Ottův slovník naučný/Peć

Ottův slovník naučný
Pec (obec)	Peć	Pécaut

Údaje o textu
Titulek:	Peć
Autor:	Konstantin Jireček
Zdroj:	Ottův slovník naučný. Devatenáctý díl. Praha : J. Otto, 1902. S. 378–379. Dostupné online.
Licence:	PD old 70
Heslo ve Wikipedii: Peć

Peć (tur. Ipek), město v evropském Turecku, ve vilájetu kosovském, sídlo mutessarifa. Leží na úpatí hor, které rovinu Metohiji omezují se západní strany, na místě, kde Pećská Bistrica, přítok Bílého Drimu, vystupuje z těsných roklí do rovného pole. Lesnaté hory Pakljen a Žljeb (2183 m) tvoří malebné pozadí. Bistrica protéká uprostřed města, žene kola četných mlýnův a často se rozlévá po ulicích. Počet domův se odhaduje na 3500, počet obyv. na 10.000, dle jiných na 20.000 duší. Většinu mají muhammedánští Albánci, s 12 džamijemi, vedle nichž je zde jen malá obec Albáncův katolíkův s kostelem a školou. Srbové pravoslavní mají své církevní středisko ve staré patriaršiji a drží si i školu mužskou a ženskou. Většina mluví též albánsky. Turecké vojsko bytuje ve dvou kasárnách a jednom i děly opatřeném opevnění na vrchu Jerinji. P. je dnes v t. zv. Starém Srbsku středisko Albáncův a slyne jako město pro cizí cestovatele napolo nepřístupné. Z místních begův vyniká ode dávna rod Mahmudbegovićův, náležející k albánskému plemeni Kastratův. Asi čtvrť hodiny nad městem stojí u vchodu do rokle Bistrice »manastir Pećska patrijaršija«, do XVIII. st. církevní středisko srbského národa. Budova zvenčí neúhledná zavírá v sobě starý chrám sv. Apoštolův s třemi olovem krytými kupolemi a s vedlejšími svatyněmi sv. Demetria, Matky Boží a sv. Nikoly. Celé stěny chrámův jsou pokryty freskami; jsou mezi nimi i podobizny patriarchův srbských, jejichž hroby, od XIII. věku počínaje, jsou rovněž zachovány. Budovy častěji trpěly povodněmi Bistrice, která naposled r. 1896 pobořila domy i zdi. Při kryté poloze (dle Oestreicha 536 m nadmořské výšky) okolí P. je krajina od přírody bohatá, jmenovitě hojností ovoce, hlavně jablek (ledenjače), hrušek, slív a ořechův. Jedlé kaštany tvoří v okolí celé lesy. Zmínky zasluhuje hedvábnictví, pěstování tabáku a výroba červeného safiánu. V okolí leží 3 hod. na jih na cestě do Djakova u vchodu do podobné horské rokle na Dečanské Bistrici druhá svatyně srbská, klášter Děčanský (viz Děčany). Na západ vede cesta okolo patriaršije roklí Bistrice, v níž se spatřuje osm jeskyň starých poustevníkův (pećine isposnice) se zbytky fresk, do doliny řečené Rugova, v níž bydlí muhammedánští Albánci z plemene Klementincův, a dále přes hory do doliny Limu. P. leží jen 16 km od jihových. hranic Černé Hory; 10 hodin obnáší vzdálenost od železniční stanice Mitrovice, nynějšího východiště dráhy do Solunu. (Popisy P-e v starších cestopisech Boué, Müllera, Hilferdinga atd.; novější podali dr. Oestreich v »Abhandlungen der k. k. geogr. Gesellschaft«, 1899, 352, a Velimirović v Čupićově »Godišnjici«, díl 18).

