Ottův slovník naučný/Peníze
| Ottův slovník naučný | ||
| Peníz bílý | Peníze | Penízek |
| Údaje o textu | |
|---|---|
| Titulek: | Peníze |
| Autor: | Albín Bráf |
| Zdroj: | Ottův slovník naučný. Devatenáctý díl. Praha : J. Otto, 1902. S. 445–448. Dostupné online |
| Licence: |  PD old 70 |
 Heslo ve Wikipedii: Peníze |
|
Peníze (frc. argent, angl. money, rus. děňgi, it. danari) nazýváme hospodářský statek, který slouží za obecné měnidlo a platidlo, obecnou míru a spolu uchovatele hodnot. Tento výměr zahrnuje všecky podstatné úkoly, kterým p. slouží ve vyvinutých národohospodářských poměrech. K porozumění úkolů těchto jest si nejprve představiti přímý opak řečených poměrů, totiž t. zv. hospodářství naturální. Dokud každá domácnost si vyrábí všeliké své potřebné statky sama svými vlastními příslušníky, není žádné vzájemné směny statků mezi různými hospodářstvími, a když se pak dostavuje, nejprv řidčeji, potřeba nějakých vzájemných směn, dávají se navzájem bezprostředné předměty spotřební, vyměňujícím stranám právě zbytné; povstává tak směna naturální. Čím více se množí podněty ke směnám, vyšine se při nich v každém užším neb širším místním okruhu v popředí nějaký zvláštní druh statků, který v tom místním okruhu hustě bývá potřebován a jejž tudíž lidé i tehdy ochotně přijímají, když ho sami pro své bezprostředné ukojení potřeb vyhledávati nemusejí, jen když mají jistotu, že si za něj každé chvíle mohou opatřiti to, čeho jim pro vlastní účely bude potřebí. A zcela přirozeně takový statek, obecně směnou za jiné přijímaný, stane se též prostředkem, pomocí jehož se odhaduje směnná hodnota (cena) předmětů jiných, i když právě neběží o jejich prodej neb koupi. Takové statky jsou již primitivnými tvary peněz a ve službách jejich právě uvedených máme zároveň první a základní výkony peněz. Sloužítě ony v příslušném okruhu jednak za obecné měnidlo, statek směny prostředkující, a za obecné měřítko hodnot směnných (cen), t. j. prostředek, jímž tyto obecně a jednotně se vyjadřují. Zároveň stává se ten statek také obecným platidlem, totiž prostředkem, jímž se plní i jiné závazky, nežli cenové, na př. pokuty, odškodné, výkupné atp. Takovéto primitivné lokální p., za něž v různých oblastech sloužívaly nejrozličnější předměty z říše živočišné (kůže, velrybí kostice, dobytek, mušle »kauris« a j.), rostlinné (datle, tabák, obilí, balíčky čaje) i nerostné (sůl, železo, olovo), ustupují, když se obchodové styky rozšiřují, a jest tedy ke službám obecného měnidla, platidla i míry hodnotové potřebí něčeho na širších prostranstvích upotřebitelného. I tak dostaly se k úkolu tomu znenáhla dva drahé kovy, zlato a stříbro, ač ještě hluboko do nové doby u národů nevzdělanějších leckteré zbytky oněch primitivnějších tvarů v místních okruzích se udržovaly.
