Ottův slovník naučný/Palaeontologie

Ottův slovník naučný
Palaeoniscus	Palaeontologie	Palaeontologie rostlinná

Údaje o textu
Titulek:	Palaeontologie
Autor:	Filip Počta
Zdroj:	Ottův slovník naučný. Devatenáctý díl. Praha : J. Otto, 1902. s. 76–82. Dostupné online
Licence:	PD old 70
Heslo ve Wikipedii: Paleontologie

Palaeontologie jest věda o pradávných tvorech, kteří obývali zemi za dřívějších, minulých dob geologických a zanechali stopy po sobě, tak zv. zkameněliny. Zkameněliny jsou tvrdé části vnějších neb vnitřních koster, které různým způsobem přeměnily se pochodem fossilisačním ve hmotu nerostnou. Jindy dochovaly se nám jen slabé otisky, výjimkou i měkkých částí těla, aneb i stopy povstalé chůzí předvěkého tvorstva po rozmočené půdě. Ve věčných ledech sibiřských od dob diluviálných uchovaly se zbytky velikých ssavců, mamuta a nosorožce, se všemi částmi měkkými. Nálezy zkamenělin dějí se většinou jen nahodile a z toho vysvítá, že naše známosti tvorstva předvěkého nemohou býti úplné. Dále jest zřejmo, že zachovati se mohly jen ty zbytky tvorstva, které přišly do příznivého prostředí, a to hlavně do bahna usazujícího se na dně mořském neb říčním. Zbytky na souši uložené téměř vždy podlehly vlivům vzduchu a deště, zpráchnivěly a úplně vymizely. Bohatou kořist pro zkoumání palaeontologická poskytují uloženiny, které – jak dosud v mořích se děje – povstaly činností zvířat samých, tak útesy korálové, polohy skořápek dirkonožcových, mřížovcův a pod. Čechy náležejí k zemím v ohledu palaeontologickém dosti důkladně prozkoumaným a možno odhadnouti počet popsaných zkamenělin as na 6800. Ze zkušeností p-ií nabytých možno ustanoviti dvě pravidla, která jsou pro určování poměrného stáří vrstev velmi důležitá: 1. stejné vrstvy mívají stejné zkameněliny; pravidlo toto mění se jen vyskytováním místních rázů, podobně jako ve zvířeně nynější; 2. v určitých vrstvách vystupují určité skupiny zkamenělin, které jinde nejsou tak seřazeny. Některé zkameněliny jsou pro určité vrstvy význačnými tak, že snadno dle nich vrstvy ty po všech místech povrchu zemského poznáváme; zkameněliny takové nazýváme vůdčímí. Uvedená 2 pravidla poskytla doklad pro roztřídění vrstev kůry zemské, jakého v geologii se užívá (viz Geologie). Pokud se týče dějin p., nalézáme některé nejasné zprávy o zkamenělinách již u řeckých filosofů, jako u Xenofana, Strabona, Anaximandra, Empedokla a zvláště u Aristotela, kteří všickni zkameněliny rozličným způsobem vykládali. Římští spisovatelé jen zřídka a mimochodem o zkamenělinách se zmiňují. Arab Ibn Sina vysvětloval zkameněliny zvláštní tvořivou silou přírody, která prý vytvořovala ve vodě zvířata živá, na skále pak zvířata v nerost proměněná. Alexander ab Alexandro vyhlásil zkameněliny za svědky všeobecné potopy světa. Malíř Leonardo da Vinci viděl ve zkamenělinách zbytky zvířat, která kdysi skutečně žila, a podobné mínění měli i Fracastoro a Bernard Palissy v XVI. stol. V téže době povstala i nauka, která vyhlašovala zkameněliny za hříčky přírody. Zastanci tohoto mínění byli na př. Olivi v Cremoně a Gessner v Curichu. Povstala však i učení jiná, která připisovala původ zkamenělin působení hvězd (Mercati v Římě), neb zvláštní páře vodní, nasycené semeny živočichů (Luidius v Oxfordu) a j. Ve století XVII. Dán Mikuláš Steno hleděl srovnáváním zkamenělin se žijícími zvířaty dokázati, že náležely zvířatům skutečně živším. V témže směru působil i Angličan Woodward. Scheuchzer v Curichu nalezl kostru ještěra, kterou pokládal za zbytek člověka potopou zhynuvšího (homo diluvii testis). R. Hooke v Anglii v XVIII. století vynašel theorii o převratech kůry zemské, ve které zkameněliny uznával za zbytky zvířecí. V téže době byly zkameněliny popisovány a zobrazovány v četných, často nádherně vypravených pojednáních. Tak vznikla halda učených spisů, mezi nimiž vynikala díla, která vydali Knorr a Walch v Německu, Brander a Solander v Anglii, Bourget a Gessner