Ottův slovník naučný/Písmo

Ottův slovník naučný
Písmeno	Písmo	Písmo typografické

Údaje o textu
Titulek:	Písmo
Autor:	Rudolf Dvořák
Zdroj:	Ottův slovník naučný. Devatenáctý díl. Praha : J. Otto, 1902. S. 790–793. Dostupné online
Licence:	PD old 70
Heslo ve Wikipedii: Písmo

Písmo, dle Astlea nejužitečnější vymoženost člověčenstva, již liší se vzdělanec od divocha asi právě tak, jak mluvou liší se člověk od němé tváře. Zůstane-li otázka o původu mluvy lidské povždy nerozhodnutou, nemůže o lidském původu p-ma býti pochyby. Zprávy nejstarších národů starověku a i středověku poukazují arci rovněž k bohům aneb aspoň héroům o lidstvo zvláště zasloužilým jako původcům p-ma. Z osob zasloužilých přičítají nález p-ma Židé Mojžíšovi, Indové Brahmovi, Peršané Zarathuštrovi.

Zprávám těm dlužno rozuměti zajisté tak, že je p. vynález tak starý, že původ jeho z mysli lidu naprosto vymizel, při tom tak důležitý a podivuhodný, že zdálo se téměř nemožným, by mohlo pochoditi od člověka. P. souvisí co nejtěsněji s vývojem společnosti lidské i jeví se po té stránce vynálezem prastarým a to člověka samého. Matkou jeho jest táž nutnost a potřeba, která jest matkou všech vynálezů. Zajisté byla doba, kdy člověk p-ma neměl. Vyvinutější život společenský přinesl s sebou užívání odznaků, symbolův a znamení druhů nejrozmanitějších, jež více méně již zřejmě nahrazovaly p. (označování hranic pozemkových kameny případnými značkami opatřenými; užívání holí se »vruby« nebo měšců se zrny v obchodě, značení majetku zvláštní značkou, vázání uzlů a p.). Způsob tento vyskytuje se u národů primitivních i pokročilejších a stopy jeho jsou patrny z části posud. Dřívka se zářezy (taleae) dala ve Francii jméno daním (taille), uzly zjednaly svědkům ve středověku název nodatores, značky daly vývoj heraldice atp. V různých končinách světa (v Egyptě, Číně, v Americe) setkáváme se již s vyvinutějším užíváním uzlů pro účely počtářské, ale i jinak. Nejvyvinutější způsob jeho, jak nalezen byl v době objevení Ameriky hlavně v Peru, totiž kipu, označuje se již přímo jako p. uzlové. S ním srovnal Faulmann p. telegrafické, uváděje je na doklad, kterak i uzly možno vyjádřiti bohatství řeči (viz Inka, str. 654 a). Poněkud jasnější a určitější jest již způsob Indiánů, kteří mušle (neb i dřívka) rozličných barev stejně přiříznuté, zaokrouhlené a jako sklo broušené provrtávali a spojovali ve šňůry (až 5 loket dlouhé) a tyto opět v pásy (vampuny). Pásy tyto byly již listiny, jež v archivech ukládány; znalec dovedl v nich určiti i místo, kde se věta počínala nebo končila, jako my v knihách. Rozhodovala barva (červená značila válku, bílá přátelství, tmavá nebezpečí a p.), vrtání mušlí a seřazení jich v obrazy a p. Nad jiné zajímavým zjevem téže kategorie jest malování těla, za starověku i po Evropě rozšířené, zvláště pak jeho další vývoj, vlastní tétování. Konvencionálné značky jeho, domorodcům všeobecně srozumitelné, objímají veškeré právní, společenské a životní poměry osoby tétované, jež sama jest knihou, z níž soukmenovci s podivem vyčítají život a zvláště hrdinské činy majetníkovy. Od hieroglyfiky jiných národů liší se již jen volbou materiálu, jímž jest vlastní kůže jednotlivcova.

