Ottův slovník naučný/Perrault

Ottův slovník naučný
Perraud	Perrault	Perrens

Údaje o textu
Titulek:	Perrault
Autor:	František Xaver Šalda, Emanuel Salomon Friedberg-Mírohorský
Zdroj:	Ottův slovník naučný. Devatenáctý díl. Praha : J. Otto, 1902. S. 516–517. Dostupné online.
Licence:	PD old 70
Související:	Autor:Charles Perrault

Perrault [peró]: 1) P. Claude, lékař a architekt franc. (* 1613 v Paříži – † 1688 t.), studoval horlivě mathematiku, vynikl však zvláště jako architekt a původce dvou znamenitých staveb pařížských: kolonnády v Louvru a Observatoře. Z četných děl a úvah, jež P. zanechal, stůjte zde: Les dix livres d'architecture de Vitruve (Paříž in fol., často vyd.); Ordonnance de cinq espèces de colonnes selon la méthode des anciens (t., 1683) a 2 veliké svazky kreseb rukopisných, jež sebral bratr jeho Charles.

2) P. Charles, spis. franc. (* 12. led. 1628 v Paříži – † 16. květ. 1703 t.), bratr před., byl žákem kolleje beauvaiské, na níž už, společně s bratry Claudem a Nicolasem, a přítelem Beaurainem, složil zábavnou Enéide travestie. R. 1651 stal se advokátem v Paříži, hlavním kontrolorem intendance staveb královských, členem kommisse, která skládala nápisy na pomníky veřejné (pozdější Académie des inscriptions et belles-lettres), členem Akademie franc. (1671); jako chráněnec Colbertův působil často na tohoto ministra ve prospěch věd a umění, a významné bylo zejména jeho postavení v Akademii, pro jejíž rozvoj a organisaci mnoho pracoval. V literárních bojích, jimiž je charakterisován konec XVII. stol., o přednost moderních před starými (t. zv. querelle des anciens et modernes) byl vedle svých bratří Claudea a Pierrea (hlavního berního, † 1680) hlavním vůdcem a obhájcem moderních. Boj byl dlouho připravován a veden nepřímo. Jeden ze starších a bezvýznamných epiků, Desmarets de Saint-Sorlin, který si vzal látku z křesťanství a užíval křesťanských zázraků ve svém »Clovisu«, hájil své stanovisko »moderní« proti praxi básníků řídících se vzory klassickými; proti němu postavil se Boileau a v III. knize svojí »Art poétique« potírá užívání křesťanství v poesii. Zároveň vedou se spory o jazyku, kterého se má užívati k nápisům na pomníky veřejné, zda francouzštiny či latiny (F. Charpentier zejména v De l'excellence de la langue française, 1683, 2 sv. určitě už formuluje otázku moderních a starých). Pierre P. kritisuje velmi nejapně Euripida a je za to pokárán Racinem v předmluvě k Ifigenii; r. 1678 týž Pierre v předmluvě ke »Sceau enlevé« od Tassoniho útočí na staré i na Boileaua a téhož kritika má na mušce satirická bajka od Claudea P-a. V Préface du Saint-Paulin (1686) Charles P. také nepříznivě dotýká se úzké theorie Boileauovy o výlučnosti pohanských látek. Veřejně s velikou sensačností propukl však teprve spor básní Charlesa P-a Le siècle de Louis le Grand, jinak dosti prostřední, kterou četl v Akademii 27. list. 1687 a v níž celou řadu souvěkých autorů stavěl nad nejslavnější jména spisovatelů řeckých a římských. Tuto thesi svoji hájil Charles P. v řadě dialogů Parallèles des anciens et des modernes, jež uveřejňoval od r. 1688 do r. 1698. Jádrem těchto úvah, jinak velmi povrchních, troufalých, lehkomyslných a nevědomých, ale i světácky bystrých a čiperných, je mínění, že zákonem lidského ducha je pokrok a že, jakož v uměnách a vědách jsme dále, než byli staří, je tomu také tak ve výmluvnosti a poesii. A tak klade Le Maîtrea nad Demosthena, Pascala nad Platona, Despréaux nad Horáce a Juvenala atd. Stanovisko P-ovo zaujal i Fontenelle svou »Digression sur les anciens et les modernes« (1688). Proti moderním postavili se Lafontaine (v »Epître à Huet«), La Bruyère (v »Caractères«) a ovšem v první řadě Boileau, který kromě menších útoků podnikl hlavní r. 1694 prvními devíti »Réflexions sur Longin«, v nichž hájil hlavně Homéra a Pindara a ukazoval, jak P. jim neporozuměl. Vedle některých správných základních názorů tato práce Boileauova je hrubá a těžkopádná satira. P. odpověděl Apologie des femmes, v celku planou. Oba odpůrci smířili se r. 1700 a Boileau napsal P-ovi list, který je výbornou kritikou XVII. stol. a rozlišuje pravé a hluboké autory francouzské od prázdných a jalových. Spor tento o přednost moderních před starými při všech absurdnostech, nevkusech a prázdnotě, jimiž hřešili »moderní«, má přece zásadní význam a dosah v dějinách franc. literatury: idea pokroku, která ovládá úplně XVIII. stol., idea v podstatě cartesiánská, je tu poprvé vyslovena v literatuře a je jí tu užito na literaturu. K tomuto racionalismu cartesiánskému přidružuje se pak racionalismus společnosti a velikého světa, který ovládne odtud francouzskou literaturu a učiní siji úplně služebnou. – Po této veliké polemice, jež měla největší význam v životě P-ově, napsal ještě Les hommes illustres qui ont paru en France pendant ce siècle (1696–1700, 2 sv.), dílo skoro bezvýznamné, a rozkošné Histoires et contes du temps passé avec des moralités (1697), pohádky prosou a veršem, dýšící šťastnou naivností a rozkošným a vřelým cítěním, které byly přeloženy do všech skoro jazykův evropských a nesčíslněkrát vydány, a několik prací menších, podružných. Oeuvres choisies vydány v Paříži 1826; jeho Mémoires (Avignon, 1755) podávají zajímavé politické anekdoty; malou komédii o 3 aktech L'oublieux (Paříž, 1868) vydal poprvé H. Lucas. – Srv. H. Rigault, Histoire de la querelle des anciens et des modernes (Paříž,1856); Sainte-Beuve, Causeries du lundi, V.; Paul de Saint-Victor, Hommes et dieux (t., 1872); Em. Montégut, Des Fées et de leur littérature en France (»Revue des Deux Mondes«, 1862); Arvède Barine, Les contes de Ch. P. (t., prosinec 1890); Deschanel, Le romantisme des classiques (Paříž, 1888, 4e série). Šld.

3) P. Léon Basile, slavný a velmi plodný malíř franc. (* 1832 v Poitiers), žák Picotův a Bouguereauův, pracuje v Paříži. Na světové výstavě tamní r. 1889 měl obrazy: Léto (1888), První zápas (Kain a Abel), Sokyně, Vítězství Hymenaiovo pro dvoranu sňatků na radnici v Poitiers a několik podobizen. Mimo ty malby dlužno uvésti: Kristus v hrobě (1877) v museu města Pau, Matka s dítětem (1884), Žena trhající kapradí, Kočička, Chudoba, Žena koupající se, Polibek sesterský, Zrcadlo v polích (dvě ital. dívky se shlížejí ve studánce). Vyniká obrazením spanilosti ženské a dětské. Mnohé jeho malby jsou majetkem severoamerických boháčů. Má křížek čestné legie a několik medaillí. FM.