ve Švýcarech, Plancus, Soldani a Volta v Italii, Burtin v Belgii, Faujas ve Francii a j. v. Nauka o zkamenělinách nemohla ovšem pokročiti, dokud základ, správný názor geologický, nebyl podán. Proto i duchaplné závěry, jež uveřejnil Buffon, byly v mnohých směrech pochybeny. Proto neměla ani velká palaeontologická díla, která vydali na poč. XIX. stol. Parkinson, Sowerby, Guettard, Lamarck a Schlotheim, žádoucího výsledku. Výše vědecké dosáhla p. teprve vystoupením Cuviera, který především upravil základy geologické a pak p-ii na nich vybudoval. Jest známo z geologie, že názor Cuvierův o strašných katastrofách, kterým země naše občas podléhala, brzy byl opraven Angličanem Lyellem; avšak na vědomosti palaeontologické mělo učení Cuvierovo jen vliv příznivý. Povstaly veliké práce, tak D'Orbignyho ve Francii, Goldfusse v Němcích a j., v nichž na geologické naleziště brán byl patřičný zřetel. Učením Darwinovým, které připisuje p-ii velikou důležitost, zavládlo jiné nazírání a rovněž i jiný způsob zkoumání v p-ii. V novější době veliké množství pracovníků všech národů seznamuje nás s tvorstvem předvěkým. Ve Francii v tom oboru známi jsou: Gaudry, Agassiz, Brongniart, Milne-Edwards, Michelin a j.; v Anglii Huxley, Owen, Brady, Woodward, Carpenter, Mac Coy, Jones, Etheridge, Nicholson, Hinde a mn. j.; v Německu pracovali Meyer, Beyrich, Dollo, Schlüter, Geinitz, Zittel, Wagner a j. U nás v Čechách A. E. Reuss popsal zkameněliny křídového útvaru, Beyrich z Berlína a pak Corda a Hawle zpracovali trilobity z útvaru silurského. Po nich J. Barrande, když byl sebral přebohatou sbírku silurských zkamenělin, počal vydávati veliké dílo: Soustava silurská ve středu Čech. O zkamenělinách, které uloženy jsou ve sbírkách musea král. Českého, pracovali Frič, Slavík, Novák, Počta, Bayer, Kafka, Procházka, Perner a Klika. Zkameněliny z jiných sbírek popisovali Woldřich, Laube, Jahn, Bruder, Zahálka, Bieber, Conrath, Kušta, Teller, Semper, Katzer a j. Ve Švédsku popisovali zkameněliny Angelin, Hisinger, Lundgren, Lindström a j., v Rusku Eichwald, Pander, Kutorga, Schmidt, Trautschold, Kovalevskij, Möller, Pavlov a j. V Americe byla p. velmi pěstována a proslavili se svými výzkumy Cope, Marsh, Hall, Billings, Walcott, Scudder, Rominger, White a j. Poměr p. k zoologii jest velmi blízký, neboť obě vědy liší se jen tím, že první zabývá se tvorstvem dřívějších geologických period, druhá tvorstvem geologické periody nynější. Zvlášť důležitý jest poměr p. k nauce vývojové. Bylo již uvedeno, že v nauce této velmi důležité místo vykázáno jest p-ii, neboť věda tato má dokázati, že mezi předvěkými zvířaty vyskytují se předkové ústrojnosti nižší, ze kterých postupně pošla zvířata naše. P. v mnohém ohledu na jevo vynesla vztahy velmi zajímavé a podala nepřetržité řady vývojové. Nevyskytl se ni jediný případ, který by svědčil proti nauce vývojové, naopak veliké množství příkladů ji přímo podporuje. Tak můžeme při prohlížení zkamenělin dle útvarů velmi patrně seznati postup tvorstva na zemi, a to ve dvojím směru. Jednak pozorujeme, že ve starších útvarech vyskytují se živočichové s ústrojností jednodušší, tedy nižší, kdežto v útvarech mladších objevují se živočichové složitější, jednak seznáváme, že nejstarší živočichové od nynějších nejvíce se liší a že během dob podobnost živočichů předvěkých s nynějšími stále roste a nabývá zvláště v třetihorách značného stupně, až pak ve čtvrtohorách již zastoupeny jsou veškeré typy tvorstva nynějšího. Jsou zde tudíž patrny dvě řady, a to řada vývojová a řada podobnosti. V poslední době důsledky ve prospěch nauky vývojové p-ií uváděné se zlehčují způsobem, který se nezdá býti správným. Z tvorstva předvěkého, jehož zkoumání jest předmětem p., nejvíce zajímají skupiny, které se vyznačují stářím značným, které nyní ve zvířeně naší nejsou již zastoupeny a tudíž vymřely a které udávají nám směr, jakým dle učení nauky Darwinovy vývoj kmene se bral.

