Ottův slovník naučný/Palma (osoby)

Ottův slovník naučný
Palma (planetka)	Palma (osoby)	Palmacites

Údaje o textu
Titulek:	Palma
Autor:	Jan Václav Novák, neuveden
Zdroj:	Ottův slovník naučný. Devatenáctý díl. Praha : J. Otto, 1902. s. 115–116. Dostupné online
Licence:	PD old 70 PD anon 70
Heslo ve Wikipedii: Palma il Vecchio
Související články ve Wikipedii: Palma il Giovane, Sixt Palma Močidlanský

Palma: 1) P. Jacopo Giacomo, zvaný il Vecchio (starší), také po otci Giacomo d'Antonio Negretti, malíř ital. (* ok. 1480 v Serinaltě u Bergama – † asi 1528 v Benátkách). Zdá se, že přišel do Benátek počátkem XVI. věku, jinak není o jeho životě známo nic, leč že měl velmi krásnou dceru, Violantu, později milenku Tizianovu. Neví se sice, kdo byl v Benátkách jeho učitelem, ale tolik jest jisto, že měli naň rozhodný vliv Giov. Bellini, Cima a Carpaccio; později uzpůsobil svůj sloh svému slavnému vrstevníku Tizianovi, svým teplým koloritem pak podobá se Giorgionovi. Na konec však dospěl úplné volnosti a samostatnosti malířské, tak že s Tizianem a Giorgionem tvoří věhlasnou trojici benátského malířství v jeho rozkvětu. Maloval většinou obrazy oltářní a náboženské sujety pro paláce a rodinné kaple, po výtce madonny s děťátkem a t. zv. »svaté konversace«, t. j. obrazy, kde vedle madonny a skupiny svatých zobrazeni jsou také zakladatelé, vesměs v klidných posach, jakoby tvořili hovořící a bavící se společnost. Vedle toho také postavy jednotlivé, studie a podobizny, z nichž vynikají zvláště portraity dcery Violanty. Všecka musea evropská mají některé obrazy P-movy, ale hlavní jeho dílo jest obraz Sv. Barbory v Benátkách (Santa Maria Formosa), malovaný kol. r. 1515. P. dovedl nejlépe ku platnosti přiváděti bujnou ženskou krásu vůbec, benátskou pak zvlášť, a to zejména v posledních dobách svého tvoření, kdy kolorit jeho byl už světlejší a jemnější. Nejlepší jeho obrazy po této stránce má museum vídeňské (Violantu a Lucrecii), pak galerie drážďanská (Odpočívající Venuše a Tři sestry) a museum berlínské (Ženské poprsí). Z přečetných prací P-mových uvádíme ještě, a to z první periody jeho tvorby: Madonna s dítětem (mus. berl.); Madonna se svatými a hudoucími anděly; Sv. Petr se šesti světci (Ben., akad.); ze druhé periody: Adam a Eva (mus. brunšv.); Kristus a cizoložnice (Řím, kapitol); Navštívení P. Marie; Madonna a čtyři světci (Víd., cís. gal.); Pastýři u jesliček (pař. Louvre); Madonna se sv. Petrem (Řím, pal. Colonnův) a Sv. rodina se sv. Jeronymem a sv. Kateřinou (neapolské mus.); ze třetí periody posléze: Madonna se sv. Luciem a Jiřím (Vicenza, San Stefano); Sv. Tři králové (Milán, Brera) a Jakub a Rachel (gal. drážd.) a j. v. – Srv. A. Rosenberg v Dohmeově Kunst u. Künstler, sv. 3 (Lip, 1879); Locatelli, Notizie intorno a Giacomo Palma (Bergamo, 1890).

