Ottův slovník naučný/Permjaci

Údaje o textu
Titulek: Permjaci
Autor: Ludvík Tošner
Zdroj: Ottův slovník naučný. Devatenáctý díl. Praha : J. Otto, 1902. S. 498. Dostupné online.
Licence: PD old 70

Permjaci (rus. Пермяки) čuchon. kmen jazykem téměř totožný se Zyrjany, s nimiž v dřívějších dobách tvořil jediný národ, odpovídající asi t. zv. »zavolocké Čudi« starých ruských památek. Území nynějších P-akův prostírá se po záp. polovici újezdu čerdynského a solikamského a sev.-záp. cípu új. ochanského guberníe permské, jakož i po sev.-vých. cípu új. glazovského gubernie vjatské. Avšak dle různých názvů chorografických a topografických možno souditi, že zaujímali dříve celou sev.-záp. čásť gub. permské. P. jsou postavy malé a slabé, vlasů plavých, očí šedých, nosu zdviženého, obličeje širokého a řídkých vousů. Způsobem života splývají vždy více s Rusy, zabývají se orbou, hlavní jejich potravou jest obilí a mléko, ze sladu připravují si zvláštní nápoj. Domácí nářadí jest dřevěné, z části vlastní výroby, oděv podobá se spíše tatarskému než ruskému. Již dávno přijali náboženství křesťanské, jejich prvním věrozvěstem byl sv. Štěpán v l. 1375–96, avšak zachovali dosud mnoho pohanských zvykův a pověr. Již v XI. stol. byli poplatni Novgorodcům, načež víc a více pozbývali své samostatnosti, až r. 1505 car Ivan sesadil posledního jejich náčelníka. Sami sebe nazývají Kami-mort, t. j. národ při Kamě, a tvoří se Zyrjany a Votjaky permsko-čuchonskou skupinu národův severougorských. – Srv. J. Smirnov, Permjaki (Kazaň, 1891); Rogov, Permjaki (Petr., 1858). Tšr.