Podobně jako v popisné zoologii pokračuje se i v p-ii a rozvrhuje se tvorstvo na 10 tvarů živočišných, z nichž 9 čítá své zástupce mezi zkamenělinami. Z prvokův (Protozoa) velmi hojně jsou zastoupeni v mořích geologických dirkonožci (Foraminifera), a ti počínají již ve zpodním silurském útvaru. Nepočítáme ovšem problematické zkameněliny Eozoon z prahor, která dříve vykládána byla za obrovského dirkonožce. Ve starých útvarech dirkonožci jsou velmi vzácní; v kamenouhelném pojednou povstává bohatá zvířena dirkonožců rodů starých, ale ústrojnosti na pohled vysoké. Od té doby pak až v juře dirkonožci počínají se vyskytovati hojněji, tak že v tomto útvaru a pak také v křídě začasté vyplňují celé vrstvy. I náš křídový útvar čítá četné (as 252) druhy, které ponejvíce náležejí k rodům Globigerina, Textularia, Nodosaria, Haplophragmium, Bulimina, Flabellina, Frondicularia a jiným. I v třetihorách jsou hojní a připodobňují se znenáhla již zvířeně nynější. Důležité jsou některé rody vymřelé a pak rody, kterých pro hojnost jejich používá se za zkameněliny vůdčí; tak na př. rod Fusulina pro útvar kamenouhelný, rod Numulites pro třetihorní. Přibéřeme-li vymřelé tvary mezi tvary nyní žijící. vyskytne se nám mnoho nepřetržitých řad proměněných znaků, tak že jest velmi obtížno, ne-li vůbec nemožno, správně omezovati druhy a začasté i rody dirkonožců. Jiná skupina prvokův jsou mřížovci (Radiolaria), kteří se vyznačují největším stářím, ježto patrné stopy jejich nalezeny byly již v prahorách francouzských. Dále dokázány ve všech útvarech pozdějších, ovšem pozorování jich pro nepatrné rozměry jest obtížno. U nás z křídového útvaru známo 14 druhů a to hlavně rody Dictyomitra, Coenosphaera, Porodiscus a j. I houby (Porifera) mají ve vrstvách kůry zemské četné zástupce. Počínají kambrickým útvarem a objevují se pak ve všech útvarech. mladších. U nás v siluru známy jsou jen z ojedinělých jehliček, ač v jiných zemích objevují se hojně a ve tvarech celistvých s kostrou pevnou. Hojnějšími jsou v našem křídovém útvaru, kde popsáno bylo na 170 druhův. Nejčastěji vyskytují se Craticularia, Chonella, Verruculina, Stichophyma, Coscinopora, Ventriculites, Pleurostoma, Plocoscyphia, Stellispongia, Pachytilodia a j. V třetihorách vývoj hub se umírňuje a v mořích nynějších podobně jest na stupni mnohem nižším než za dob křídových. Tvar láčkovcův (Coelenterata) velmi hojně jest zastoupen ve zkamenělinách, ovšem předně skupiny, které obdány jsou kostrou vápenitou. Výjimkou nalézáme také stopy po kostrách chitinovitých. Ze skupin takových nejdůležitější jest vymřelá čeleď graptolitů, která jest omezena na útvary kambrický a silurský. U nás popsáno 95 druhů, nejhlavnějši náležejí k rodům Didymograptus, Tetragraptus, Monograptus, Dicellograptus, Cyrtograptus, Rastrites, Retiolites a j. Jiné čeledi láčkovců slimýšovitých za dob prvohorních byly hojně rozšířeny a účastnily se vydatně stavby útesů korálových. Jest to vymřelá skupina Stromatoporoidea, která měla pevné, vápenité kostry, tvořící základnu trsu. U nás ze siluru a devonu jest známo celkem 14 druhů, náležejících rodům Actinostroma, Clathrodictyon a Stromatopora. Skupina polypů usedlých uchovala přehojné své kostry ve vrstvách kůry zemské a vyznačovala se také i v dobách geologických tím, že – podobně jako v mořích nynějších – budovala mohutné útesy. Předpokládáme-li, že podmínky, za kterých v nynější době útesy korálové povstávají, byly nutny i v dobách geologických, můžeme souditi o teplotě vody a vůbec o poměrech tehda panovavších. Nejstarší z polypův usedlých jsou korály čtyřčetné (Rugosa) a desknaté (Tabulata), kteréžto obě skupiny vymřely; podobně i zajímavá čeleď Monticuliporidae, jejíž postavení v soustavě dosud není určité. Korály šestičetné (Hexacoralla) počínají teprve triasovým útvarem a jsou potomci korálů čtyřčetných. V silurském a devonském útvaru našem bylo popsáno na 144 druhů polypův usedlých. Nejhojnější jsou čtyřčetné Cyathophyllum, Omphyma, Chonophyllum, Cystiphyllum, z desknatých Favosites, Halysites, Coenites, Pachypora a j.; rovněž i čeleď Monticuliporidae jest u nás zastoupena. Triasem počínají mladší čeledi polypův usedlých, především korály šestičetné, které hojně se