Ottův slovník naučný/Perczel
| Ottův slovník naučný | ||
| Percy | Perczel | Perčovina |
| Údaje o textu | |
|---|---|
| Titulek: | Perczel |
| Autor: | neuveden |
| Zdroj: | Ottův slovník naučný. Devatenáctý díl. Praha : J. Otto, 1902. S. 465. Dostupné online. |
| Licence: |  PD anon 70 |
Perczel [-cel]: 1) P. Moric, revoluční generál uherský (* 1811 v Tolné – † 1899 v Bonyhádu). Vstoupil sice do služeb vojenských jako inženýr, ale záhy zase vystoupil a byl pak v l. 1840, 1843 a 1847 členem uher. sněmovny, jsa mluvčím nejkrajnější levice. R. 1848 vstoupil jako rada do ministerstva vnitra, ale jakožto odpůrce Batthyányovy politiky vzdal se tohoto místa, načež v září 1848 zřídil sbor dobrovolníků, s nímž, podporován jsa milicí i od Görgeie, přinutil osamělý sbor Rothův a Philippovićův u Ozory 7. října ke vzdání a byl za to jmenován general-majorem. S úspěchem potom válčil u Drávy a nad Murou a vnikl až do Štýrska. Odtud byl povolán nazpět, ale dříve než se mohl spojiti s ustupujícím sborem Görgeiovým, byl 31. prosince od Jelačiće u Móoru náhle přepaden a vojsko jeho rozprášeno. P. složil sice velitelství, ale verboval v Tolné znova dobrovolníky, s nimiž vedl menší šarvátky dále. Z jara 1849 byl poslán na jih, zvítězil tam u Zomboru, Siregu a Horgose a dobyl Sv. Tomáše a Panceva. Později však opět poražen od Jelačiće a zatlačen na levý břeh Tisy. Po mnohých sporech s ostatními generály i s členy nové správy Kossuthovy P. byl zbaven velitelství, ale přes to bojoval s Dembińským u Temešváru 9. srp. 1849; po katastrofě u Világoše uprchl do Turecka, byl nějaký čas internován ve Vidinu a v Šumle a mezi tím v Pešti in effigie oběšen. R. 1851 odebral se do Londýna, pak zdržoval se na ostrově Jersey a v Paříži, načež r. 1867 vrátil se do Uher. Byl ihned volen do sněmovny poslanecké a přimkl se ke straně Deákově, jejímž byl r. 1873–74 předsedou. Srv. Kuppis, Biographie des Honvedgenerals Moritz P. (Pešť, 1867).
2) P. Desiderius, politik maď. (* 1848 v Szegszárdě v tolnajském komitátě), syn ministra Bely P-a, studoval v Pešti práva, byl r. 1871 stol. soudcem a r. 1877 místožupanem komit. tolnajského, kdež působil velmi blahodárně zvlášť na rozvoj dopravnictví. Od r. 1887 je členem liberální strany poslanecké sněmovny uherské, byl také jejím místopředsedou a za Bánffyho ministrem vnitra od r. 1895–99, ve kterémž úřadě prováděl zákony církevně-politické. Roku 1899 zvolen předsedou sněmovny poslanecké.