Paedagogika jest vědou o vychování. Co do formy je to věda praktická, neboť nespokojuje se fakty a úkazy, jak přirozenost je podává, nýbrž usiluje o jejich účelnou změnu. Co do látky svých poznatků tato věda praktická má theoretický podklad svůj ve vědách přírodních i duchovědách dle toho, zda se týká výchovy tělesné či duševní člověka vůbec. Účelem jejím jest tedy vyšetřiti možnost, podmínky i povahu výchovy a podati poučení a návody k tomu, jak třeba vychovávati po stránce tělesné i duševní. Souhrn pak theoretického vědění, k němuž jako podkladu svému p. se odnáší, mohli bychom nazvati anthropologií v nejširším slova smysle, jejímž úkolem by bylo popsati, vyšetřiti a vysvětliti všechny životní jevy lidské, jak co do stránky tělesné, tak co do stránky duševní. Opírá se tudíž přirozeně jednak o biologii, obsahující poučky anatomické a fysiologické o složení a životě těla lidského, jednak o psychologii, jež tvoří theoretický podklad nauky o výchově duševní, a o sociologii, neboť vychování samo bývá jevem sociálním, ano v době naší stává v popředí všeho sociálního usilování, jednotlivec vychovává se ve společnosti a pro společnost. Je tedy p. vědou praktickou o vychování jak tělesném, tak duševním, je to nauka o praktickém využití poznatků biologických, psychologických a sociologických za účelem výchovy mládeže. Poměr p-ky k těmto podkladným vědám theoretickým je velmi důležitý. – Závislost védy vychovatelské na biologii dobře již vystihla slova Juvenalova: Mens sana in corpore sano (Zdravý duch ve zdravém těle), důležitost biologie pro p-ku v nové době pak vytkli zvláště Beneke, Herbart a Stoy. Biologický úvod do p-ky je žádoucí potřebou v celé soustavě. Jde o to, poskytnouti příštímu vychovateli znalosti o tělesném vývoji chovancově od doby před narozením, poučiti o zákonech dědičnosti tak důležitých, o vývoji veškerých funkcí životních, jež určují stav duševní, povahu a celou přirozenost chovancovu. Zvláště fysiologie čidel a soustavy nervové je nutnou pomocnou naukou pro p-ku v moderním slova smysle. Budoucím učitelům měly by se konati účelné přednášky o anatomii a fysiologii. – Druhou základní vědou p-y jest psychologie. Ta nám poskytuje poučení o možnosti a podmínkách vychování duševního, z ní se dovídáme o prostředcích, jakými na chovance možno působiti, aby dospěl k žádoucímu cíli veškeré výchovy. V psychologii poznáme přirozenost a vlastní povahu duše chovancovy a tím zjednáme si možnost na ni působiti, ji měniti, vzdělávati a vychovávati. Psychologie poučuje zkrátka o možnosti a podmínkách výchovy. Pravdu tuto pochopil v plném dosahu zvláště Herbart a snažil se psychologii učiniti základní vědou p-ky. Ovšem psychologie Herbartova v celku svém přes zajímavé a cenné jednotlivosti, chtějíc všechnu bohatost života duševního vyvoditi jednostraně z představ jakožto základního prvku, nedá se udržeti, a tím ani p. Herbartova nespoléhá na pevném podkladě. Utěšený rozvoj studií psychologických za posledního dvacetiletí opravňuje však naději, že bude p-ice zjednán pevný základ psychologický. – Nestačí však p-ice pouze psychologie, neboť výchova nemá jen stránku individuální, neznamená toliko předávání majetku kulturního s generace starší na mladší, od jednotlivce k jednotlivci, nýbrž výchova jest jevem sociálním, a tudíž třetí theoretickou vědou podkladnou jest p-ice sociologie. Sociální význam výchovy byl vždy v přední řadě uznáván a uplatňován. Zvláštní význam má tu Platón, jehož Politeia je nejen nejstarší památkou studií sociálních, nýbrž spolu prvou theorií a soustavou paedagogickou v myšlenkovém vývoji evropského lidstva. Stejně v Politice Aristotelově je věnován bedlivý a podrobný zřetel výchově jako jevu společenskému, podobné stanovisko zaujímají skoro všichni moderní paedagogové, jako Luther, Ratke, Komenský. Dle Komenského rodí se člověk Bohu a člověku, t. j. společnosti pokolení lidského, aby se snažil prospívati jim službou co nejvíce; má býti tedy pro tuto společnost vychováván. Sociální význam výchovy uplatňuje se teprve v době nejnovější zásluhou Pestalozziho a výchovných plánů, jež vytkla revoluce francouzská. Víc