vyskytují v juře a křídě a pak v třetihorách připodobňují se zvířeně nynější. Z našeho křídového útvaru známo 44 druhů, hlavně jsou to rody Leptophyllia, Dimorphastraea, Caryophyllia, Synhellia, Micrabacia, Placoseris, Porites, Cordilites a j. Z třetihorního útvaru našeho uvedeno bylo na 12 druhův. Zajímavo jest, že i volné medusy, tedy zvířata těla vesměs měkkého, známy jsou z otisků v lithografickém vápenci jurském. Udávány bývají již z kambrického útvaru, ale zdá se, že tvary tyto nejsou než stopy po lezoucích zvířatech jiných. Kmen ostnokožců (Echinodermata) hojně jest zastoupen ve vrstvách zemských a čítá zde bohaté skupiny vymřelé. Lilijíce (Crinoidea) počínají již kambrickým útvarem a nejvyššího stupně rozvoje svého dosáhly v silurském útvaru, tak že nynější zvířena, která sestává vesměs ze tvarů hlubinných, jest jen slabým odleskem bujného života za dob moře silurského. Z té doby u nás známo 11 druhů, mimo četné blíže neurčitelné úlomky. Jsou to hlavně rodové Scyphocrinus, Bohemicocrinus, Vletavicrinus, Zenkericrinus, Carolicrinus, Caleidocrinus, Laubeocrinus a j. I v devonu ještě rozvoj lilijic trval neumenšený; z té doby známy u nás druhy 2 (r. Ichthyocrinus); rovněž v kamenouhelném útvaru lilijice byly velmi četné. Tím útvarem vymírá typ starý a triasem počínají znenáhla lilijice přibližovati se nyní žijícím. V jurském, křídovém i třetihorním útvaru počet jich se umenšuje a čítá v nynějších mořích jen asi 10 rodův. V našem jurském útvaru známy jsou druhy 2, v křídovém asi 4. Vymřelý řád ostnokožců stáří značného jsou jablovci (Cystoidea). Počínají již kambriem, dosahují v siluru největšího rozvoje svého a vymírají v kamenouhelném útvaru. Jest to nejstarší řád ostnokožcův a mají na sobě znaky seskupeny, které teprve u ostatních řádův ostnokožcových, mladších, došly svého vývoje, tak že můžeme je pokládati za společný pramen ostnokožců mladších. U nás byly nalezeny v kambriu 4, v siluru a devonu 80 druhův. Nejčastěji se vyskýtají Echinosphaerites, Aristocystites, Arachnocystites, Craterina, Orocystites, Deutocystites, Porocystites, Dendrocystites, Caryocrinus a j. Jiný, rovněž vymřelý řád ostnokožcův jsou poupěnci (Blystoidea), kteří se odloučili od starší větve jablovců v devonu a největšího rozšíření nabyli v kamenouhelném útvaru, kterým také úplně vymřeli. Hadice (Ophiuroidea) zastoupeny byly tvary starého typu již v siluru. V dobách pozdějších znenáhla připodobňují se tvarům žijícím. Hvězdice (Asteroidea) jsou téhož stáří, i u nich pozorujeme, že znenáhla během dob připodobňují se tvarům nyní žijícím. Ježovky (Echinoidea) počínají v siluru a sice tvary starými, podoby zcela neobvyklé. V devonu a karbonu rovněž nečetně jsou zastoupeny a dosud typu starého; v triasu vyskytují se četněji a teprve v tomto a v nasledujícím útvaru jurském typy starobylé nahrazovány jsou znenáhla mladšími. V útvaru jurském a křídovém ježovky jsou velmi četné, v třetihorách některé čeledi (jako Clypeaster a Spatangus) velmi se rozšiřují a čítají přečetné druhy, z nichž některé slouží za zkameněliny vůdčí. U nás z jurského útvaru popsány byly druhy 3, z křídy 46 a z třetihor 2. Nejhlavnější rody jsou Cidaris, Phymosona, Pygaster, Caratomus, Catopygus, Micraster, Hemiaster a j. Z členovcův (Arthropoda) jsou korýši (Crustacea) přehojnými zbytky v dobách geologických zachováni. Z korýšův nižších (Entomostraca) zanechali lupenonožci (Phyllopoda) misky své již v devonu; u nás v permu rod Estheria zastoupen 3 druhy. Četnější byli skořepatci (Ostracoda), kteří žili již za dob moře kambrického. V siluru byli velmi četni, v devonu některé druhy slouží za vůdčí zkameněliny i v kamenouhelném útvaru byli hojni a podobní v triasu a juře. V křídě jest bohatost rodů veliká, v třetihorách jsou tvary podobné nyní žijícím a plní často celé vrstvy. V siluru a devonu u nás 75 druhů (Leperditia, Primitia, Beyrichia, Entomis a j.), v křídě 32 druhy (Cythere, Cypris), v třetihorách 36 druhů. Svijonožci (Cirrhipeda) počínají silurem – u nás Plumulites – v devonu jsou řidší a teprve v křídovém útvaru stávají se hojnějšími. U nás Loriculla, Poliicipes, Scalpellum. Z korýšů vyšších (Malacostraea) v útvarech starých setkáváme se s četnými a velmi zajímavými