Perwolf Josef, znamenitý slavista český (* 1841 v Čimelicich – † 2 ledna 1892 ve Varšavě). Gymnasium vystudoval v Písku a filosof. fakultu v Praze. Sloužil jako assistent, pak jako archivář při Museu král. Českého a spolu byl členem redakce Riegrova Slovníku Naučného. Ovládaje všecky jazyky slovanské a maje častou příležitost stýkati se s vynikajícími slavisty, zejména ruskými, věnoval se cele oblíbenému svému studiu, slavistice, v širokém slova toho smyslu. R. 1871 rektor varšavské university Lavrovskij nabídl P-ovi docenturu při jmenovaném učení P. přijal nabídku a ještě téhož roku započal své přednášky věnované slov. starožitnostem. historické ethnografii, jakož i charakteristice nářečí slovanských. Dosáhnuv hodnosti magistra a doktora slov. filologie jmenován byl brzo řád. professorem. Rusko stalo se mu druhým domovem, k němuž připoutaly jej i svazky rodinné. Oženilť se s nevlastní dcerou známého spisovatele D. L. Mordovceva. Čechy navštěvoval velmi často. Mnohými cestami seznal z vlastního názoru i ostatní Slovanstvo. Literární pozůstalost P-ova týká se hlavně tří předmětů: 1. slovanských starožitností a historie vůbec, 2. otázky slovanské vzájemnosti za všech dob slov. historie a 3. dějin východní otázky slovanské. Prvým předmětem zabýval se P. od počátku své činnosti. Jeho týkaly se namnoze už první studentské práce P-ovy, hlavně však náleží sem Germanizacija Baltijskich Slavjan r. 1876 vydaná (doktor. dissert.), četné, často velmi obsáhlé články psané pro polský slovník (Encyklopedyja powszechna), jakož i pro Riegrův Slovník Naučný (Bodrci, Kozáci, Litva, Malorusové, Polsko, Rusko, Slované, Srbové atd.), z nichž některé vydány i jako díla samo. statná a celkem neb částečně přeloženy i do jiných jazyků; Staroslovanské řády a obyčeje atd. (Jelínkův »Slov. sbor.« 1884, 1885); Polen, Ljachen, Wenden (v Jagićově »Archivě« r. 1879), Slavische Völkernamen (t., 1883–84; je zajímavo, že v těchto článcích P., jenž dříve stál na stanovisku Šafaříkově, zastává učení, hlásající, že Slované již za dob římských sídlili namnoze v týchž hranicích, ve kterých se s nimi setkáváme po stěhování národů). Sem náleží i I. svazek největšího díla P-ova Slavjane, jich vzaimnyja otnošenija i svjazi r. 1886 vydaný, jenž podává přehled polit. dějin a líčí kulturní poměry staroslovanské, a konečně pojednání Slovenskij jazyk i jego sudby u narodov slavjanskich (1885). – Střediskem prací P-ových byla otázka o slov. vzájemnosti. První pokus v tom směru bylo r. 1867 vydané dílko: Vývin idey vzájemnosti u národůslovanských. Téhož týče se magisterská dissertace P-ova Slavjanskaja vzaimnost s drevnějšich vremen do XVIII. věka (1874). Výsledky svých dlouholetých studií v tomto směru shrnouti chtěl P. ve spise svém výše jmenovaném Slavjane etc., ale vyšel kromě dílu I. jen díl II. (1888), líčící slov. myšlenku v literatuře, a dílu III. (jenž pojednává o slov. myšlence v politice a kulturních stycích) čásť 1. věnovaná Slov. západním (1890). Zpracovanou čásť 2. III. svazku a některé dodatky vydal r. 1893 kollega zesnulého K. J. Grot pod stejným názvem. Sem náležejí dále práce: Čechi i Russkije (»Besěda«, 1872); Čechové a Poláci v XV. a XVI. stol. (»Osvéta«, 1873); Slovanské hnuti mezi Poláky r. 1800–30; Slovanská myšlenka na Rusi (t., 1879); Poláci a Rusíni (t.,1881). Otázku východní pojímal P. jako otázku slovanskou. V historii její vědecké práce autorovy splývaly s bezprostřednou znalostí soudobých složitých a spletitých poměrů západoslovanských. Příslušné práce: Uhry a východní otázka (»ČČM.« i samostatně, 1869); Madjary i Vostočnyj vopros (»Věstnik Jevropy«, 1877); Die slavisch-orientalische Frage (1878); Východní otázka – otázka slovanská (»Osvěta«, 1878). Důležité jsou i časové stati, jež P. psával do různých ruských časopisův. – Objímaje stejnou láskou všechny Slovany těšil se přízni svých posluchačů Rusův i Poláků. Byl pravým vědeckým panslavistou. Dle názorů jeho stane se Slovanstvo silným a dojde světlé budoucnosti jen při solidárnosti všech slovanských větví, při pokojném spolužití a když všechny menší větve tíhnouti budou k hlavnímu nejmohutnějšímu kmeni, jenž přejme úlohu sjednocovatele. Bývalo mu vyčítáno, že otázku o slov. vzájemnosti pojímá jednostraně stavě ji celou na ryze plemennou půdu nacionální a neobraceje, prý, dostatečné pozornosti na její podklad kulturně historický, ba vylučuje z ní přímo moment kulturně náboženský. Avšak snad to právě jest jeho předností. Srv. K. J. Grot, Pominki po Josifě Josifovičě Pervoljfě (1892; s úplným seznamem prací a spisů P-ových) a P. Papáček, Vzpomínka na J. J. P-a (»Nár. Listy« z 28. ledna 1893, čís. 28). Pp.
PD old 70
Související na Wikidatech: Josef Perwolf