikl Tóth Kálmán (1831–81), jehož písně staly se populárními; když v druhé polovici let padesátých kritik Gyulai Pál čím dále tím prudčeji proti těmto napodobovatelům vystupoval, Karel Szász velmi vytrvale cizí básníky překládati se jal a Arany první sbírku svých veršů vydal (1855), směr tento počal znenáhla ochabovati. Básně P-ovy byly přeloženy již téměř do všech civilisovaných jazykův. Do češtiny přeložili výbor básni jeho Fr. Brábek a Karel Tůma, kteréž vyšly v »Poesii světové« (1871). Několik jeho básní přeložil též Neruda. O P-m vznikla již celá literatura. Z četných životopisných a literárních spisův a pojednání uvádíme: Gyulai Pál, P. Sándor élete és költészete (1878, Život a poesie Al. P-ho, sbírka to universitních přednášek Gyulaiových); Zilahy Károly, Petöfi életrajza (1864, Životopis P-ův); Alexander Fischer, P's Leben u. Werke (Lip., 1889), nejdůkladnější, obšírné dílo, které o P-m dosud vůbec vyšlo; dr. Vutkovich Sándor, P. Sándor (Požoň, 1883); Opitz Theodor, Alexander P. (Bern, 1868); Bubenik Franz, Alexander P. (Vídeň, 1882); Teniers Alfred, P. Ein Lebensbild (t., 1866); Saint René Taillandier, Tchèques et Magyars. Bohême et Hongrie – P. Sándor (str. 267–318, Paříž, 1869); Chassins Victor, Le poète de la révolution hongroise Alexandre P. (t., 1861); Richard Jacques, Poésies 1841–61 (Etude critique sur P. Sándor et la révolution hongroise; str. 177–195, t., 1885); Fr. Brábek, Alexander P., literární studie (»Česká Revue«, 1899, č. 8-12). Paměti o P-m vydali: Jókai Mór, Életemböl (Z mého života, Budap., 1887); Klapka György, Emlékemböl (Z mých pamětí, t., 1886); Vahot Imre, hrabě Alex. Teleki (t., 1882); Vadnay Károly, Elmult idők (Minulé časy, 1886); Kertbeny K. M., Silhouetten und Reliquien (Praha, 1861); Degré Alajos, Visszaemlékezésem (Vzpomínky, Budap., 1883). Bbk.
PD old 70
Heslo ve Wikipedii: Sándor Petőfi