tvary. Tak řád Phyllocarida, který vykazuje v nynější zvířeně zajímavé příbuzné (Nebalia), vyskytuje se již v kambriu, postupuje do siluru a konci se v devonu. U nás známo na 25 druhů, jež náležejí rodům Ceratiocaris, Aptychopsis, Cryptocaris, Phasganocaris, Ptychocaris a j. Ze stejnonožců (Isopoda) nalézáme nejstarší zbytky v permu; nečetné stopy nalézáme pak v útvarech mladších. Blešivci (Amfipoda) nejstarší známi jsou ze siluru, pak přicházejí dosti hojně v karbonu a permu. Z tohoto poslednějšího útvaru u nás známi jsou rodové Gampsonyx a Palaeorchestia. Ústonožci (Stomatopoda) první stopy zanechali v kamenouhelném útvaru. Korýši desítinozí (Decapoda) velmi četnými zbytky zastoupeni jsou ve vrstvách kůry zemské. Raci dlouhorepí (Macrura) nejstarší známi jsou z devonu, také v permu a triasu zanechali stopy. V jurském útvaru možno pozorovati mohutný jejich rozvoj, který trvá i v křídě. U nás v křídě popsáno na 24 druhy, které náležejí hlavně rodům Enoploclythia, Schlüteria, Hoploparia, Palinurus, Glyphaea, Stenocheles, Callianassa, Podocrates a j. V třetihorách jsou raci dlouhorepí rovněž známi; zde zaměnili někteří rodové mořskou vodu za sladkou. U nás z třetihor uvedeny byly druhy 4. Raci měkkorepí (Anomura) zanechali nepatrné zbytky, počínaje triasem. Krátkorepí čili krabi (Brachyura) počínají snad již v prvohorách, soudě dle stop řídkých a často pochybných. Ještě v juře zpodnim nejsou zbytky jejich určité a teprve ve svrchním jurském útvaru zastoupeni jsou se vší určitostí. U nás v křídě známe druhů 14, hlavně rodů Polycnemidium, Palaeocorystes, Lissopsis a j. V třetihorách krátkorepí vyskytují se již hojněji a nacházíme zde již mnohý rod, který dosud žije. Ze znamenité skupiny korýšů vymřelých (Palaeostraca) zajímaví jsou předně korýši hrotnatí (Merostomata), podivní tvorové značných rozměrův a s ústrojností, která vyznačovala se znaky starobylými, pocházejícími od typu členovce z doby, než rozlišen byl v řády. Jedna čeleď jejich počíná se zpodním silurem, největšího rozvoje dosahuje v siluru svrchním a končí se permem. U nás známo 7 druhů, nejhlavnější rody jsou Eurypterus, Pterygotus a Slimonia. Jiná čeleď jde až do našich moří, kde jest zastoupena podivným ostrorepem (Limulus). Některé zbytky nalezeny byly v našem permu. Pro geologii tak důležitá skupina trilobitů počíná se v kambrickém útvaru a to starými rody, které velkou většinou v útvaru tom vymírají. Největšího rozvoje dosahují trilobité ve zpodním útvaru silurském, ve svrchním jeví se již úbytek, který se v devonu stupňuje, v útvaru pak kamenouhelném a permském jsou jejich poslední stopy. U nás v kambriu uvedeny byly 33 druhy, zejména Paradoxides, Conocoryphe, Ellipsocephalus, Agnostus, Sao, Agraulos a j. Ze siluru a devonu popsáno 378 druhů rodů Phacops, Dalmania, Cheirurus, Asaphus, Aeglina, Ampyx, Illaenus, Sphaeroxochus, Acidaspis, Arethusina, Proetus a j. v. Pavoukovití (Arachnida) jen výjimkou mohli zachovati zbytky, přes to známi jsou však štíři již ze siluru, pavouci z útvaru kamenouhelného a téměř všecky čeledi z třetihorního. Z třetihor zachovalo se nám více zbytků těchto zvířat jemného těla; uloženy byly do výhodného prostředí, totiž do jantaru, zkamenělé to smůly třetihorní borovice (Pinus succinifera). Z českého kamenouhelného útvaru pocházejí některé velmi zajímavé otisky, tak světoznámý štír Cyclophthalmus senior, který byl po prvé nalezen hrab. Šternberkem r. 1834 u Chomle, dále jiné tvary starobylé, jako Rakovnicia, Anthracomarthus, Architrabus, Eophrynus a j., dále znám u nás z Radnic pavouk Palaranea. Stonožky (Myriopoda) zastoupeny starobylými typy již v prvohorách a to v devonu anglickém, hojnější zbytky jejich nalezeny v karbonu a permu. Z tohoto posledního útvaru uvedeno u nás na 14 velmi zajímavých druhů, jež náležejí rodům: Archijulus, Isojulus, Pleurojulus, Anthracojulus, Pylobius a j. V druhohorních uloženinách stonožky jsou řídké a teprve v třetihorách častěji se vyskytují, ponejvíce uzavřeny v jantaru. Hmyz (Insecta) zanechal ve vrstvách sice stopy, za zachování takových jemných zbytků lze však děkovati jen zvláštní náhodě. Nejstarší hmyz znám jest ze siluru francouzského (Palaeoblattina), více stop pochází z karbonu