Ottův slovník naučný/Paris (osoby)

Údaje o textu
Titulek: Paris
Autor: Adolf Holk
Zdroj: Ottův slovník naučný. Devatenáctý díl. Praha : J. Otto, 1902. S. 228. Dostupné online
Licence: PD old 70

Paris [pari]: 1) P. Pierre-Adrien, architekt franc. (* 1747 v Besançonu – † 1819 tamže). Byl žákem král. architekta Trouarda a r. 1768 a 1769 dostalo se mu ceny akademie architektury, r. 1772 stipendia římského, načež několikráte pobýval v Italii. V l. 1773 až 1788 byl činný v Paříži a stavěl zde mnoho budov veřejných i soukromých. Vynikají z jeho prací hôtel de Chastenoix v ulici Saint-Honoré, pak v Neuchâtelu ve Švýc. radnice a v Orléansu věže kathedrály dle plánu Trouardova. R. 1778 jmenován kabinetním kresličem královským a stavitelem hospodářským, ve kterémž úřadě řídil většinu veřejných slavností ve Versaillech a v Paříži, zvlášť v posledních letech vlády Ludvíka XVI. Po smrti Soufflotově zvolen na jeho místo do akademie. Od r. 1806–17 řídil franc. akademii v Římě. Vydal také Recueil des dessins et études d'architecture.

2) P. Paulin, učenec franc. (* 1800 v Avenay Marne – † 1881 v Paříži). Byl úředníkem v rukopisném oddělení Nár. knihovny pařížské, r. 1837 zvolen členem akademie des inscriptions, r. 1853 povolán po Raynouardovi na Collège de France a přednášel tu o středověkém písemnictví franc. do r. 1872. Z prací mladistvého věku zasluhuje zmínky P-ova Apologie de l'école romantique (1824) a překlad děl Byronových (1830–36, 13 sv.). Důležitější jsou však P-ovy práce vědecké, zvl. Manuscrits français de la bibliothèque du roi (1836–48, 7 sv.), základ pozdějších prací o literatuře starofrancouzské. Mimo cenná vydání děl starofranc., články v listech vědeckých, překlady ze staršího jazyka (Aventures de Maître Renard et d'Ysengrin, 1861; Romans de la Table ronde, 1868 až 1877, 4 sv.) vydány po jeho smrti Etudes sur François I. (1885, 2 sv.). – Srv. Gaston Paris, Notice sur P. P. (Histoire littéraire de la France, sv. 29).

3) P. Gaston, syn před., čelný romanista franc. (* 9. srp. 1839 v Avenay). Vzdělal se v Bonnu, Gotinkách a na École des chartes a započal činnost svou studií Étude sur le rôle de l'accent latin (1862). R. 1865 předložil jako thesi doktorskou Histoire poétique de Charlemagne, r. 1872 povolán na místo otcovo na Collège de France, kdež působí dosud. V akademii des inscriptions přijat r. 1876, v akad. francouzskou r. 1896 po Pasteurovi. Originálnost P-ova neleží v tom, že uvedl do Francie methodu, jak definitivně ji stanovil Diez, jako spíše v tom, že ovládl ji s obzvláštní přesností a užil jí úspěšně, s výsledky překvapujícími ve studiích jazykozpytných a literárně historických: právem romanisté francouzští i cizí uznávají jej mistrem. Z neobyčejně obsáhlé jeho činnosti spisovatelské uvádíme tato díla: La vie de saint Alexis (1872, s Pannierem), vzor erudice kritické, směrodatné dílo ve filologii čisté, jako uvedená Histoire poétique v oboru dějin písemnictví; Le juif errant (1880); La littérature française au moyen âge (1888; 2. vyd. 1890); pak soubory statí publikovaných porůznu: La poésie du moyen âge (I., 1885; II., 1895), Penseurs et poëtes (1896) a Poèmes et légendes du moyen âge (1900); François Villon (1901). Vydal: Chansons du XVe siècle (1875) a jiná díla v Société des anciens textes; Aucassin et Nicolette (1878); Vie de saint Gilles (1881); Extraits de la chanson de Roland (5. vyd. 1896); Chrestomathie du moyen âge (s Langloisem, 1897) a mn. j. K tomu druží se velmi hojná pojednání v časopisech, zvl. v »Romanii«, již vydává od r. 1873 s P. Meyerem, a v »Journal des savants«. P. je také čelným spolupracovníkem při vydáv. Histoire littéraire de la France. Z překladů jeho uvádíme převod Diezovy mluvnice do francouzštiny (1872) a z překl. děl starofranc. zvl. Huon de Bordeaux (1900, s illustr. Oraziho). Holk.