Ottův slovník naučný/Panofka
| Ottův slovník naučný | ||
| Pannus | Panofka | Panolis |
| Údaje o textu | |
|---|---|
| Titulek: | Panofka |
| Autor: | Hynek Vysoký, neuveden |
| Zdroj: | Ottův slovník naučný. Devatenáctý díl. Praha : J. Otto, 1902. S. 152. Dostupné online |
| Licence: |  PD old 70 |
Panofka: 1) P. Theodor, archaeolog něm. (* 1801 ve Vratislavi – † 1858 v Berlíně). Studoval klass. filologii ve Vratislavi, od r. 1822 konal studijní cesty vědecké po Italii a Sicilii, r. 1826 odebral se do Paříže, r. 1827 habilitoval se pro klass. archaeologii v Berlíně. Brzy po tom odebral se opět do Paříže, aby tam srovnal a publikoval sbírku vévody Blacas. R. 1828 navštívil opět Italii a řídil tam výkopy v Nole, r. 1829 účastnil se vynikajícím způsobem založení archaeol. ústavu v Římě. R. 1836 stal se řád. členem berlínské akademie, r. 1844 mimoř. prof. klass. archaeologie na tamní universitě. Získal si značné zásluhy publikací památek uměleckých, chovaných jak ve sbírkách veřejných, tak soukromých, interpretace jeho však trpí naprostým nedostatkem methody vědecké a zvláštní zálibou v podivných výkladech allegorických a v hříčkách etymologických. Vydal: Res Samiorum (Berl., 1822); Museo Bartoldiano (t., 1827); Neapel's antike Bildwerke, vydal spolu s Gerhardem (Štutgart, 1828, díl I., více nevyšlo); Recherches sur les noms de vases grecs (Pař., 1829); Musée Blacas (t., 1830–33, 4 seš.); Antiquités du Cabinet du comte de Pourtalès-Gorgier (t., 1834); Über verlegene Mythen (Berl., 1840); Von dem Einfluss der Gottheiten auf die Ortsnamen (t., 1842); Beschreibung der Terracotten des kg. Museums in Berlin (t., 1842); Bilder antiken Lebens (t., 1843); Die Heilgötter der Griechen (t., 1843); Griechinnen u. Griechen nach Antiken (t., 1844); Asklepios u. die Asklepiaden (t., 1845); Von den Namen der Vasenbildner in Beziehung zu ihren bildlichen Darstellungen (t., 1849); Die griech. Eigennamen mit χαλός im Zusammenhange mit dem Bilderschmuck auf bemalten Gefässen (t., 1850); Parodien u. Karikaturen auf Werken der klass. Kunst (t., 1851); Gemmen mit Inschrifen (t., 1851); Proben eines archäol. Kommentars zu Pausanias (t., 1853). Vý.
2) P. Heinrich, hudebník něm. (* 1807 ve Vratislavi – † 1887 ve Florencii). Studoval práva, ale později oddal se zcela hudbě, vyučiv se u Maysedera a Hoffmanna ve Vídni ve hře houslové. Ačkoli jako virtuos dobyl pěkných úspěchů na mnohých uměleckých cestách, přece věnoval se pak zpěvu a působil jako učitel zpěvu od r. 1834 v Paříži, pak od r. 1847 v Londýně, kde byl také artist. ředitelem italské opery, potom opět v Paříži a posléze ve Florencii a Karlsruhe. Vedle skvělých skladeb pro housle P. vydal důležitá díla pro vyučování zpěvu, jako L'art de chanter (také něm. a ital. v Lipsku a Miláně), Vademecum du chanteur a mnoho vokalis. Po dlouhý čas byl směrodatným kritikem hud. listu »Neue Zeitschrift f. Musik« a přeložil do němčiny Baillotovu »Méthode de violon«.