Ottův slovník naučný/Pelješac
| Ottův slovník naučný | ||
| Pelitnus | Pelješac | Pelkovice |
| Údaje o textu | |
|---|---|
| Titulek: | Pelješac |
| Autor: | Konstantin Jireček |
| Zdroj: | Ottův slovník naučný. Devatenáctý díl. Praha : J. Otto, 1902. S. 429. Dostupné online. |
| Licence: |  PD old 70 |
 Heslo ve Wikipedii: Pelješac |
|
Pelješac (ital. Sabbioncello) slove dlouhý poloostrov, vystupující z pobřeží dalmatského jižně od ústí Neretvy. Jméno je původu novějšího; P. původně slula jenom jedna malá končina u Orebiće. Lid nazývá poloostrov ode dávna Stonski Rat (obyvatelé Rćanin, Rćanka); v středověké latině slul proto Puncta Stagni. Délka od jv. k sz. 68 km, největší šířka do 7 km, nejmenší (u Janjiny a Popovy Luky) asi 3 km; povrch 355 km2. Na sever odděluje jej průliv Neretvanský (Canale di Narenta) od ostrova Hvaru, pomoří u Makarsky a okolí ústí Neretvy; na jih průliv Mljetský (Canale di Meleda) od ostrova Mljetu (Meleda) a velmi úzký průjezd od ostrova Korčuly (Curzola) zrovna u města Korčuly. S pevninou souvisí u města Stonu (Stagno); tak zvaná Prevlaka Stonská, přes kterou se dříve lodi vláčely z moře dubrovnického k Neretvě, je zakřivený hluboký úvoz čili rozsedlina mezi strmými svahy, staré dno mořské, něco přes 1 km zdéli. Západní konec poloostrova slove od jedné blízké osady Lovište, nejzazší mys pak sám Gomena (caput Cumanum za středního věku). Celý poloostrov je velmi hornatý. Hory jsou souběžné s horami ostrova Mljetu; nejvyšší vrchol se vypíná u Orebiće naproti Korčule, hora sv. Ilije, ital. Monte Vipera, 961 m, s ohromnou vyhlídkou. Cesty jsou málo schůdné; spojení mezi osadami, které leží nejvíce na mořském břehu mezi vinicemi a sady olivovými, nejvíce je po moři. K přírodopisným zvláštnostem náleží šakal, vyskytující se po nízkých lesích, jako na Korčule. Výnos zemědělství, i na fideikommissech šlechty dubrovnické, je malý; hlavní výživu poskytuje plavectví. Poloostrov dělí se na dva soudní okresy. Okres P., jehož středisko je Orebić (619 ob.) naproti městu Korčule, výstavná osada, která v XlX. stol. se zmohla plachtovou plavbou, čítá 261 km2 a 8221 ob. i náleží k okresnímu hejtmanství korčulskému. Okres stonský, se střediskem v starém městě Stonu (v. t., ital. Stagno), čítá 372 km2 a 8527 ob. i náleží k okresnímu hejtmanství dubrovnickému. Vynikající osady jsou ještě Trpanj (Trappano) na severním pobřeží, Kuna ve středu, Trstenik a blízká Gjuljana na jižním břehu. – Za středního věku P. náležel ke knížetství Chlmskému (viz Hercegovina, dějiny), až jej srbský král a později cář Štěpán Dušan r. 1333 za války s Bosňany postoupil Dubrovníku. Dubrovčané platili zaň tribut Srbům i Bosňanům. Ston s Prevlakou s velikým nákladem opevnili a celý poloostrov rozdělili na 300 údělův mezi své šlechtice a měšťany. Od té doby P. sdílel osudy republiky Dubrovnické (viz Dubrovník). Za správy dubrovnické kromě kneza (conte) v Stonu sídlili na poloostrově dva úředníci, kapitáni, v Janjině a v Trstenici (u Orebiće). Poloostrov byl rozdělen na pět krajin (contrate): Ponikve, Crna Gora s (Gjuljanou), Jaujina, Dubrave a Trstenica. KJk.