a permu. U nás z karbonu uvedeno bylo tvarů 5, z permu 15. Jsou to: Anthracoblattina, Oryctoblattina, Gerablattina, Ettoblattina, Grylacris a j. Dále dlužno uvésti velkou jepici Palingenia, nalezenou u nás u Votvovic. Z triasu známo jest hmyzu málo, v jurském útvaru jsou to hlavně sladkovodní uloženiny a pak jemný lithografický vápenec, kde se vyskytuji zbytky četnější. Podobně i křída jest chuda zbytky hmyzovými; u nás popsáno bylo na 23 stop hmyzových z tohoto útvaru; velikou většinou problematických. Třetihory chovají však velmi hojné zbytky hmyzové jak uzavřené v jantaru, tak i na jemných lupcích. U nás známo na 36 druhů. Z červů (Vermes) mohly zanechati stopy ovšem jen ty skupiny, které obývají rourky vybudované z pevné hmoty. Jsou to někteří rodové červů štětinatých (Sedentaria) a byly jejich zbytky udávány již ze siluru, jsou však hojnějšími až počínaje útvarem jurským. U nás známy jsou v jurském útvaru druhy 3, v křídovém 15; hlavní rod jest Serpula. Do příbuzenstva těchto tvarů klade se vymřelá skupina Tentaculitidae, od některých přičítaná měkkýšům. Čeleď tato má své zástupce již v útvaru kambrickém, velkého pak rozšíření dosahuje v siluru a i v devonu. Z obou těchto útvarů známo u nás na 22 druhů. Jindy zbyla a zachovala se pevná kusadla, kterými ozbrojen rypák červů. Malé zkameněliny tyto známy jsou pod jménem Conodontes z ruského útvaru silurského a také u nás nalezen byl jeden druh. V jemném lithografickém vápenci jurském vyskytují se také otisky celých těl, dále pak uváděny jsou rourky rozličných rozměrů za zbytky červů. Z kmene měkkýšovitých mechovky (Bryozoa) zanechaly velmi hojné zbytky ve vrstvách a to již počínaje silurem. V prvohorách nalézáme tvary vesměs vymřelé, ústrojnosti dosti složité a nyní neobvyklé. Náležejí mechovkám kruhoústým, které proto dlužno považovati za starší a původnější. U nás uvedeny ze siluru a devonu 44 druhy, které se účastnily často stavby útesů korálových. Jsou to rodové: Fenestella, Hemitrypa, Filites, Utropora, Phyllopora, Lemmatopora a j. V karbonu a permu dosahují některé starobylé čeledi největšího rozvoje, avšak koncem útvaru toho vymírají. Ještě v triasu a v juře převládají vesměs mechovky kruhoústé a teprve v křídě mechovky oružnaté počínají dosahovati značnějšího stupně rozvoje. Z české křídy popsáno bylo 79 druhů, hlavně rody Stomatopora, Diastopora, Entalophora, Discosparsa, Spiropora, Heteropora, Ditaxia, Idmonea, Osculipora, Truncatula, Cea, Melicertites, Membranopora, Biflustra, Eschara, Hippothoa a j. V třetihorách převahu mají mechovky orůžnaté, podobně jako v mořích nynějších. Zbytky ramenonožců (Brachiopoda) jsou velmi důležité pro roztřiďování vrstev, ježto jest mezi nimi mnoho zkamenělin vůdčích. Počínají se již zpodním kambriem, kdež jsou zastoupeni již asi 10 rody, a to až na jediný rod (Orthis) rody bezzubými, tedy nižšími, rozšiřují se ve svrchním útvaru kambrickém a největšího rozvoje dosahují v siluru. U nás v kambriu 11 druhů, v siluru a devonu 639 druhů, jež náležejí rodům Lingula, Obolus, Discina, Siphonotreta, Crania, Orthis, Strophomena, Leptaena, Spirifer, Merista, Cyrtia, Atrypa, Rhynchonella, Pentamerus a j. V karbonu a permu některé staré rody vymírají. V triasu i juře počet rodů jest neveliký, za to rodové jsou bohati druhy. Podobně jest tomu i v křídě. U nás známy jsou z jurského útvaru 21, z křídy 22 druhy, které většinou náležejí rodům Rhynchonella, Terebratula, Thecidea, Crania, Terebratulina. V třetihorách jest počet ramenonožců nepatrný a dnes žije v mořích asi 140 druhů, kdežto zkamenělých jest známo na 6000 druhů. Ramenonožci vyznamenávají se ustáleností a trvalostí některých znaků již od pradávných dob, kterážto vlastnost začasté uváděna byla za doklad proti poučce vývojové. Z měkkýšů mlži (Lamellibranchiata) udáváni jsou již z útvaru kambrického, ač zbytky jejich v těchto vrstvách jsou nedostatečně zachovány, tak že určení často jest nejisté. V siluru vyskytují se však již velmi hojně a to ponejvíce ve tvarech starobylých, značně se lišících od nyní žijících. Většina silurských mlžů vyznačuje se přetenkými miskami, slabými svaly, bezzubým aneb jen zrněným zámkem a okrajem pláště celistvým. Náš silur a devon poskytly