Dějiny. P., jehož jméno znamená po česku »pec«, leží v krajině za středověku řečené Chvostno, kterou srbský veliký župan Štěpán Nemanja koncem XII. stol. trvale odňal Rekům. V XIII. stol. srbský arcibiskup Arsenij I. přenesl sídlo arcibiskupské, které se původně nalézalo v klášteře Žiči blíže ústí řeky Ibru, do lépe opevněného P-e. Místo následkem toho stalo se církevním i kupeckým střediskem těchto krajin a bylo v XIV. stol. navštěvováno i od kupcův dubrovnických i kotorských, kteří jméno jeho překládali italsky Forno. Autokefální arcibiskupství srbské r. 1346 za cáře Štěpána Dušana i arcibiskupa Joanikija II. povýšeno na patriarchát. Za rozkladu říše Srbské po smrti cáře Štěpána panovali v okolí P-e Balšići, kteří jeden čas drželi Prizren, po nich Brankovići. Roku 1375 sešli se v P-i knez Lazar, Jiří Balšić a snad i Vlk Branković na sněm (sbor), kde po tehdejším smíření mezi církví řeckou a srbskou za patriarchu zvolen byl poustevník Jefrem. O P-i za dob despotův srbských v XV. stol. máme málo zpráv. Po prvním krátkém panství tureckém vl.1439 až 1444 následovala obnovená vláda despoty Jiřího Brankoviće, ale již r. 1455 Turci opanovali celý jih despotátu i s P-í. Patriarcha Arsenij II. byl poslední hlava autokefální církve srbské za té doby. Církev ta byla v l. 1459 až 1557 podřízena arcibiskupství ochridskému; v P-i zůstal jen metropolita. Roku 1531 biskup Pavel prohlásil se patriarchou srbským, ale následkem protestu církve ochridské svržen zase od patriarchy cařihradského. Církev pećskou r. 1557 obnovil patriarcha Makarij I., bratr velikého vezíra Mehmeda Sokoloviće, rodilého Hercegovce a bývalého diakona kláštera mileševského. I nástupce Makarijův, patriarcha Antonij, byl příbuzný, bratrovec Mehmedův. Obnovená církev pećská čítala 40 biskupství, mezi nimi v západním Bulharsku i Vidin, Sofii, Samokov a Kystendil, v severní Makedonii Kratovo, Štip, Skopje, na západě obsahujíc i Černou Horu a Bosnu. Dle kotorského šlechtice Bolizze (1614) sídlo patriarchovo v P-i byl nádherný palác s krásnými a bohatými chrámy; patriarcha odváděl Turkům poplatek nemalý a držel si stráž janičárův. Titul jeho zněl: »Boží milostí arcibiskup P-i i všem Srbům i Bulharům i jiným zemím«. V území patriarchátu nalézaly se v XVI. stol. v klášteřích i četné knihtiskárny. Jako spisovatel vynikl patriarcha Paysij (1614 až 1647), rodilý z Janjeva. Za patriarchy Arsenija III. Černojeviće (1674-1706), rodilého z Černé Hory nebo z Paštrovićův, strhly se okolo P-e veliké bouře, následkem vtrhnutí rakouských vojsk do Srbska. Úhlavní nepřítel patriarchův Mahmudbeg chtěl Arsenija zajmouti, ale Arsenij r. 1689 včas utekl do hor černohorských k Nikšićům, odkudž jednal s Benátčany. Brzo ho stihla zpráva, že vojska císařská pod velením Piccolominiho postupují k Prizrenu. Vrátil se do P-i, ale již v lednu 1690 za ústupu vojsk rakouských byl přinucen k novému útěku. Turci a Tataři obsadili patriaršiji a postavili koně své do chrámův jako do stájův. Arsenij III. usadil se spolu s tisíci uprchlíkův srbských v jižních Uhrách; jeho nástupci jsou srbští arcibiskupové čili patriarchové v Karlovcích. Zatím v P-i dosazen nový patriarcha, Makedonec Kalinik I. Z jeho nástupcův patriarcha Arsenij IV. Jovanović, řečený Šakabent, vešel znovu ve styky s Rakušany a za války r. 1737 sotva utekl z P-e přes Rugovo a Vasojeviće do Bělehradu; v Karlovcích zvolen znovu za patriarchu a tím posloupnost církve pećské po druhé přenesl do jižních Uher. Církve pećské hleděli se zatím zmocniti cařihradští Fanarioté. Již první nástupce Arsenija IV. byl Řek, Joanikij III., Cařihraďan z rodu Karadžá, později patriarcha cařihradský. Dosazoval Reky za biskupy a začal eparchie církve pećské finančně využívati. Nástupci jeho byli dílem Řekové, dílem Srbové, jako Vasilij Jovanović Brkić (1763), který od Turkův poslán do vyhnanství na Cypr, ale odtud utekl na Černou Horu a na Rus. Poslední patriarcha pećský byl Řek Kalinik II. Úsilím cařihradského patriarchy Samuela církev pećská r. 1766 spojena s cařihradskou, podobně jako ochridská r. 1767. Ale v sultánských beratech při jmenování patriarchův cařihradských eparchie církve pećské a ochridské vždy ještě se vyčítají ve zvláštních seznamech. P. ztratil nejen patriarchát, ale i biskupství, neboť podroben metropolii prizrenské, která pak ok. r. 1807 spojena s rašskou (novopazarskou). Na místě biskupův srbských přišli řečtí metropolité; také slovanský jazyk v církvi pronásledován a nahrazován řeckým. Teprve r. 1896 za metropolitu rašsko-prizrenského dosazen opět Srb Dionys. Emigrací Srbův r. 1690 proměnilo se i obyvatelstvo celého okolí, postupem muhammedánských Albáncův z hor do rovin. V XIX. stol. P. trpěl za odbojův muhamm. Bosňanův proti Portě. Jinak bývá o něm nyní řeč jen při srážkách nepokojných Albáncův s úřady a vojsky sultánskými. (O církvi pećské viz hl. Ruvarce v »Glasniku«, díl XXIII., a v zaderské »Iskře«, 1888). KJk.