Paganini Niccoló, nejslavnější houslista XIX. věku a hud. skladatel ital. (* 1782 v Janově – † 1840 v Nizze), syn nemajetného kramáře, který z hrabivosti snažil se využitkovati záhy se projevivšího talentu synova, ale tím bez přímé zásluhy podněcoval jeho píli. Prvním učitelem jeho byl kapelník Giacomo Costa v jeho rodišti, dále Rolla v Parmě, kde zasvětil ho v komposici Ghiretti na doporučení Paerovo. Již prvními koncerty po ltalii pořádanými P. vzbudil velikou sensaci, ale nevyrovnatelné dokonalosti dospěl usilovným studiem soukromým v Lucce, kde Napoleonova sestra kn. Elisa Bacciochi upoutala jej na svůj dvůr (1805–08). Celá řada zajímavých příhod, jejichž fantastická dobrodružnost spojena jest se jménem P-ovým, má původ z tohoto tříletí. Tak prý kdysi P. okázal se před dvorem maje napjaty přes kobylku pouze dvě struny: nejnižší (G) a nejvyšší (E) jako symboly muže a ženy, na kterých dialogisoval a posléze provedl »pas de deux« s brillantní kadencí. V den svátku císařova přednesl variace »Napoleon« na struně G, ke které vznikla v něm odtud taká záliba, že i jiné skladby houslové pracoval pro nástroj takto zkrácený. Neslýchaná virtuosita P-ova na struně G vykládala se pověstí, že zabiv svou milenku musil pykati po 15 let v žaláři, kde mu ostatní struny popraskaly. Podobný základ měly zajisté i jiné pověsti o něm šířené, které tajůplná bytost P-ova pomáhala ještě zveličovati a rozmnožovati. Bylť P. křepké postavy, zcela zvláštního vzrůstu v hrudi a nohou, bledé tváře, již oplétaly až po ramena sahavší kadeře, a temného, daemonického oka, které se rozplameňovalo při hře a v romantických myslích let dvacátých vzbuzovalo dojem spojenství s ďáblem. Na vnějšek zcela klidný, k potlesku davů nevnímavý, ale za to citlivý k nadšení jednotlivců, P. osobou svou neméně, než svým uměním od r. 1828, kdy vydal se na pouť přes Alpy, uváděl v rozechvění celou hudební Evropu. Zcestoval Německo, Rakousko, Anglii, Francii, Belgii a vyhrál si na houslích jmění 2,000.000 franků. R. 1835 vrátil se do Italie zničen na zdraví chorobou plicní a čivovou, kterým podlehl v Nizze, kde hledal úlevy na mírném podnebí. Mrtvola jeho, poněvadž nebyl zaopatřen svátostmi umírajících, teprve po pěti letech po delší odysseji pochována byla ve vesnickém kostele poblíže jeho villy v Janově. P-m, jenž mistrně ovládal i hru na kytaru, houslová technika učinila obrovský krok vpřed; celý svět divil se, jak úžasně vyhrával obtížné dvojhmaty (i ve flageoletech), pizzicato levé ruky a jiné effekty, které byly od něho vynalezeny a měly dalekosáhlý vliv na vývoj pozdější virtuosity. Vedle toho však i jeho kantilena působila čarovně a zjednala mu nadšence mezi nejosvícenějšími hudebníky. Berlioz na př. napsal pro P-ho violové solo v symfonii »Harold en Italie«; dar 20.000 franků, jehož se mu za to dostalo, poskytnut byl prý prostřednictvím P-ovým z ruky jiného maecenáše. Podobná dobročinnost ostatně byla by v rozporu s příslovnou lakotou P-ovou, jež jevila se i v jeho umění. Střehlť P. po celý život ostřížím zrakem před dotekem cizí ruky své housle od Guarneriho – dar to jistého nadšeného obchodníka z Livorna –, které odkázal rodnému svému městu, a jak Wasielewski líčí, nosil v paměti, aniž přenášel na papír, houslový hlas svých skladeb, aby se nedostaly do cizího majetku. Tato úzkostlivost měla v zápětí, že ve množství skladeb pod jeho jménem vydaných bylo zneužito jména jeho na oklamání veřejnosti. P. sám uznal z nich pouze 24 capriccia, dle nichž Liszt spracoval proslulé své étudy klavírní, 12 sonát pro housle a kytaru (2 seš., op. 2. a 3.), 6 kvartett pro housle, violu, kytaru a violoncello (2 seš, op. 4. a 5.). Po jeho smrti vyšly v Paříži: dva koncerty (Es-dur a H-mol se »zvonečkovým rondem«), Il moto perpetuo, Le streghe (»Rej čarodějnic«), Il carnevale di Venezia, variace: »God save the king«, Non più mesta, I palpiti a mn. j. – Srv. Schottky, P.'s Leben und Treiben (Praha, 1830); Bruni, N. P. (Florencie, 1873); Niggli, N. P. (Lip., 1882).
PD anon 70
Heslo ve Wikipedii: Niccolò Paganini