Pelz Karel, mathematik čes. (* 2. říj. 1845 v Bělči u Křivoklátu), studoval reálku v Rakovníku a v l. 1864–69 král. český polytechnický ústav zemský v Praze. R. 1369 jmenován technickým assistentem c. k. centrálního ústavu pro meteorologii a zemský magnetismus ve Vídni, kde se zabýval zejména konstruováním a kreslením meteorologických map. V l. 1870–75 byl assistentem deskriptivní geometrie u prof. Küppra na německém oddělení král. zemského polytechnického ústavu v Praze, načež r. 1875 stal se professorem c. k. vyšší reálné školy v Těšíně. Po jednoročním tu působení jmenován professorem zem. vyšší reálky v Štýrském Hradci, kde habilitoval se při tamní vysoké škole technické jako soukromý docent novější geometrie se zvláštním zřetelem na deskriptivní geometrii. Přednášky jeho přijaty byly s nadšením a těšily se tak vzácné oblibě posluchačů, že po dvouleté činnosti byl P. r. 1878 jmenován mimořádným professorem geometrie polohy a užité deskriptivní geometrie. Roku 1880 po úmrtí prof. Koutného P. byl samojediný navržen sborem professorským za jeho nástupce a r. 1881 císařem potvrzen za řádného professora deskriptivní geometrie. V r. 1891 po jednohlasném návrhu professorského sboru vídeňské techniky byla P-ovi c. k. ministerstvem kultu a vyučování nabídnuta stolice deskriptivní geometrie, úmrtím professora Staudigla uprázdněna. P. však čestného nabídnutí tohoto nepřijal, setrvav ve Štýrském Hradci až do r. 1896, kdy po odchodu prof. Tilšera jmenován byl řádným professorem deskriptivní geometrie na c. k. české vysoké škole technické v Praze, kdež dosud působí, vážen jsa nejen jako výborný učitel, jehož přednášky jak formou, tak i obsahem jsou vzorné a osvěžující, ale i jako milý kollega ve sboru professorském. P. jest mimořádným členem Královské české společnosti nauk a dopisujícím členem České akademie císaře Františka Josefa pro vědy, slovesnost a umění. V době svého působení ve Štýrském Hradci byl od r. 1880 členem tamní vědecké kommisse zkušební pro učitelství gymnasijní a reální. V Praze jest členem c. k. zkušební kommisse pro učitelství na gymnasiích a reálkách, jakož i c. k. zkušební kommisse pro učitelství kreslení od ruky na školách středních. Deskriptivní geometrie doznala P-em značného obohacení; práce jeho, v nichž stopovati lze veskrze nové názory, vyznamenávají se jasností, bohatostí ob. sahu a přesností, jakož i mistrným provedením konstrukcí; směřují vždy s velikým úspěchem k zjednodušení jak method konstruktivních, tak i konstrukcí samých. Práce ty vyznamenávají se dále šťastnou volbou podnětů; většina jich týká se předmětů stojících v popředí zájmu soudobého, velká čásť vztahuje se ke konstruktivní theorii křivek a ploch 2. stupně. Nauku o methodách v deskriptivní geometrii rozšířil a zdokonalil podstatně tím, že postavil axonometrii na vědecké základy a vybudoval ji jakožto samostatnou, od půdorysu a nárysu nezávislou methodu zobrazovací, která v této formě ujala se všeobecně. Fiedler byl první, který provedl graficky konstrukci os pro kužel 2. stupně pomocí dvou obecných kuželoseček, v r. 1874 P. řeší konstrukci tuto pomocí rovnoramené hyperboly a křivky kruhové, r. 1885 podává řešení téhož problému pomocí křivky kruhové a libovolného rovinného řezu v kuželi daném. Zvláštní zmínky zasluhují též krásné věty a četné konstrukce, udávající souvislost křivek konturních s rovinnými řezy ploch 2. stupně. P. ukázal, jak lze všecky známé téměř nespočetné konstrukce středů křivosti u kuželoseček, daných libovolnými částmi určujícími, kteréžto konstrukce mají v deskriptivní geometrii značnou důležitost, odvoditi na základě jisté paraboly elegantním nejjednodušším způsobem, a rozmnožil řadu tu dalšími