Vynikající způsobilost obou právě jmenovaných drahých kovů zakládá se 1. na jejich techn. vlastnostech (jsou při úplné stejnorodosti látky dokonale dělitelny, výborně zpracovatelny a nepodléhají jako jiné kovy tak snadno zevním vlivům zvětrání, okysličení atp.), 2. na jejich vlastnostech hospodářských. Těší se totiž obecné oblibě (ke šperkům, ozdobě) a mají poměrem k objemu svému cenu značnou a při tom relativně stálou. Všech těchto vlastností pohromadě není u žádného z jiných drahých kovů, ani u platiny, s níž pokus k účelům peněžním byl učiněn v Rusku, ale záhy zanechán. Protože zlato a stříbro má v malém objemu cenu poměrně vysokou, hodí se k místnímu přenášení, aniž toto jest nákladné, tak že na různých i vzdálených místech rozdíly v ceně jejich snadno se vyrovnávají. Cena jejich nemění se však ani časem tolik, jako u mnohých statků jiných, protože, nehledíc k částečnému opotřebení užíváním, zásoby jejich se množí, a čím větší tyto jsou, tím méně přírost z nového těžení může vykonávati citelný vliv na cenu jejich. (Dostačí si představiti opak u obilí). Tuto poměrnou stálost arci stříbro neosvědčilo tou měrou jako zlato, zvláště pak v poslední čtvrti stol. XIX., kde ohromný vzrost výtěžků jeho, ovšem spolu vlivem vytlačování jeho ze soustav mincovních vzdělaného světa, způsobil pokles jeho ceny v dějinách lidstva nikdy nebývalý. Dokud však vůbec oba kovy, třeba různou měrou v rozličných státech, slouží za surovinu, z níž razí se peníze, zůstává závažnou skutečnost, že cena každého z nich o sobě podléhá změnám následkem měnícího se poměru nabídky a poptávky. Jinými slovy: vzájemný poměr jejich ceny tržní (trhová relace) nezůstává stejným. Na konci středověku byl asi 1:12, to jest: za libru ryzího zlata dostalo se 12 liber stříbra. Ale měnil se pak účinkem bohaté kořisti stříbra zemí amerických, tak že na počátku stol. XIX. hrál okolo 1:15,5, kterýžto poměr byl vzat za základ zákonné relace dvojité měny francouzské (v. Měna). Až do polovice století pak zůstal mezi 1:15,5 a 1:16, teprve hojná kořist zlata z Ameriky severní pošinovala jej na čas v neprospěch zlata, tak že v letech 1850—70 se houpal mezi 1:15,5 až 1:15. Ale pak nastává rychlý obrat v neprospěch stříbra, tak že na konci věku devatenáctého již byl poměr pošinut na 1:30 až 1:33. Rozhodným jest tu trh londýnský. Vypočte pak se poměr složitým počtem řetězovým, jehož konečný výsledek jest . x tu znamená londýnský záznam (kolik pence za 1 unci mincovního stříbra). Je-li záznam londýnský 27, tržní poměr obou kovů jest 1: (1:32,5).
Naprosto mylný byl by předpoklad, že stát může penězům cenu dáti. On jenom za účelem pohodlného a bezpečného užívání drahých kovů pro účely peněžní vypravuje je v určitých stejných kusech (mincích) a rázem svým pověřuje jejich ryzí obsah drahokovový. Slova frank, dollar, marka, koruna a pod. neznamenají tedy nic jiného, než určité váhy ryzího drahého kovu pro služby peněžní sformované a veřejně pověřené. (Přísada nedrahého kovu v minci, t. zv. legování, je pouhým prostředkem znesnadniti brzké citelné opotřebení čili ošoupání.) Ve starších dobách arci vladařové ubíráním kovu zlehčovali mince, ale fingovaná jejich cena nedala se udržeti. Nynější ražení hoví již obecně zásadě výše vytčené.