nejvíce dokladů k seznání těchto tvarův a bylo Barrandem popsáno odtud na 1269 druhů, označených často jmény českými, ne vždy šťastně volenými. V karbonu a permu některé staré rody vymírají; v triasu pak možno pozorovati nápadnou proměnu zvířeny mlžové; staré typy nahrazeny jsou čeleďmi novými, které v jurském a křídovém útvaru se rozmnožují. V útvaru posléze uvedeném mocně se rozmáhá větev rudistův a s ním zároveň vymírá. U nás z jury uvedeny byly 32 druhy, z křídy asi 418 druhův a z třetihor asi 56 druhův. V třetihorách zvířena mlžová přibližuje se nynější. Přídonožci (Scaphopoda) jsou původu prastarého, neboť zbytky jejich uvádějí se již z útvaru kambrického a od té doby přicházejí v útvarech všech. U nás v křídě popsáno bylo 6, v třetihorách 5 druhů; hlavní zástupce jest rod Dentalium. Chitoni (Amphineura) udáváni jsou již ze siluru a má se za to, že hlavní rod Chiton v tomto útvaru již byl zastoupen, avšak zkameněliny dotyčné zachovány jsou nedostatečně. U nás podobná zkamenělina označena byla jménem Duslia. Bohaté oddělení plžů (Gastropoda) vyskytuje se již v útvaru kambrickém a to několika rody (Scenella, Stenotheca, Rhaphistoma a j.), které mají velikou důležitost ku přirovnání s pozdějšími rody. I v siluru jsou četně zastoupeni tvary starobylými. V triasu zvířena břichonožců změnila se patrně, staré typy vymírají a nové přistupují. V jurském útvaru pochod ten pokračuje a částečně se dokončuje; v křídě počínají panovati čeledi, které jsou vesměs již rozšířeny v třetihorách a nynějších mořích. Silurské tvary naše nejsou dosud zpracovány; křídových bylo uvedeno asi 229; třetihorních pak 163. V třetihorním vápenci u Tuchořic vyskytuje se veliké množství plžů plícnatých z rodů: Helix a jeho podrodů, jakož i tvarů příbuzných Cionella, Vertigo, Clausilia, Limnaeus a j. Jemné skořápky ploutvonožců (Pteropoda) s určitostí známy jsou teprve z třetihor, avšak již v prvohorách vyskytují se podobné skořápky, které se kladou do příbuzenstva těchto měkkýšů. Rod Hyolithus s příbuznými tvary čítá u nás v siluru a devonu as 60 druhů. Zástupce jiné čeledi rod Conularia v týchže vrstvách u nás vyskytuje se v 28 druzích. Přečetná třída hlavonožců (Cephalopoda) prodělala největší rozvoj svůj v dobách geologických. Jest to hlavně ona skupina hlavonožců čtyřžabrých, která zastoupena jest v nynějších mořích loděnkou (Nautilus). Stopy této skupiny můžeme shledati již ve zpodním kambriu, ve zpodním siluru počíná se jejich veliký rozvoj, který se ještě stupňuje v siluru svrchním tak, že některé polohy v útvaru tomto nazývají se vápenci hlavonožcovými. V devonu a karbonu umenšují se zřejmě a zvláště v permu tak, že v triasu z celého bohatství zůstávají jen 2 rodové. V devonu počíná se však jiná větev, tvary se skořápkami zavinutými, které v karbonu a permu rozmnožují se tak, že z nich povstává bohatá čeleď ammonitů. Skupina tato v juře a křídě velmi se rozmnožuje a prodělává v útvaru posléze jmenovaném dvojí zajímavé obrození. Zároveň s křídou ammoniti vymírají úplně. V třetihorách jsou stopy jen těch čeledí, které dosud žijí. U nás popsáno bylo v siluru a devonu na 1141 druhů.

Ryby první stopy zanechaly již v silurském útvaru; jsou to šupiny, zuby, trny před ploutvemi a pod. V devonu vyskytuje se hojně ryb; většinou jsou to staré typy ganoidů a žraloků, které v brzku vymírají. V kamenouhelném útvaru některé staré čeledi velmi se rozšiřují, v permu jsou ryby až na dvojdyšné málo hojné. Trias chová zajímavou přechodní zvířenu, na níž pokračování ve zkostnatění dobře může býti sledováno. Po prvé zde povstávají ryby kostnaté. V křídě patrná jest proměna. V jurském útvaru a to hlavně v nižších polohách jeho vyvíjí se dále zvířena triasová; v křídě pak patrná jest proměna typů starých v nový směr, kterým v třetihorách zvířena rybí připodobňuje se zvířeně nynější. V našich mořích, jakož i řekách žijí někteří zástupci ryb starého typu, jsou však vesměs na ústupu proti rybám rázu nového. U nás v siluru a devonu uvedeno bylo 6 druhů ryb, hlavně rody Coccosteus, Machaeracanthus, Asterolepis, Gompholepis a j.; z permu na 45 druhů, jako Ambllpterus, Xenacanthus, Orthacanthus, Pleuracanthus, Palaeoniscus a j.; z křídy 83, z třetihor 20 druhů.

