Ottův slovník naučný/Pacák

Ottův slovník naučný
Pac (mince)	Pacák	Pacca

Údaje o textu
Titulek:	Pacák
Autor:	Michal Navrátil
Zdroj:	Ottův slovník naučný. Devatenáctý díl. Praha : J. Otto, 1902. s. 3–4. Dostupné online
Licence:	PD old 70
Heslo ve Wikipedii: Pacák
Související články ve Wikipedii: Jiří František Pacák, Bedřich Pacák

Pacák: 1) P. (také Paczak) František, sochař a řezbář český (* bezpochyby v Žírci v Hradecku asi koncem XVII. stol.). Byl žákem sochaře Mat. Brauna a žil v l. 1720–50 v Litomyšli, kde zhotovil mnoho soch, obrazův, oltářův i reliefů jak v kameně, tak ve dřevě, jak pro chrámy, tak i pro budovy světské, zejména pro děkanský a piaristský chrám v Litomyšli a děk. chrám v Poličce. Bohužel, že práce jeho z valné části přišly na zmar dílem požáry, dílem jinými nehodami. Dosud zachovaly se jeho veliké a krásné sochy Nanebevzetí P. Marie na náměstí v Chrudimi a v Poličce.

2) P. Jan (také Pacalt), sochař český, asi příbuzný před. (* v 2. pol. XVII. stol. v Žírci v Hradecku – † 1740 v Kuksu.). Byl rovněž žákem Mat. Brauna a práce jeho, sochy a reliefy jak v kameni, tak ve dřevě, byly dříve velmi rozšířeny po kostelích, klášteřích a zámcích českých, najmě v Chrudimsku, Boleslavsku a Kladsku. Nejvíce jeho prací bylo na statcích uměnímilovného hraběte A. F. Sporcka v Lysé, Heřmanicích a j.

3) P. Bedřich, advokát, politik a spis. čes. (* 13. září 1846 v Bělohradě u Nové Paky, kde otec jeho byl justiciárem). Národní školy navštěvoval v Ledči, hlavní školu a nižší gymnasium v Křemži v Dolních Rakousích, kam otec jeho jako úředník byl přesazen. Od roku 1861–65 navštěvoval vyšší gymnasium v Jindř. Hradci a odbyv maturitu (1865) odebral se na právnickou fakultu v Praze. R. 1868 pro ostrou řeč, již měl v kruhu studentském v hostinci pod sv. Matějem v Šárce, byl zemským jakožto trestním soudem v Praze odsouzen k pětiletému těžkému žaláři, kterýžto trest vrchním soudem pražským zvýšen na 10 let; nejvyšším však zase na pět roků byl snížen. Tři roky z tohoto trestu odbyl ve společnosti Baráka, J. M. Černého a K. Tůmy v trestnici u sv. Václava v Praze. Zde konal jazyková i státovědecká studia. Amnestií udělenou hrabětem Hohenwartem dne 7. února 1871 nabyl svobody. Mezi vazbou pozbyl otce a krátce potom, kdy na svobodu se dostal, matky. Roku 1872 dosáhl hodnosti doktora práv. K vyzvání dra Julia Grégra vstoupil do redakce »Národních Listů«, kde zůstal až do r. 1875. V době té vyd. překlad Macchiavelliho »II. principe«. Opustiv dráhu žurnalistickou, oddal se praktickému právnictví. Odbyv praxi i zkoušky, usadil se r. 1883 jako samostatný advokát na Horách Kutných. S počátku stranil se úplně života veřejného. Teprve r. 1885 při schůzi po odhalení pomníku býv. spoludruha, odpovědného redaktora »Nár. Listů« Jos. Baráka, pronesl řeč, v níž činil trpké výčitky tehdejšímu vedení strany svobodomyslné. Potom vidíme ho horlivě účastniti se národní práce, jako jeho bratra Antonína, c. k. notáře v Chrudimi, který již r. 1878 zvolen byl do sněmu českého jako kandidát strany svobodomyslné. V Horách Kutných P. zvolen byl za starostu »Sokola«, pak vyslán byl do obecního a okr. zastupitelstva. Když r. 1889 strana svobodomyslná v Čechách dobyla netušeného vítězství při sněmovních volbách všeobecných, zvolen byl také P. za venkovské obce kutnohorské a čáslavské do sněmu král. Českého. Po druhé zvolen r. 1895 a po třetí r. 1901. Na radě říšské zasedá od r. 1891 za skupinu venkovských obcí okresů Čáslav, Kutná Hora, Chotěboř, Habry a Uhlířské Janovice. Při nových všeobecných volbách říšských r. 1897 i r. 1901 zachována mu byla důvěra voličstva nezměněně. V době opposičního rozmachu v národě P. náležel jak na sněmu, tak ve vídeňském parlamentě k nejhorlivějším a nejpracovitějším poslancům. Opětovně byl členem rakouské delegace, v níž proslovil důrazné a obsažné řeči. Za vlády hr. Badeniho, když zdálo se, že nastávají příznivější českému národu poměry, vedl obtížné vyjednávání s vládou jako člen parlamentní kommisse českého klubu. Výsledek těchto transakcí byla známá jazyková nařízení, jež bohužel záhy byla zase zrušena. Za trvání delegací v čnu 1901 vylíčil P. při audienci na hradě budínském císaři nepokrytě stížnosti národa Českého a bez obalu ukázal k tomu, že uskutečnění návrhů národu Českému nepříznivých učiní boj v Čechách permanentním. Když r. 1901 dr. Engel, bývalý předseda klubu českých poslanců ve Vídni, říšského mandátu již nepřijal, P. zvolen byl jeho nástupcem v předsednictví. Pro svou neúmornou píli, odborné vědomosti, opravdovost přesvědčení, vlídnost a ochotu P. těší se úctě a vážnosti nejen svých kollegů, nýbrž i politických odpůrců. Je zvláště odborníkem ve věcech tiskových a v otázkách jazykových. V té příčině napsal četná pojednání do mnohých časopisův a vydal různé spisy obsahu cenného. Uvádíme zejména: Boj za immunitu poslaneckých řečí vůbec a českých zvláště; Několik slov pravdy k jazykovému nařízení; Črty k upravení jazykové otázky. Se zvěčnělým ministrem dr. Kaizlem vydali společně brošuru: O státoprávním programu českém. Spisy P-ovy, hlavně jazykových poměrů se týkající, vyznamenávají se zevrubnou znalostí této obsažné a zároveň obtížné látky, vynikajíce jak přesností formy, tak důkladností obsahu. Dr.N.