2) P. Jacopo, zvaný il Giovane (mladší), malíř italský, dle některých synovec před. (* 1541 neb 1544 v Benátkách – † 1628 t.). Pod ochranou vévody urbinského Guidobalda II. byl poslán do Říma, kde studoval podle Raffaela, Michelangela a Polidora, malbu sgraffitovou dle Caravaggia. R. 1572 usadil se v Benátkách a přimkl se tam k Tintorettovi, jemuž podobal se také rychlostí, se kterou dovedl pracovati, ač později směr jeho byl eklektický. Virtuosita jeho maleb, jež vynášela mu také veliké peníze, bývala však často vypočítána jen na zevní effekt. Všichni soudobí ryjci rádi ryli dle jeho obrazů, jež jsou většinou obsahu náboženského a dějinného a nalézají se ve všech větších evropských galeriích uměleckých. Uvádíme z nich: Neposkvrněné početí; Svatý Jan a andělé Apokalypsy (dv. museum víd.); Pastýřové u jesliček (Mnich., stará pinakoth.); Šavlovo obrácení na viru (mus. madrid); jiné jsou v Janově, Modeně, Římě, Benátkách, Kasselu a j. Hlavním jeho dílem jsou malby v dožecím paláci v Benátkách. Ryl také 27 listův.

3) P. Sixt, příjmím Močidlanský, spis. český a horlivý přívrženec strany evangelické, rodem z Nového města Pražského (* 6. srp. 1569), určen byl z mládí k stavu duchovnímu, pročež se mu dostalo vyššího vzdělání, ale oddal se na spisování knih a tiskařství ve svém rodišti. Již r. 1597 měl tu vlastní tiskárnu a od té doby počal také vydávati písně, traktáty, výklady theologické, modlitby atd., většinou drobné formátem i objemem. Neustával v tom téměř až do války třicetileté, ač všelikými nesnázemi s úřady pozbyl jmění a živnosti. Tak r. 1602 za nové vydání vitemberského pamfletu z r. 1547 »Mandát Ježíše Krista, krále nebeského... věrným křesťanům poslaný«, v němž se napodobují mandáty královské, za vlastní »horlivou« píseň o Husovi a za píseň o porážce císařského vojska u Kaniže zatčen, z Nového města na radnici staroměstskou s velikým sběhem veden, tu s pohrůžkami dotazován, ba i před soud zemský a do Bílé věže se dostal, kdež do lidomorny na 14 dní spuštěn a posléze z měst Pražských vypovězen, ač se hájil upřímně a výmluvně (1603). Tehdy přátelé jeho, mezi nimi Jiří Carolides a Jiří Dačický, na osvědčení úcty k jeho pevnosti přesvědčení podali mu k útěše sbírku latinských básní (Biblion timeticon, seu libellus honorarius, vyd, r. 1606). Od té doby P. po šest let zdržoval se tajně po různých městech a teprve po vydání majestátu (1609) vrátil se do Prahy a k svému spisování, ale vlastního závodu již neměl. Složil mnoho písní nábožných a příležitostných, na př. na oslavu slavného vjezdu krále Matiáše do Prahy r. 1611, k čemuž vydal i Rozmlouváni lva českého s králem Matiášem, přidav rovněž píseň, r. 1614 vydal píseň na smrt Albrechta Smiřického zároveň s jeho daty životopisnými a j. Ještě poslední jeho spis známý jest Kancionál z r. 1617, do něhož přijaty také písně Klimenta Bosáka. Z jiných spisů starších velmi často byla otiskována sbírka modliteb, Perlička dítek Božích, týkající se dvanácti článků víry, jíž Jungmann (IV,1966a) vyčítá asi desatero vydání v Uhrách (v stol. XVII. a XVIII.) mimo česká, ovšem přeměněná i doplněná. Že byl P. muž českých dějin dobře znalý, o tom svědčí ve výkladech jeho často uváděné doklady historické. Také vydal a primátoru soběslavskému Řeh. Smrčkovi věnoval Historii o bratru Palečkovi, v níž podává dvanáctero příběhů ze života tohoto druha krále Jiřího. Po r. 1620 P. odešel do ciziny a tu dokonal život na místě nám nepovědomém. Srv. Jir. II., 73–75. JNk.