Ottův slovník naučný/Pestalozzi
| Ottův slovník naučný | ||
| Pěsť | Pestalozzi | Pestel |
| Údaje o textu | |
|---|---|
| Titulek: | Pestalozzi |
| Autor: | Gustav Zába |
| Zdroj: | Ottův slovník naučný. Devatenáctý díl. Praha : J. Otto, 1902. S. 588. Dostupné online. |
| Licence: |  PD old 70 |
 Heslo ve Wikipedii: Johann Heinrich Pestalozzi |
|
Pestalozzi Johann Heinrich, paedagog něm. (* 1746 v Curichu – † 1827 v Bruggu v Aargavsku), studoval theologii, pak prava. Pod dojmem Rousseauových ideí o blahém působení přírody v rozvoj lidské mysli oddal se hospodářství, ale s malým zdarem. Veden filanthropickými ideami založil na statečku svém Neuhof zvaném (v Aargavsku) vychovatelský ústav. Se svými úmysly vychovatelskými obracel se nejprve k chudým a nízkým. Ale ústav ten brzy zašel. R. 1792 podnikl cestu do Německa, kde se seznámil s předními tehda muži. Vliv Fichteův jest vidný v jeho Nachforschungen über den Gang der Natur in der Entwickelung des Menschengeschlechtes (1797). Vládou Francouzské republiky jmenován byl čestným občanem. Roku 1800 otevřel učitelský seminář a výchovnu v Burgdorfu Se strany vlády kantonální dostalo se mu podpory a pro podnik jeho vykázán mu r. 1804 klášter Münchenbuchsee. Ale i tento ústav zanikl brzy pro nepraktickou správu. P. byl povaha měkká, sensitivní, ale bez praktického rozhledu. Nový pokus učinil s výchovnou v Ifertenu (Yverdonu), kamž byl povolán a kamž se odebral i s jinými svými učiteli. Počátek činnosti zde zahájené byl mnohoslibný, ústav měl přes 200 žákův a 50 učitelů. Vyhledáván byl hlavně zámožnými třídami. Ale ani tento pokus jednak pro sváry mezi učiteli, jednak pro přílišnou dobrotu srdce P-ova a nepraktickou finanční správu se neudržel. R. 1825 P. ústav zavřel a odebral se zpět do Neuhofu. Význam jeho paedagogický spočívá v tom, že určil základ modernímu vychování lidovému a že může býti pokládán za tvůrce školy obecné. Domáhal se toho, aby učivo seřazeno bylo podle přirozené posloupnosti předmětův a látka ta aby podávána byla přiměřeně podle vlohy žákův. Kladl důraz na názornost proti pouhému cviku paměti, dbal hygienických stránek i výchovy ve spolné, připouštěje, aby žáci učili žáky. Hájil myšlenku, že dítky mají býti vychovávány v ústavech řízených vzornými učiteli, ježto jediné v místech těch lze s úspěchem brániti nahodilým vlivům, pochodícím z rodiny neb jiného okolí, které výchovu ruší. Jak si myslí správu ústavu takého, o tom podal výklad ve spisu Bericht über den Zustand und die Einrichtung der P-schen Anstalt (1807) a o didaktických prostředcích mluví ve spisech Wie Gertrud ihre Kinder lehrt (1801), Buch für Mütter (1803), ABC der Anschauung oder Anschauungslehr der Maas- u. Zahlverhältnisse (1803, 1804). Jestliže Rousseau svým návratem ku přírodě rozuměl vyhýbání se vlivům kulturním, P. určuje požadavek ten v tom smyslu, že přírodou rozumí veškeré přirozené síly a nadání člověka a žádá jejich harmonický rozvoj. Vypěstění pravé lidskosti stanoví P. jako nejvšeobecnější účel vzdělání, kterýž platí pro lidi všechny. Jak jest se zachovati ve zvláštních povoláních a co jednotlivým stavům jest přiměřeno, náleží vychování odbornému. P. trval na zásadě, že organismus lidské přirozenosti jest podroben týmž zákonům, jakými příroda se rozvíjí ve svých organických tvarech. Proto usiloval o rozvoj postupný, bez mezer, podávající se přirozeně ze samočinnosti žákovy. – Snahy P-ho došly uznání již za života jeho v Italii, Rusku, Německu, ve Francii, nejméně snad ve Švýcarsku samém. Jako kmet 80letý psal Schwanengesang a Lebensschicksale. Nové vydání sebraných jeho spisů vyšlo r. 1881 v Berlíně, 19 sv. Z četné literatury odnášející se k jeho jménu uvádíme: Pompée, Études sur la vie et les travaux de J. H. P. (2. vyd. 1882); P. Durdík, Rousseau a P. v poměru svém ke Komenskému (1888); Israel, Versuch einer Zusammenstellung der Schriften von u. über P. (1894). Zb.