Ottův slovník naučný/Patagonie
| Ottův slovník naučný | ||
| Patagones | Patagonie | Patagospyris |
| Údaje o textu | |
|---|---|
| Titulek: | Patagonie |
| Autor: | Ludvík Tošner |
| Zdroj: | Ottův slovník naučný. Devatenáctý díl. Praha : J. Otto, 1902. S. 311–312. Dostupné online. |
| Licence: |  PD old 70 |
 Heslo ve Wikipedii: Patagonie |
|
Patagonie (t. j. kečujsky vysočína, pahorkatina) nazývá se nejjižnější část jihoamerické pevniny mezi 39° 10′ — 53° 53′ 43″ j. š. (mys Troward), která počíná se na s. na pr. bř. Ria Negra, kde končí se krajina pamp, a jde až k úžině Magalhãesově, jsouc ohraničena na sz. ř. Limay, na z. pásmem Andův a na v. Atlantským okeánem. Uzemí toto jest 1680 km dl., plocha jeho 871.766 km2 a rozděluje se politicky na P-ii argentinskou, sahající k 52° j. š. a tvořící argentinská territoria: Rio Negro (207.279 km2), Chubut (249.100 km2) a Santa Cruz (294.000 km2), s nimiž druhdy pod názvem P. zahrnují se ještě territoria Pampas (145.913 km2), Neuquen (92.425 km2) a Ohňová Země (20.819 km2), a na P-ii chilskou, úzký to pruh území na j. od 52° j. š., zaujímající plochu 121.387 km2 a mající hlavní město Punta Arcuas, tak že tato chilská čásť země spadá do territoria Magallanes. Smlouva o hranicích P. mezi Argentinou a Chilskem sjednána byla 23. čce 1881, avšak spory o přesné vymezení území obou států v těchto končinách neodklizeny tím úplně, neboť Chile prohlašuje za hranici rozvodí okeánu Tichého a Atlantského, Argentina pak hlavní hřbet Andů, kteréžto obě čáry v délce 5° šířkových se neshodují. Ve faktickém držení sporného území jest Argentina, která založila zde osadu Diez y Seis de Octubre.
Pobřeží P. jest hornaté a holé, má řadu hlubokých chobotů, ale dobrých přístavů jest nedostatek. Od břehů mořských zdvihá se půda do vnitrozemí terasovitě a tvoří rozsáhlé plochy, na kterých na blízku atlantského pobřeží zdvihají se vysoké pahorky, jako Los Frailes a j. Tyto plochy počínají na 40° j. š. a táhnou se až k úžině Magalhãesově, zachovávajíce na veliké vzdálenosti stejnou nadmořskou výšku, tak že téměř celá P. má mezi krajním severem a jihem málo odchylné nadmořské zdvižení. Nejnižší končina jest v territoriu Santa Cruz, vysoká jen asi 30 m n. m., kdežto nejvyšší jest kraj Ay-aiken, vysoký do 800 m n. m. Hornaté krajiny jižní P. náležejí různým horským systémům, z nichž první jest andský, který zaujímá hlavní hřbet Andův a táhne se jako jediné pásmo až k zálivu Ultima Esperanza na 72° 40′ z. d. Gr. a 51° 35′ j. š. Druhý systém jest východní předhoří Andův a obloukovitě se pnoucí pahorky ve vnitrozemí a na záp. pobřeží patagonském. Tento systém skládá se z vysokých skal původu sedimentárního i vulkanického, které zaujímají rozsáhlou plochu. Až k 48° j. š. táhnou se Andy od sev. k jihu, pak u sopky Chalten (2170 m) odchylují se nepatrně k jv., končíce u zátoky Ultima Esperanza. Nejvyšší bod celé P. jest sopka Tronado, v severní části hlavního hřbetu Andů, vys. 2980 m n. m.
