Ottův slovník naučný/Příkaz
| Ottův slovník naučný | ||
| Prikaz | Příkaz | Přikázání |
| Údaje o textu | |
|---|---|
| Titulek: | Příkaz |
| Autor: | Josef Vančura |
| Zdroj: | Ottův slovník naučný. Dvacátý díl. Praha : J. Otto, 1903. s. 685. Dostupné online. |
| Licence: |  PD old 70 |
 Heslo ve Wikipedii: Příkazní smlouva |
|
Příkaz (lat. mandatum) zoveme smlouvu, při níž někdo (mandatář) zavazuje se druhému (mandantovi) obstarati zdarma jistou záležitost, která může býti buď právním jednáním neb i jiným úkonem; předmětem smlouvy příkazní může býti však i obstarání většího počtu anebo třeba všech zálezitostí jiné osoby (mandát generální). Je-li předmětem p-u právní jednání, zakládá se pro mandatáře plná moc k jeho provedení buď s účinky působícimi přímo pro mandanta, má-li mandatář jednati jako zástupce, anebo jen s účinky nepřímými, má-li jednati jako náhradník. Ze smlouvy mandátní vznikají právní závazky pro obě strany smluvné. Mandatář jest povinen obstarati svěřenou mu záležitost co nejbedlivěji, řídě se danými instrukcemi, a vydati mandantovi všecko, co vzhledem k mandátnímu poměru přijal; z té příčiny mandatář musí mandantovi složiti řádný účet a ručí mu za všelikou škodu, kterou zavinil buď úmyslně nebo svou nedbalostí, třeba jen lehkou (culpa levis). K provedení přikázaného úkonu mandatář smí sice použiti též osob třetích, ručí však, byl-li při jich výběru nedosti opatrným (culpa in eligendo); ale bylo-li prostřednictví třetích osob vyloučeno buď výslovně nebo povahou mandátu, mandatář musi vykonati příkaz osobně, jinak jest práv ze všeliké škody. Pro nároky své má mandant žalobu zvanou actio mandati directa. Mandant jest navzájem povinen dáti mandatáři zálohu a nahraditi mu náklad na obstarání přikázané záležitosti účelně vynaložený, dále zbaviti jej závazků, jež na se vzal vykonávaje p.; též ručí za všelikou škodu, kterou mandatáři způsobil svou vinou (culpa levi). Žaloba mandatářova zove se actio mandati contraria. Na odměnu za řádné vykonání p-u mandatář nemá právního nároku; ale již podle práva římského z doby císařské mohla i při mandátu býti jistá odměna (honor) smlouvou ujednána, avšak ani v tom případě nepříslušela mandatářovi k jejímu vymáhání řádná žaloba z mandátu, nýbrž měla tu místo cognitio extraordinaria. Od smlouvy námezdní rozeznává se takové mandatum rozdílnou intencí stran, neboť převzetí úkonu neztrácí tu povahy přátelské služby, kdežto při smlouvě námezdní jde o nájem cizí práce (locatio conductio operis) za mzdu peněžitou. P. náležel již v právu římském ke smlouvám konsensuálným a k právním jednáním bonae fidei. Poměr mandátní zaniká provedením p-u, ale vedle toho i jednostraným odvoláním, pokud se týče výpovědí, jež nesmí však býti dáno v dobu nevhodnou, jakož i smrtí mandantovou nebo mandatářovou; z toho však již právo římské připustilo výjimku, bylo-li přikázáno vykonati něco teprve po smrti mandantově. V řečených případech zaniká ovšem mandatum jen pokud jde o povinnost týkající se nových úkonů, naproti tomu práva a závazky z poměru mandátního již dříve vzešlé zachovávají se v platnosti. Zvláštním případem p-u jest t. zv. mandatum qualificatum (p. úvěrný), t. j. p., aby někdo dal třetí osobě zápůjčku nebo poskytl jí úvěr; p. takový zakládá pro mandanta nepřímo závazek rukojemský, ježto mandatář může na něm vymáhati actione mandati contraria zaplacení výloh, v nichž jest obsažena právě i poskytnutá zápůjčka nebo částka úvěru odpovídající. J.V.