Z obojživelníků (Amphibia) nejzajímavější jest řád Stegocefal, který vymřel a ukazuje velmi patrně starobylé znaky. Počal se útvarem kamenouhelným a vymřel jednou skupinou v permu, kdežto druhá čeleď zastoupena jest hojnými výskyty ještě v triasu. Ostatní mladší čeledi obojživelníků byly pozorovány v útvaru křídovém a pak v třetihorách, kde již náležejí rodům z nynější zvířeny známým aneb aspoň velmi blízce příbuzným. Zajímavé tvary z našeho permu nejdříve přivodily porozumění této staré skupiny. Bylo u nás nalezeno na 76 druhů. Z třetihor známo na 10 druhů hlavně Palaeobatrachus, Pelopates, Rana a j.

Plazi (Reptilia) mají největší rozvoj svůj za sebou. Nejstarší tvary vesměs ústrojnosti nízké, které ukazují zajímavé přechody ke stegocefalům, počínají se permem. V triasu nalézáme typy často již pokročilé, jako želvy, dále ještě několik řádů vymřelých. V juře jest největší rozvoj plazů, v křídě vývoj pokračuje a ještě více se specialisuje tak, že utvořeny skupiny plazů vodních, létajících, kráčejících a j. Na konci křídového útvaru možno pozorovati všeobecné vymírání plazů tak, že třetihory jsou již velmi chudy zbytky plazovými a chovají nejvíce typů tropických, ke kterým teprve později přistupují plazi z pásem mírných. Z permu znám jest u nás rod Naosaurus, z křídy 9 druhů, jako Polyptychodon, Cimoliosaurus, Pigmaeochelys, Chelone, Ornithochirus a j.; z třetihor 5 druhů, jako Trionyx, Testudo a j.

Ptáci po prvé jsou zastoupeni v jurském útvaru a to známým znamenitým rodem Arehaeopteryx, dále vyskytují se v křídě jiné, rovněž velmi zajímavé rody ptáků zubatých; ve starším tertiéru nalézáme nečetné, staré typy; v mladším výskyty přibližují se ptákům nyní žijícím a sice počínají nejdříve ptáci tropičtí a pak teprve následují ptáci z pásem mírných. V diluviu povstala větev ohromných běžců (Dinornis); v nynější zvířeně jest pak patrno, že ptáci ploskoprsí znenáhla vymírají. Z našich třetihor známy jsou 2 druhy rodu Anas. Ssavci nejstarší patrné stopy zanechali v triasu, kdež zastoupeni jsou tvary primitivními, nízké ústrojnosti, tak že v soustavě dlužno zařaditi tyto staré rody ještě před nynější ssavce ptákořitné. V jurském útvaru podobně jsou známy některé zbytky ssavčí, které jakoby již naznačovaly dvojí oblasť, starého a nového světa. V křídě přistupují nové tvary, které však zvířeny starobylé podstatně nemění.

Ve vrstvách třetihorních uloženy jsou velmi hojné zbytky ssavčí, které dosvědčují, že v těch dobách byli ssavci na nejvyšším stupni svého rozvoje, tak že nynější zvířena ssavců jest jen slabým odleskem bohatství z dob třetihorních. Zvířena z těch dob není však jednolitá, nýbrž jsou patrny 4 oblasti, a to: 1. oblast starého světa, 2. Severní Ameriky, 3. Jižní Ameriky, 4. Australie. Na zpodu po prvé vyskytují se ssavci placentární a to ve tvarech starobylých, jež seskupovány jsou do řádů vymřelých, jako řádu prašelem (Creodonta), prahlodavců (Tillodontia), prakopytníků (Condylarthra) a j. Tyto staré skupiny, které často obsahují tvary velmi značných rozměrů, poukazují na společný kmen ssavců. V třetihorách můžeme dobře pozorovati postup vývoje ssavčího; prakopytníci brzy se rozdělují v sudoprsté a lichoprsté, prašelmy mění se v šelmy, počínají hmyzožravci a hlodavci a brzy vyskytují se i poloopice. V jednotlivých skupinách můžeme sledovati velmi zajímavé řady proměn, tak na př. vývoj koně ze tvaru, který měl okončiny čtyřprsté, aneb vývoj sudoprstců z tvarů pětiprstých a j. U nás v miocénu známo 5 druhů ssavců, hlavně: Anthracotherium, Palaeomeryx, Dinotherium a Mastodon. V době diluviálné jsou zastoupeny zbytky svými téměř všecky rody dosud žijící, ovšem přečasto druhy vymřelými. Mimo ty žila však v diluviu četná zvířata nyní vymřelá, z nichž nejpodivnější byli ohromní chudozubci (Megatherium a Glyptodon). Změnami teploty v té době na zemi stalo se, že rozvržení zvířat bylo jiné než za našich dob, hlavně bylo lze pozorovati, že zvířata severní táhla k jihu a po nové změně teploty zase zpět k severu. V našem diluviu uvedeno bylo na 122 druhů ssavců, zvláště: Elephas, Rhinoceros, Alces, Rangifer, Hyaena, Leopardus, Felis, Amphicyon, Leucocyon, Lupus, Vulpes, Ursus, Alactaga, Ovibos, Bison a mn. j.

Srv. Zittel, Grundzüge der P. (1895); Počta, O tvorstvu předvěkém (1900), kde uvedena jest ostatní nejhlavnější literatura. Pa.