V ohledu geologickém hlavní východní čásť země skládá se z vrstev tertiérních, téměř horizontálně uložených a přikrytých nánosy alluviálními a glaciálními, místy pak proražených horninami sopečnými. V Andech patagonských vyskytuje se kromě tertiéru i útvar křídový a prahorní. Z užitečných nerostů vyskytuje se na j. ve vrstvách tertiérních hnědé uhlí, některé vodní toky plaví zlatý písek, kolem jezer Colhue, Huapi a Munster jest hojně železné rudy. Dříve těžili zde domorodci i stříbro zvané »pampské«, místy vyskytuje se měď atd.
Vodopisná soustava P. jest velmi zajímavá řídkou stejnotvárností všech svých řek, které jeví nápadnou podobnost nejen zvláštními záhyby svých toků, nýbrž i horopisnou polohou svých pramenů, vyvěrajíce na úpatí Andů z řady velikých jezer a tekouce vesměs od zsz. k vjv. Pravidelně se opětující povodně zaplavují často jejich údolí ve značných rozměrech. Nejdůležitější vodní toky jsou: Rio Negro, Rio Chubut, Rio Deseado, Rio San Denis, Rio de Bajas; Rio Santa Cruz, nejdůležitější z řek jihopatagonských, vytéká ze dvou jezer na úpatí Andův a spojuje se při ústí s Riem Chico, jenž protéká nejúrodnější krajiny jižní P.; pozoruhodný jest konečně i Rio Gallegos, velice bohatý vodou, kterou mu přivádí řada horských potoků s Andů. Většina patagonských řek jest splavna, avšak terasovité sklony půdy způsobují v nich vodopády, ústí jejich pak jsou silně zanesena. Téměř všecky tyto řeky napájeny jsou odtoky velikých jezer, která rozkládají se na pokraji Andův a jsou dle všeho zbytky zalednění tohoto území v době ledové. Největší z nich jest Nahuel-Huapi, z něhož vytéká Rio de la Encarnacion a Rio Limay a v jehož sousedství leží jezero Gutierez. Avšak vlastní jezerní krajina P. počíná na j. od 45° j. š. jezerem Colhue, spojeným s jezerem Musters, jimiž protéká Rio Senger, přijímající také odtok jezera Fontana. Mezi prameny Ria Deseado leží jezero Buenos Aires, kdežto jezero Gio odtéká do Rio San Denis. Asi na 48° 50′ j. š. počíná se skupina jezer táhnoucí se přes 2° zeměpisné šířky, jež jsou pramenem ř. Santa Cruz. Jsou to jezera: San Martin, Viedma, Argentino, Rica, a řada menších jezírek. Tato jezerní krajina P. ostře liší se svým rázem od celkového planinovitého a jednotvárného vzhledu země, tak že zovou ji také »patagonské Švýcarsko«.
Podnebí jest zdravé, suché, avšak zvláště od vnitrozemí poněkud výstřední. Průměrná roční teplota jest +12·6° C, pozorované maximum +37·6° C a minimum −10·2° C, výška ročních srážek činí jen 29—30 cm. Poněvadž převládají vlhké větry západní, jest západní strana mnohem deštnatější než východní, tak že na úpatí Andů spadá ročně 60—80 cm srážek. Následkem teplého proudění mořského při východním pobřeží P. jsou tyto břehy nejteplejší končinou země, kdežto dále na záp. jsou zvláště zimy dosti studené. Naproti tomu na j. až při samé úžině Magalhãesově není podnebí tak drsné, jak dříve bylo míněno, neboť zimy jsou mírné a mrazů téměř není. Ovocné stromy, obilí i zeleniny středoevropské daří se zde zcela dobře a evropské osady zdárně prospívají. V Punta Arenas jest průměrná roční teplota +6·2° C, maximum +24·6° C a minimum −2° C. Na záp. sklonech Andů padá hojně sněhu, následkem čehož vyskytují se zde mohutné firny a ledovce, z nichž jeden sahá až k moři. Čára věčného sněhu sklání se do výše 1200 m.
