Ottův slovník naučný/Peklo
| Ottův slovník naučný | ||
| Pekk | Peklo | Peklo (obec) |
| Údaje o textu | |
|---|---|
| Titulek: | Peklo |
| Autor: | František Vacek |
| Zdroj: | Ottův slovník naučný. Devatenáctý díl. Praha: J. Otto, 1902. S. 416. Dostupné online. |
| Licence: |  PD old 70 |
 Heslo ve Wikipedii: Peklo |
|
Peklo (lat. infernum n. infernus) podle učení Písma sv. jest místo, kde zlí andělé a lidé zemřelí v nemilosti boží trpí věčné tresty. Isráélité označovali p. rovněž tak jako předpeklí slovem šeól, jež znamená hlubinu a překládá se řeckým ἅδης (v Septuagintě), lat. inferi. Spisovatelé knih Nového zákona nazývají p. γέεννα (v. Gehenná) nebo ἅδης (v. Hádés), metonymicky pak jmenují je »ohněm neuhasitelným, pecí ohnivou, temností, kdež jest pláč a skřípění zubův, červem, který neumírá, trápením věčným«. Učení církve katol. jest, že do pekla odsuzovány bývají duše těch, kdož zemřeli v osobném hříchu smrtelném nebo jen ve hříchu dědičném, že tresty pekelné počínají se hned po smrti, že tresty ty jsou věčné, ale ne stejné, nýbrž podle velikosti a počtu hříchů rozdílné. Vedle nauky katol. theologů tresty pekelné záležejí ve ztrátě nejvyššího dobra, t. Boha, čili v zavržení od tváře boží (poena damni), a v citelných mukách (poena sensus), jež zvyšovány jsou neustálými výčitkami svědomí, společností ďáblů, jejich stálým rouháním a vědomím, že z pekla není vysvobození. Časté a s důrazem opakované označování trestů pekelných ohněm přimělo mnohé sv. otce a učitele církevní k tomu, aby nepokládali oheň za pouhý obraz nevýslovných muk, nýbrž za vlastní, materiální plamen, který nepůsobí sice pocit smyslné bolesti, ale poutá a zdržuje odsouzence na jednom místě a překáží jim ve volném pohybu a svobodné činnosti. Trest pekelný zostřen bude po vzkříšení těl, ježto pak nejen duše, ale i tělo musí snášeti muky. Učení Origenovo o trvání trestů pekelných jen do času zavrženo bylo na synodě Konstantinopolské r. 543. Peklem v širším smysle rozuměli scholastikové jednak posmrtné sídlo nekřtěňátek (limbus puerorum), jednak očistec, jednak předpeklí (limbus patrum, srv. posavadní naše pekla, plur.), jak Hus dí ve Výkladě víry, kap. 13: »Čtyři pekla byla sú: jedno zatracencův, druhé dietek nekřstěných, třetie očistec, čtvrté nebyla čitedlná muka a slulo limbus, t. j. zavřenie svatých otcův«. Vac.
O pekle muslimském viz Islám, 778 b.