zajímavými konstrukcemi. P. první poukázal ke geometrickým místům, pro něž problém normál vzhledem k dané kuželosečce řešiti lze toliko pravítkem a kružidlem, dokázal a rozšířil Chaslesovy věty a konstrukce o rovinných průsecích obecného kužele týkající se zevšeobecnění věty, již pro kužel rotační byli odvodili Quetelet a Dandelin. Práce P-ova o základní větě Pohlkeho vznítila prioritní spor mezi ním a Küpprem. Úplné vystihnutí vědeckých zásluh P-ových vyžadovalo by rozbor veškerých prací jeho; zde učiněna byla zmínka hlavně o těch, které nejvíce zasáhly v rozvoj vědy. Většinu prací P-ových uvádějí ve svých epochálních dílech Ch. Wiener a W. Fiedler, tento o nich v předmluvě ke 3. svazku III. vydání svého díla praví, že jsou všude ceněny. Ke konci stůjž zde seznam jeho prací vědeckých. V zasedacích »Zprávách Královské české společnosti nauk v Praze« uveřejnil: Ueber die Bestimmung der Axen von Central-Projectionen des Kreises (1872); Beiträge zur Construction der Kegelschnitte aus Punkten und Tangenten durch Collineation (1875); Die Krümmungshalbmesser-Constructionen der Kegelschnitte als Corollarien eines Steiner'schen Satzes (1879); Zur Construction der Selbstund Schlagschattengrenzen von Flächen zweiten Grades unter Voraussetzung centraler Beleuchtung (1880); Bemerkungen zu den Krümmungshalbmesser-Constructionen der Kegelschnitte als Corollarien eines Steiner'schen Satzes (1882); Beitrage zur wissenschaftlichen Behandlung der orthogonalen Axonometrie (1885); Zur klinogonalen Darstellung der Rotationsflächen (1895); Zur Joachimsthal'schen Lösung des Normalenproblems (1895); Die Hauptsätze der stereographischen Projection als Corollarien des Satzes von Quetelet und Dandelin (1898). V »Sitzungsberichte« vídeňské akademie vydal: Ueber das Problem der Glanzpunkte (1871); Ueber die Axenbestimmung von Central-Projectionen der Flächen zweiten Grades (1872); Die Axen bestimmung der Kegelflächen zweiten Grades (1874); Ueber die Axenbestimmung der Kegelschnitte (1876); Ueber eine allgemeine Bestimmungsart der Brennpunkte von Contouren der Flächen zweiten Grades (1877); Ueber einen neuen Beweis des Fundamentalsatzes von Pohlke (1877); Ergänzungen zur allgemeinen Bestimmungsart der Brennpunkte von Contouren der Flächen zweiten Grades (1878); Zur Tangentenbestimmung der Selbstschattengrenzen von Rotationsflächen (1879); Zur wissenschaftlichen Behandlung der orthogonalen Axonometrie. Erste Mittheilung (1880), zweite Mittheilung (1881), dritte Mittheilung (1884); Ueber die Focalcurven des Quetelet (1880); Zum Normalenproblem der Kegelschnitte (1882); Zur Contourbestimmung windschiefer Schraubenflächen (1883); Bemerkung zur Axenbestimmung der Kegelflächen zweiten Grades (1885); Zum Normalenproblem der Ellipse (1887); Zum Normalenproblem einer vollständig gezeichneten Ellipse (1887); Note zur Abhandlung »Ueber die Focalcurven des Quetelet« (1888). V Grunertově Archivu uveřejnil: Die Central- und Parallel-Projection der Flächen zweiten Grades auf eine Kreisschnittebene (1870); Zur Construction der Schnitt. punkte von Geraden mit Kegelschnitten (1881); Ueber Herrn Streissler's »Fundamentalsatz der constructiven Schattentheorie« (1883). – Dále v »Zeitschrift für das Realschulwesen« XVI. vydal: Die orthogonale Projection des Kreises, ve výroční zprávě reálky v Těšíně: Construct ion der Axen einer Ellipse aus zwei conjugirten Diametern (1876) a v programmu zemské reálky ve Štýrském Hradci: Beitrage zur Bestimmung der Selbst- u. Schlagschattengrenzen der Flächen zweiten Grades bei Centralbeleuchtung (1878). Vlastním nákladem vydal: Herr Küpper und der Pohlke'sche Beweis des Satzes von Pohlke (Št. Hradec, 1898). AP.
PD old 70