Květenou liší se od sebe podstatně západní a východní čásť P. Na vých. táhnou v ohromné rozloze od Ria Negra až k jižní špici pevniny rostlinstvem chudé stepi, pokryté jen chomáčky tuhé, hnědé trávy a nízkými křovinami, které zřídka dosahují výše 1 m a mezi nimiž převládají druhy Plantago, Verbena, Acaena a Margyricarpus. Naproti tomu na z. jsou předhoří a svahy Andů až k čáře věčného sněhu pokryty vždy zelenými keři a nízkými stromy, které stávají se k s. hojnějšími a bujnějšími. Lesní oblast mohutných konifer, pokrývající chilské Andy, zasahuje i na východní svahy tohoto horstva, některé její typy pak rozšířeny jsou až k úžině Magalhãesově, tvoříce dosti rozsáhlé lesy a háje. Zvláště hojně vyskytuje se Araucaria nubricata, Libocedrus tetragona, Fitzroya patagonica a j., k nimž přistupují některé Lauraceae, Monimiaceae, Rosaceae, Magnoliaceae atd.
Zvířenou jest P. chuda a tvoří hlavní čásť patagonského subregionu neotropického regionu, kterou vyznačuje řada charakteristických živočichů, jako četní malí hlodavci, guanako, nandu a j. Dále vyskytují se jeleni, puma, smraďoši, 2 druhy psů, ptáků není mnoho, řídcí jsou hadi a želvy, hojnější ještěrky a žáby, nápadný je nedostatek sladkovodních ryb, měkkýšův a motýlů, hojně jest však brouků. Domácí zvířata z Evropy uvedená rychle se rozmnožila, koně a skot žijí ve velikých stádech zdivočelé. Chov dobytka jest také hlavním pramenem výživy obyvatelův.
Obyvatelstvo P. skládá se asi z 5000 domorodců zvaných Tehuelčové (v. t.), k nimž od r. 1832 přibyli četní Indiáni pampští, zahnaní od argentinského presidenta Rosase za Rio Negro. Tito Indiáni žijí kočovně a byli z veliké části r. 1880 výpravou generála Roca vyhubeni, tak že dnes žijí téměř výlučně jen v nejjižnější části země a nejsou ani usedlému obyvatelstvu nebezpečni ani kolonisaci na závadu. Ostatně řada tvrzí udržuje je na uzdě. Avšak osadníků není dosud v zemi mnoho, neboť účinlivá kolonisace zahájena byla teprve v posledních dvou desetiletích. Úhrnem jest obyvatelů 19.276, z čehož připadá na chilské město Punta Arenas 3227 osob. Zvláště prospívají osady anglické a waliské, z nichž osada Chubut má 2529 obyvatelův.
P. byla objevena Magalhãesem r. 1519, zamýšlené osazení země Španěly se nezdařilo, až teprve v XVIII. stol. udržela se zde osada Carmen de Patagones, ležící ovšem již mimo vlastní P-ii na levém břehu Ria Negra. Soustavný výzkum země počal se od r. 1869, kdy začíná se také spor o hranici Chilska a Argentiny v těchto končinách, urovnaný teprve smlouvou z 23. čce 1881. Z cestovatelů, kteří navštívili P-ii, zvláště vynikají: Drake, Cavendish, Oliveiro de Nort, Sarmiento de Gamboa, d’Orbigny, Baine, Byron, Viedma, Fitz Roy, Luis Piedra Buena, Moreno, Musters, Moyano, Ellis, Rogers, Ramon, Lista a j.
Srv. D’Orbigny, Voyage dans l’Amérique méridionale (Pař., 1838); King, Fitz Roy and Darwin, Voyage of the Beagle (Lond.,1839); Musters, At home with the Patagonians (t., 1871); Ramon Lista, Mis esploraciones y descubrimientos en la Patagonia (Buenos Ayres, 1880); Burmeister, Breves datos sobre una excursion a Patagonia (Buenos Ayres, 1891); Henri de la Vaulx, Voyage en Patagonie (Pař., 1901). Tšr.