Teprve užíváním drahých kovů jako suroviny peněžní nejenom se rozvinou výše uvedené služby peněžní, nýbrž Peníze stanou se spolu obecným uchovatelem hodnot. Protože ony nepodléhají prudkým změnám ceny, uchovávají si lidé v podobě jejich jisté hodnoty buď pomocí thesaurace (ukládání pokladů) nebo v moderní podobě kapitálů zápůjčních. Nabyl-li výkon peněz jako obecného měnidla ohromné váhy ve všem trhování (koupích a prodejích, mzdách atd.), zase služba peněz jako obecného platidla, t. j. prostředku k vyrovnání soukromých i veřejných závazků, nabyla nesmírného rozsahu s vývojem úvěru v soukromohospodářském životě a založením všeho veřejného hospodářství na peněžním základě (peněžní služné úředníkův a vojáků – daně, poplatky, státní a jiné veřejné půjčky). Teprve pomocí peněz stalo se možným přesně lišiti výnos i důchod hrubý a čistý; tvoření kapitalův úsporami nabylo nejširšího základu lidového; možnými se staly veliké podniky, běžné vypořádání se podnikatelův s ostatními účastníky výroby (úroky, mzdy) a převody kapitálů ze země do země. Všickni lidé navykli zvláštním formám hospodářského myšlení a počítání, naturálnímu hospodářství úplně cizím, a vžili se ve velikolepý mechanismus peněžního hospodářství tak, že jenom těžké jeho poruchy mohly by jim náležitě uvědomiti celý dosah toho zařízení, ač nelze popříti, že s ním jest nerozlučně spojena i nejedna stinná stránka společenská.
Všecek úkol státu v příčině peněz jest národohospodářský, ale prostředky, jimiž ho dosahuje, jsou jednak technické, jednak právní. Technické týkají se úpravy soustavy mincovní a ražby peněz této soustavě hovících. V té příčině stát ustanovuje číslo mincovní (srv. Číslo, str. 760), druhy mincí, jejich váhu hrubou a čistou (ryzí), určuje odchylku dovolenou č. remedium (t. j. oč od předepsané váhy hrubé a čisté každá mince smí se odchýliti, protože bezvadné vyražení do nejmenších zlomků grammových provésti nelze) a stanoví minimální váhu oběžnou (Passiergewicht), do které se k ošoupání mince oběhem nehledí. (O technickém úkolu ražby v. Mince.) I tyto věci musí se arci upraviti právně, t. j. zákonem; kromě toho musí však stát upraviti užívání peněz pro styky soukromohospodářské i pro styky soukromníků se státem (placení daní, cel atd.). To spadá pak v obor měny (v. Měna.) S hledišť těchto vyplývá pak rozdělení peněz předem na p. pouze obchodní, které stát sice razí, ale měnového charakteru jim nedává, a p. měnové. Tyto pak zase se dělí v p. kurantní, hlavní č. plnoobsažné a p. drobné. Rozdíl posléz řečených obou druhů spočívá v tom, že kurantní obsahují tolik ryzího kovu, kolik udávají, drobné nikoliv. Raziti všecky i nejmenší kusy mincovní plnoobsažně nebylo by ani z příčin pohodlí účelno (halíř ze zlata!), ani z příčin nákladu vhodno. Činí se tu tedy výjimka z výše udané zásady, ale s výhradami a opatrnostmi, které chrání před zneužíváním. Drobná mince obsahuje méně kovu, než by bylo přiměřeno té části hlavní mince, již repraesentuje, ať se již razí z kovu drahého či nedrahého. (Míra legování nerozhoduje o povaze drobné mince.) Za to se takové mince nesmějí nikdy raziti na účet soukromníků, stát sám smí jich raziti jen počet zákonně ustanovený, musí se postarati o výměnu jejich za kurantní a nutí soukromníky přijímati je jako měnové pouze do určitých množství maximálních zákonně vytčených. U nás na př. stříbrná pětikoruna a koruna je mincí drobnou; koruna v přesném smyslu měnovém je ta čásť zlata, která se rovna desetině zákonné váhy zlata v zlaté minci desetikorunové. Je-li arci někde v oběhu dvojí mince kurantní, t. j. vedle zlaté ještě stříbrná, jejíž nové ražení jest obmezeno neb zastaveno, pak může i tato stříbrná mince, třeba se formálně počítá mezi kurantní, skutečně míti také jen povahu mince drobné, když její jmenovitá hodnota je vyšší než hodnota kovu v ní obsaženého. Tak se to má následkem nastalého znehodnocení stříbra se stříbrným pětifrankem v soustavě bimetallické, se stříbrnými tolary v Německu ještě v oběhu ponechanými i s naším stříbrným zlatníkem, který obsahuje 11,111 g ryzího stříbra, ale platí za rovný dvěma korunám, t. j. 2×0,3048 g zlata, ač za dvě koruny na př. při trhové relaci 1:31 lze koupiti 18,8976 g stříbra. Věc tu lze vůbec udržeti jen, když zůstane počet takových mincí přísně obmezen. Volné ražení stříbrných zlatníků v dosavadní ryzí váze vytlačilo by záhy všecky zlaté mince z oběhu a cena stříbrných zlatníků řídila by se pak cenou stříbra trhovou.
