Perspektiva (z lat. perspicere, prohlédati) jest nauka o zhotovování obrazů, jež by v oku našem podle možnosti vzbuzovaly dojem týž, jako předměty zobrazené samy; odtud jde důležitost její pro umění malířské a pro architekturu. P. dělí se na: a) p-vu lineárnou, jejímž úkolem je sestrojení perspektivného obrazu co do tvaru; b) p-vu vzdušnou, která jedná o případném provedení obrazu barvami, zobrazení výjevů světla a stínů, přihlížejíc zejména ke zbarvení předmětův účinkem vrstvy vzduchové, jakožto prostředí mezi nimi a okem pozorovatelovým, čímž vystihují se různé vzdálenosti předmětů. P. lineárná strojí průmět perspektivný (viz Průmět středový) pronikem roviny (průmětny) se svazkem paprsků zorných, jež z optického středu čočky oční vycházejí k jednotlivým bodům předmětu. Aby však tento průmět byl perspektivný, musí býti vyplněny ještě dvě podmínky optické. Předmět totiž, aby byl jasně viděn, musí býti přiměřeně vzdálen od oka (aspoň 21 cm u oka normálního) a nacházeti se v zorném poli, t. j. uvnitř kužele, jehož osou jest optická osa oka a celý úhel vrcholový nejvýše 40°; sic jinak by obraz v oku v případě onom nepadl na sítnici, v případě tomto na dostatečně citlivou čásť její. Obyčejně předpokládá se oko a předmět v stejné asi výši nad povrchem zemským a uděluje se průmětně poloha svislá. Je-li však předmět vysoko nad okem (p. »žabí«) nebo hluboko pod ním (p. »ptačí«), dává se průmětně poloha šikmá. – Tak zv. p. parallelní není průmět centrálný, nýbrž orthonebo klinogonálný; je-li průmětna rovnoběžna s čelnou stěnou předmětu a úhel dopadu paprsků promítacích 45°, slove p. kavalírská. Tyto druhy p-vy náležejí nyní do axonometrie (v. t.). – P. reliefní jest obraz vypuklý, tedy tělesný (plastický), odvozený podle obdobných zákonů, jako perspektivný obraz rovinný; jest to transformace, jež v geom. polohy zove se prostorovou kollineací perspektivnou. – Nejstarší zmínka o p-vě nachází se v díle římského stavitele Vitruvia »De architectura« (okolo r. 14 př. Kr. ), v němž vedle půdorysu (ichnografie) a nárysu (orthografie) pojednává se ještě také o scénografii. První základní zákony p-vy shledány jsou na nástěnných malbách (z II. stol. po Kr.), jež v Římě r. 1777 byly objeveny: obrazy rovnoběžek sbíhají se v jednom bodě (úběžníku), a obrazy stejných úseček (téhož směru) od oka se vzdalujících zkracují se. Poměry tohoto zkrácení vystiženy sice toliko příbližně, ale celkem dosti přesně. Další zákony vyvinuly se teprve ve stol. XVI.–XVIII. – Nejstarší díla o p-vě sepsali: Battista Alberti (1404 až 1472), De pictura (tiskem v Norimberce 1511) »Pelegrin, De antificiali perspectiva (Toul, 1505), Albrecht Durer (1471–1528), Underweysung der Messung mit Zirckel u. richtscheyt (Norimberk, 1525), Leonardo da Vinci (1452–1519), Trattato della pittura, Guido Ubaldi (1545–1607), Perspectiva (Pisauri, 1600) a j. O postavení p-vy na základ vědecký získali si hlavní zásluhy Desargues (1593–1662), Méthode universelle (Pař.,1636) a Lambert, Freye Perspective (Curich, 1759). Novější čelná díla jsou: J. de la Gournerie, Traité de perspective linéaire (Pař., 1859), Fr. Tilscher, System d. technisch-malerischen Perspective (Praha, 1867, 2. vyd. 1883), Hauck, Die malerische Perspective (Berl., 1882), Peschka, Freie Perspective (Lip.,1888). Samostatného spisu českého o p-vě dosud není. Elementární »Základy p-vy« (pro nižší reálky) vydal B. Kuchynka (1874), obšírnější, na základě soustavy promítání centrálného, V. Jarolímek ve III. díle své Deskriptivní geometrie (1877). Zevrubné dějiny p-vy podává Dr. Chr. Wiener, Lehrbuch der darstellenden Geometrie (Lip., 1884), kdež také lze poučiti se o zákonech p-vy reliefní; další literatura o této nauce jest: Breysig, Versuch einer Erläuterung der Reliefperspective (Magdeburg, 1798); Morstadt, Ueber räumliche Projection (Reliefprojection) ve Schlömilchově »Zeitschrift f. Math. u. Phys.«, 1867, str. 326 (pěkně modellované práce Morstadtovy jsou ve sbírkách české vysoké školy technické v Praze), R. Staudigl, Grundzüge der Reliefperspektive (Vídeň, 1868). Jmk.
PD old 70
Heslo ve Wikipedii: Perspektiva