Ottův slovník naučný/Pešáver
| Ottův slovník naučný | ||
| Pěšák | Pešáver | Peščurov |
| Údaje o textu | |
|---|---|
| Titulek: | Pešáver |
| Autor: | Ludvík Tošner |
| Zdroj: | Ottův slovník naučný. Devatenáctý díl. Praha : J. Otto, 1902. S. 590–591. Dostupné online. |
| Licence: |  PD old 70 |
 Heslo ve Wikipedii: Péšávar |
|
Pešáver nebo Peišáver (angl. Peshawur nebo Peshawar, dříve Paršávar): 1) P., divise v severozáp. cípu indobritského místovladařství Pendžábu na nejseverozápadnějším konci britské Vých. Indie, ohraničená na z. a s. Afgánistánem a neodvislými kmeny horskými, na v. Kašmírem a na j. indobritskými divisemi Raval Pindi a Deradžát, leží mezi 32° 47' až 35° 2' s. š. a 70° 24' až 73° 19' v. d. Gr. a má plochu 21.253 km2. Hranice jsou velice nepravidelné, největší délka od sv. k jz. činí 390 km, šířka jest velice různá, měříc na 34° s. š. 190 km, ale zmenšujíc se na 2 místech na 15-16 km. Tímto dvojím zúžením dělí se divise na 3 přirozené okrsky, tvořící také správní její části, totiž distrikt Hazara na sv., oddělený Indem od distriktu P., který na jjz. hraničí s distriktem Kohátem. Celá země jest hornatá a nepřístupná, na z. jest důležitý průsmyk Chaiberský. Na sv. stéká k Džihlamu ř. Kanhar úžlabinou 100 km dlouhou, od ústí jeho jest Džihlam stísněn s obou stran horami Hazary, do Indu vlévá se Sirhan, hlavní řekou divise pak jest Kábul, při jehož dolním toku rozkládá se rozsáhlá planina, prostoupená na v. a jv. východními výběžky pohoří Sulejmánova (900–1500 m), svírajícími zde tok Indu. Podnebí jest v zimě velmi studené s hojným sněhem, průměrná teplota července jest +32,2°C, maximum +47,2°C, průměrná teplota prosince jest +11°C, minimum –1,1°C, roční výše srážek činí 36 cm), z jara pociťují se časté otřesy země. Hojně zuřívá v zemi zimnice a cholera. Z písku Indu a Kábulu těží se zlato, v Kóhátu jsou solné doly, v několika lomech dobývá se žlutý mramor, nepatrné jest těženi železa a antimonu. Obyvatelů jest 1,423.231, z nichž 1,330.557 muhammedánů, mezi nimi 458.000 Afgánův a 179.000 Avánů, t. j. k islámu přistouplých Indů, 70.191 Hindů, 17.208 Sikhů, 5175 křesťanův a 41 Pársů. Křesťané jsou téměř vesměs Evropané, a to vojíni posádky v P-u a pevnostech chránících cesty z Afgánistánu. Skol muhammedánských jest 1275 s 13.993 dětmi, vládou podporovaných škol jest 68 s 3766 dětmi, společnost missionářská vydržuje kollej s 500 posluchači, připravující pro universitu v Lahore a Kalkuttě. Půda divise jest velice úrodná, 6021 km2 zaujímají role, 775 km2 pastviny, asi 1000 km2 půdy jest uměle zavlaženo, dvojí žeň dává pšenice, žito, kukuřice, rýže a proso, hojně se pěstuje i bavlna, cukrová třtina, různé zeleniny, koření a olejnaté rostliny. Silnice měři 2392 km, železniční trať Severopendžábské dráhy měří 75 km, splavné řeky pak 243 km. Divisí pohybuje se veškerý obchod indicko-afgánský a největší čásť dopravy z Indie do Střední Asie. Do r. 1849 P. příslušel k říši Sikhů, jimž odňat v druhé válce a připojen k britské Východní Indii.
2) P., hl. město indobritské divise t. jm., na 34° 1' 45 s. š. a 71° 36' 40 v. d. Gr., ve výši 355 m n. m., 17 km od hranice afgánské, v rozsáhlé planině, na železniční trati dráhy Severopendžábské, má 84.191 obyv., z čehož 21.112 obyv. připadá na vojenský tábor ležící 3 km na z. od města, v němž umístěny jsou také vyšší úřady občanské. Muhammedánů jest 60.289, Hindů 15.501, Sikhů 4755 a křesťanů 3629, téměř vesměs evropských to vojínův a úředníkův. Město jest ohrazeno hliněnou zdí se 16 branami, vystavěnou za Randžit-Singha od franc. generála Avitabilea, domy jsou z hlíny a cihel, hlavní třída jest 15 m široká, dobře dlážděná a má četné krámy, ostatní ulice jsou nepravidelné a úzké. Městem vede několik potokův a průplav, v každé čtvrti jest několik studní s pitnou vodou, na jz. jsou předměstí Bhána-Marí a Bághban s rozsáhlými ovocnými zahradami, na s. pak krásný sad Bágh Šáhi. Vojenské ležení jest 3 km šir. a 6 km dl. a hostí dva pluky evropské pěchoty, 3 domorodé, pluk indické jízdy, anglickou batterii a 2 setniny zákopníků. Mezi ním a městem vypíná se mohutná tvrz Bala Hissar s cihlovými hradbami vysokými 28 m. Téměř všecky starší stavby byly rozbořeny Afgánci, tak že zbývá zde jen několik mečit, bývalý buddhistický klášter, vlád. budova a soud. palác. Missionářská spol. má zde kollej, knihovnu a ústav, mimo to jest tu veliká evropská nemocnice. Velice důležit jest P. stratégicky jako koncová stanice indické železniční sítě a východisko vojenských výprav britských do Afgánistánu, jehož význam zvyšují 4 pohraniční pevnosti, Mičin na sz., Džamrud na z., Bara na jz. a Mackeson na j. Kromě toho jest i střediskem obchodního ruchu z Indie do Afgánistánu a Střední Asie, kam vyváží se tudy olej a cukr z Pendžábu, indický čaj, anglické látky, olejnaté rostliny, rýže, máslo, obilí a sůl, naproti tomu pak dovážejí se sem z Bucháry kůže, zlato, zlaté a stříbrné mince a dráty, z Kabúlu koně, mezci, kůže, vlna, ovoce atd. Čilá jest i průmyslová činnost města. – P. jest již od IV. stol. po Kr. hlavním městem t. zv. země Gandhara a připomíná se v cestopisech čínských i arabských. Až do VII. stol. bylo to město ryze indické, od té doby však objevují se zde Afgánci. Roku 997 Mahmúd, zakladatel dynastie Gaznavovců v Indii, zvolil P. za východisko svých indických výbojů, r. 1519 připojil jej Bábar k říši velkomogula, po smrti Aurangzíbově pešáverští Afgánci prohlásili se za neodvislé, r. 1738 však podlehli Nadír Šáhovi, r. 1818 zmocnili se města Sikhové, kteří jmenovali v něm vladařem Francouze Avitabilea. Konečně r. 1848 P. upadl do rukou Angličanů. Tšr.