P. papírové. V širším smysle, v jakém zejména obecný způsob mluvení názvu toho užívá, vyrozumívá se penězi papírovými bankovka nebo státovka jakákoliv. V užším vědeckém smysle název p. papírové znamená totéž jako označení »měna papírová«, t. j. bankovky nebo státovky nebo oboje, jsou-li dočasně za kov nesměnitelny a opatřeny vlastností zákonného platidla (srv. Měna). Mezi obojím tím způsobem je hluboký rozdíl. Penězi v plném smyslu není vůbec ani bankovka ani státovka, jako jimi není směnka, bankovní poukázka nebo check. Nelzeť ani bankovku ani státovku mysliti si jinak nežli znějící na jisté summy kovové (a to měnové) mince, kterouž ony v úloze měnidla a platidla mohou zastupovati a pro větší pohodlnost hojně zastupují. V povaze bankovky arci spočívá směnitelnost za kovové peníze, nikoliv stejně nutně v povaze státovky. Státovka vydává se státem samým na místě platů hotových (úředníkům, dodavatelům atd.), začež stát navzájem se zavazuje, že ji v nominální hodnotě na místo mince u svých pokladen přijme (při placení daní, poplatků a j.). Státovka je tedy podle své povahy liberační papír, t. j. ona slibuje vlastníku sproštění od jistého platu povinného naproti kase státní. Jest to tedy papír pro rozličné hospodářské poměry mezi státním hospodářstvím a poddanými státními. Může k tomu ovšem po případě přistoupiti i slib výplaty kovem, jako na bankovce, ke kterémuž účelu musí pak stát chovati zásoby kovu aspoň v takových mezích, v jakých pravděpodobně budou předkládány k výplatě. Ale slib takový je na státovce něčím vedlejším. Bankovka naproti tomu není papírem určeným pro styky občanů s pokladnou státní, nýbrž papír pro potřeby soukromohospodářského života. Vydávať ji banka cedulová (v. Banka) prostřednictvím úvěrních obchodův uzavíraných s jednotlivci, zejména prostřednictvím eskontování směnek a zápůjček na cenné papíry (srv. Lombardní zápůjčky) anebo výměnou za drahý kov jí přinesený. Protože eskontem směnek a zápůjčkami řečenými povstávají pohledávky v krátké době splatné, jest tím zabezpečen návrat stejné summy bankovek; i tak vlastně vyvolávají oběh bankovek potřeby soukromohospodářské a co více – ony jej spolu regulují; když se podnikavost rozpíná a obchody množí, také bankovek více přichází v oběh, utuchuje-li podnikavost a obchodův ubývá, ztenčuje se oběh jejich, t. j. méně se hledá nového eskontování a zápůjček na cenné papíry, nežli se splácí. Při tom povinnost k výplatě bankovek kovem odstrašuje banku od přílišného podněcování jejich emisse. U státovky podobné samočinné regulace oběhu není a tedy musí zákon ustanoviti nejvyšší dovolenou míru jejich vydání. Pokud je státovka také za kov směnitelna, jest závazek k výplatě její kovem zároveň brzdou proti přílišnému vydávání. To vše podstatně se změní, když se směnitelnost bankovek neb státovek zastaví. U bankovek se to stává dle zkušenosti jen tenkrát, když stát v tísni nějaké finanční přinutí banku, aby mu zapůjčila značné množství mince ze zásob svých nebo bankovek, což se stane zpravidla na dobu delší. I musí