Ottův slovník naučný/Partitura

Údaje o textu
Titulek: Partitura
Autor: Josef Boleška
Zdroj: Ottův slovník naučný. Devatenáctý díl. Praha : J. Otto, 1902. S. 280–281. Dostupné online
Licence: PD old 70
Heslo ve Wikipedii: Partitura

Partitura (z ital.), název, který vznikl v 2. pol. XVI. stol. protivou k tabulatuře pro grafické zaznamenávání hudební skladby, při kterém jednotlivé hlasy její byly zařazeny pod sebe tak, že každý z nich měl vyhrazen svůj řádek (či řádkový systém) notového písma. Tohoto způsobu přidržovaly se původně i tisky skladeb klavírních a varhanních, poněvadž technické obtíže s (nepohyblivými) typy nedovolovaly řaditi značky pro soudobě zaznívající tóny nad sebe podle dnešní obvyklosti, pročež v Italii koncem XVI. stol. bylo si vypomáháno mědirytinou. Nejstarší nám známá p. (čtyřhlasých madrigálů od Cipriana de Rore) vytištěna byla Angelem Gardanem v Benátkách r. 1577. P-rou rozumíme tedy v dnešní hudbě na rozdíl od klavírního výtahu (v. t.) a od hlasů hlasů (v. t.) sestavení zevrubně vypsaných všech součástek hlasových při skladbě vicehlasé tím způsobem, aby vertikálně spadaly pod sebe takty stejně zaznívající a tím aby čtenáři znázorněna byla celá struktura skladby, jak v obsahovém, tak v barevnostním ohledu. Podle druhu skladby můžeme mluviti o p-uře vokální, komorní, orchestrální a pod. Záznam jednotlivých hlasů neděje se pořádkem libovolným, nýbrž dle určitých zásad, z nichž všeobecně platnou je ta, že vyšší hlasy mají zabírati vyšší řádky. V p-uře orchestrální však na zvukovou povahu jednotlivých nástrojů sluší bráti zřetel a přiřaďují se proto nástroje téže skupiny v soubor. Kdežto ve starších p-rách dechové nástroje žesťové jakožto nejméně zaměstnané stávaly svrchu, na místě vyhrazeném druhdy též houslím a violám, zabírají nyní nejvysší skupinu nástroje dřevěné, střední skupinu žesťové a bicí a nejnižší skupinu smyčcové. Pro moderní plný orchestr je p., pocinajíc řádkem nejvyšším a končíc řádkem nejnižším, upravena takto: malá flétna, flétny, hoboje, angl. roh, klarinety, basový klarinet, fagot, kontrafagot, rohy, trubky, basova trubka, pozouny, basová tuba, kotly, veliký a malý buben, talíře, triangl (tamburina a jiné krustické nástroje), první a druhé housle, viola, violoncello, basa. Harfa nebo klavír vkládají se mezi skupinu bicí a smyčcovou, hlasy vokální mezi violoncello a basu. Pro úsporu místa bývají dva hlasy vpraveny na týž řádek, zvláště pokud se týká nástrojů dechových. P-ry bývají tištěny per extensum – způsob pohodlnější pro čtenáře – při čemž nástroje nezaměstnané mají vykázány řádky prázdné, nebo zhuštěně s vynecháním prázdných řádků. V rukopisných p-rách zhusta setkáváme se se zkratkami pro úsporu práce pisatelovy; mají-li totiž některé hlasy stejnou úlohu, vypisuje se dopodrobna pouze jeden z nich, v p-uře nejvýše položený, a nižším uloží se prosté opakování jeho. – Dovednost čísti p-ru a hráti její obsah je z nejdůležitějších problémů, jež hravě řešiti třeba především dirigentům. Dovednosti této nabýti lze jediné cvikem od úloh jednodušších ke složitějším. Jistota četby not ve všech klíčích a praxe v transposicích musí přistupovati k úplné znalosti theorie hudební a ovšem též k obrazivosti, která okem vnímaný obsah dovede vnitřním sluchem představiti si v jeho znějící životnosti, má-li čtenář p-ry proniknouti její podstatu v každém směru. ♭.