Patrizzi Francesco nebo Patricius, filosof ital. (* 1529 na ostr. Čresu, dle jiných v Klíši (Clissa) v Dalmacii – † 1597 v Římě). Studoval v Padově a cestoval po Italii, Francii, Španělích a po zemích východních, načež usadil se ve Ferraře a přednášel tam po 17 let o filosofii Platonově. Papež Klement VIII. povolal jej za prof. filosofie do Říma, kdež P. zůstal až do smrti. P. jest jedním z posledních zástupců novoplatonismu, bojujícího proti aristotelismu za doby renaissanční, zvláště proti filosofu-lékaři Teodoru Angeluccimu. V boji tomto pokročil tak daleko, že obrátil se dokonce i na papeže Řehoře XIV., aby tento odsoudil a vypudil z Říma veškeren peripatetismus. Ač hádky ty vyplňovaly největší čásť jeho žití, přece zabýval se mimo to všemi vědami tehda obvyklými a módními a napsal: Della storia, dieci dialoghi (Ben., 1560); Della rettorica (t., 1562), v níž vykládá svoji hypothesi kosmografickou, obnovenou později od Angličana Burneta (Telluris historia sacra), a podle níž země byla původně dokonalou koulí, bez hor a údolí: vodstvo bylo uvnitř země a provalilo se teprve, když Bůh chtěl potrestati člověčenstvo obecnou potopou; po té teprve utvořily se řeky, moře, hory a doly; dále: La milizia romana (Ferrara, 1583) a Paralleli militari (Řím, 1594 a 1595, 2 sv.), knihy o starověkém a moderním umění válečném; Della nuova geometria libri XV (Ferrara, 1587) a Discussionum peripateticorum libri XV (Basilej, 1571), výklad to filosofie Aristotelovy, v němž Aristotela obviňuje, že Platona plagoval, vykládaje mimo to, že učení Aristotelovo příčí se křesťanství, kdežto Plato jen předcházel a připravoval učení Kristovo. Největší dílo P-ovo jest Nova de universis philosophia (Basil., 1591), ohromné dílo v 50 knihách, v němž nanovo dokazuje, že »Plato consors, Aristoteles vero catholicae fidei adversarius«. P-ovi připisují také nález 13slabičných veršů, později v ital. poesii obvyklých pode jménem versi martelliani, a P. byl také první, který zabýval se otázkami týkajícími se hudby ve starověku. P. vynikal vůbec velikými vědomostmi, byť i menší původností, a jeho učení byla podivná směs pantheistických a idealistických systémů starých filosofův, abstraktních spekulací a kosmogonických a hylozoických hypothes. Dosti podivno, že toto učení směl hlásati v Římě pod protektorstvím samého papeže; jediné jeho věrné přívrženectví katolicismu to vysvětluje.
PD anon 70