se spolu přijímání jejich od soukromníků zabezpečiti t. zv. nuceným oběhem (srv. Měna). Přijdou-li takové nesměnitelné bankovky neb státovky v oběh měrou značnou, působí to nejprve podobně, jako by se v zemi byla náhle o tolik rozmnožila mince. Poněvadž potřeba měnidel a platidel je menší než množství náhle v oběh uvedené, tedy nastane stoupání všech cen a klesání úrokové míry, čímž čásť kovového oběživa ze země se vytlačí, něco se také uschováním opatrných neb spekulantských jednotlivců z oběhu vnitrozemského vezme a mince se stává vzácnou i dostane ažio (srv. Ažio). Postoupí-li výdaj nesměnitelných, za zákonné platidlo prohlášených bankovek (neb státovek) ještě dále, klesne jejich cena, což se zračí v stoupajících cenách všech jiných předmětů, aniž už jest možno odplynutím mince způsobiti dřívější rovnováhu. Tu pak vytlačením mince z oběhu přílišné množství peněz papírových stane se těžkou nemocí pro celé hospodářství národní, všecko obchodování je nejistým, třídy odkázané na pevný příjem nebo aspoň neschopné zvýšiti jej stejnou měrou, trpí újmy (za tutéž nominální summu mohou koupiti méně), úvěr vůbec a zejména úvěr státu jest otřesen. Dokud ažio stoupá, mohou sice vývozní větve domácí výroby získati, obdržíť za kov, jejž dostanou za své výrobky, v papírové měně více, aniž ještě zároveň jejich náklady výrobní, zejména mzdy, stejně stouply; ale rostoucí vývoz přivede z ciziny do země drahý kov neb větší množství směnek na drahý kov znějících, ažio (jakožto výraz pro cenu drahého kovu) tak zase klesne a výhoda se obrátila v újmu. Proto bývá snahou prohlédavé politiky národohospodářské odstraniti tento neblahý stav t. zv. nápravou měny. Pokročila-li emisse papírových peněz již příliš a je-li disažio jejich značné (srv. Ažio), provede se náprava pomocí t. zv. zákonné devalvace. Stát totiž vezme p. papírové z oběhu v menší ceně než jest jejich cena nominální, jako se stalo na př. s rakouskými bankocetlemi r. 1811, které vyměněny poměrem 500:100 za nové listy směnné (Einlösungsscheine), a když tyto pak nemohly býti směněny za kov, nýbrž byly dále rozmnoženy t. zv. listy anticipačními, povahou svou se směnnými vlastně totožnými, a dostavilo se nové disažio, vzaty konečně všecky tyto listy (»šajny«) z oběhu v poměru 250:100 za bankovky nově založené »Národní banky«, za kov směnitelné (srv. Banka). Nenabyl-li však oběh papírových peněz takových přílišných rozměrů, náprava měny provede se tím, že se vymění zase p. papírové v nominální hodnotě za minci, kteráž, nelze-li jinak, opatří se zápůjčkou. Při nápravě měny rakouskouherské, započaté r. 1892, při níž zároveň stříbrný základ měnový zaměněn ve zlatý, provedena spolu i změna čísla (korunová měna), vzaty z oběhu státovky, za něž Rakousko-uherská banka dala státní pokladně bankovky, za které jí zase Rakousko i Uhersko poskytlo zlato zápůjčkou opatřené. Obojí způsob nápravy měnové proveden ve stol. XVIII. a XIX. i v četných jiných státech, kteréž – hlavně následkem válek – byly upadly do neblahého stavu měny papírové. Bf.