a více nabývá půdy přesvědčení, že život sociální jest jaksi veliký organismus, jehož účelem jest lidské vzdělaní. Člověk není napřed – jak již vytkl Aristoteles – jednotlivcem před společností, nýbrž právě společností lidskou vlastně teprve člověkem se stává. Výchovy bez společnosti by vůbec nebylo. Vedle fysiologických a psychologických podmínek musí tedy výchova a p. jakožto věda o ní hledati oporu a základ ve vědě o společnosti, v sociologii. Tento význam sociální výchovy bude se jeviti a uplatňovati též v celé organisaci školské, ve volbě učebních předmětů, v učlenění školské soustavy. Různé školy zařizují se právě podle společenských poměrů. Ve středověku, pokud všechno vzdělání bylo soustředěno v moci stavu kněžského, školy byly jen pro kněze a byly proto zřizovány při kathedrálách a klášterech, s postupujícím stále demokratisováním demokratisuje se zároveň výchova, škola stává se každému přístupnou a návštěva její povinnou. Tak spatřujeme v biologii, psychologii a sociologii theoretický podklad p-ky jakožto vědy praktické. Shrneme-li theoretické vědy ty jednotným názvem anthropologie (nauka o člověku), objeví se nám p. býti praktickou anthropologií. – Známe-li základy, na kterých p. jako věda má býti zbudována, musíme se tázati dále, jaké jsou cíle výchovy. Cíle ty jsou určeny zase vědami, jež možno nazvati normativními, poněvadž udávají normy, jež je třeba zachovávati při činnosti vychovatelské. Takovou normativní vědou pro výchovu tělesnou jest hygiena (jež takto doplňuje v díle výchovném biologii), pro výchovu duševní pak, ať individuální či sociální, jsou to tři vědy normativní, odpovídající trojdílnosti lidské duševnosti (stránka poznávací, t. j. smysly a rozum, citová, k níž i obrazotvornost má úzký vztah, a stránka volní). Ideály, k nimž výchova ve třech těchto stránkách má dospívati, udávají tedy vědy normativní: logika, podávající zákony správného myšlení a poznání vůbec, aesthetika, určující cíle cítění a obrazotvornosti, a ethika, vytýkající cíle správného, uvědomělého chtěná a rozhodování. Pravda, krásno a dobro jsou takto nejvyšší ideje, k nimž směřuje výchova duševní, individuální stejně jako sociální. Chovanec má posléze výchovou promyšlenou a soustavnou státi se schopným, aby měl účast v nejvyšších projevech kulturního života všelidského, jimiž jsou věda a filosofie, umění, náboženství. V oboru poznání (didaktice) zvláštní postavení mají číslo a tvar jakožto forma jsoucna a řeč jakožto orgán, jímž duch na venek se projevuje a sděluje, a v němž kulturní vymoženosti pokolení minulých uchovávají se věkům příštím. Odtud vynikající význam mathematiky a grammatiky po stránce didaktické. – Přítomný stav p-ky neodpovídá tomuto postavení jejímu v celkové soustavě vědní, a od budoucnosti třeba teprve očekávati vybudování Paedagogiky přísně vědecké, až totiž vědy základní samy budou pevně ustaveny a poskytnou bezpečný a spolehlivý podklad applikacím praktickým. Ve skutečnosti zajisté ve vývoji vědeckém praxe předchází theorii čili »theorie jest kořistí a výkvětem praxe« (J. Durdík), i třeba tudíž dnes p-ku vědeckou opírati hlavně o dějiny výchovy jak po stránce vnitřní (ideí vychovatelských), tak po stránce vnější (organisace výchovné čili dějiny školství). Historická p. v tomto smysle »podává obraz minulých stavů výchovy a sleduje vývoj paedagogických ideí od jich počátku až k přítomnosti v přísné souvislosti s hospodářským a veškerým duševním hnutím kulturním. Historická p. je takto učitelkou p-ky soustavné, jež sama jest dnes ještě úkolem budoucnosti«. (W. Rein). – Literatura: J. Durdík, O poměru p-ky k ostatním naukám (1898); P. Natorp, Herbart, Pestalozzi und die heutigen Aufgaben der Erziehungslehre (1899); týž, Pädagogische Psychologie in Leitsätzen und Vorträgen (1901); E. v. Sallwürk, Wissenschaft, Kunst und Praxis des Erziehers (1889); Otto Willmann, Ueber die Erhebung der Pädagogik zur Wissenschaft (1898); Fr. Drtina, Studium p-ky a školství (Almanach Slavie 1900, podává též bibliografii Paedagogiky); týž, Rozhledy paedagogické (»Čes. Mysl« 1900, str. 52, 124). Dna.
PD old 70
Heslo ve Wikipedii: Pedagogika