Při všech uvedených pokusech o p. naznačovány ovšem vždy jen myšlenky, slovní výraz nepadal nijak na váhu.

První krok k p-mu skutečnému učiněn p-mem obrazovým, když člověk podle vrozené schopnosti napodobovací počal užívati obrazu předmětů, by označoval pojmy. Etymologie výrazů, jichž užívají jednotliví národové pro p., poukazuje namnoze ke vrývání, veškrabování, vhlubování jako nejstaršímu způsobu psaní; toho druhu jest naše psáti (koř. pis), staroněm. rita (srv. angl. write), řecké γράφω, lat. scribo, hebr. sáfar, arab. chatta. I nejstarší egyptský písař byl vlastně kameník (chartom), jenž dlátem (cheret) vrýval obrazy své do kamene. Látka, do níž je vrýval, slula mu charta, kteréžto slovo zůstalo v platnosti, i když materiálem stal se papyrus, a prostřednictvím řeckého ζάρτης rozšířilo se na západě (naše karta v nejrozmanitějším významu) i východě. Dle schopností jednotlivých repraesentantů setkáváme se tu se všemi odstíny od nejhrubších obrysů (v Sibiři, u Indiánův a jinde), upomínajících na primitivní kresby dětí, po nejkrásnější výtvory malby (u Egypťanů), v nichž splývají s p-mem v jedno právě tak jako i názvy pro obě v jednotlivých jazycích. Obrazy naznačují i zde pojmy, malba p., slovný výraz myšlenky podán i zde jen zhruba a nepřesně; obsah byl hlavní, forma vedlejší. Hrubé obrazy nejobyčejnějších předmětů viditelných kladeny prostě vedle sebe, bez jakéhokoliv označení jejich přináležitosti k sobě neb i sféry místní a časové. Úzký kruh představ běžných a na stejných podmínkách životních založený, stejný způsob nazírání byl příčinou, že hledáno a snadno i nalézáno v obrazech to, co původce obmýšlel. Jen výjimečně bylo třeba označiti některou nesnadnou představu, již ovšem shledáváme rozmanitě vyjadřovánu. Zvíře s bílými ústy = hlad, dva hadi proplétající se = ostražitost, slunce = bdělost, želva = země, orel = moc, luk a šíp = válka, dýmka = mír atd. Dobu příchodu Evropanů do Ameriky označili Indiáni stejně kotoučem se 60 paprsky (= čas) s labutí (= běloch) oheň sršící (= střelné zbraně) a pod. Okolnost, že jednotliví kmenové měli jména zvířat, usnadňovala valně zobrazování. Zajímavou ukázkou toho druhu jest listina na březové kůře, již r. 1849 podali náčelníci sedmi indiánských kmenů (repraesentovaní obrazy tvorů, jejichž jména měli), žádajíce jednomyslně (srdce trojhranem značená a oči spojeny vzájemně čarami sbíhajícími se v oku prvého zvířete) za vrácení pruhu země pod jezerem, k němuž čára dále vedena.

Vyhovoval-li tento způsob p-ma primitivního a u jednotlivců úplně libovolného potřebám Indiánů, zdokonalili je mexičtí Aztekové a to již v době příchodu Španělů do Ameriky tou měrou, že způsob jejich blížil se již skutečnému p-mu a oni mohli se vykázati celou literaturou takto psanou. Stalo se to hlavně asi působením kněží, kteří nejen lépe kreslili, ale i o výraz obrazný lépe dovedli se postarati, pečujíce současně v zájmu jednoty o zachování a udržení znaků, jež pro určité pojmy byly zvoleny. Mexické p. toto jest již nepoměrně určitější, obrazy jeho ustálenější po stránce obsahové i formální, snaha vytvořiti pro každý pojem zvláštní znak zřejmá, zkrátka byl to již vyvinutý systém p-ma obrazového. Dobyvatel Mexika Cortez, jehož zprávy nám zachovány, divil se, s jakou snadností písaři mexičtí pracovali hned při prvém jeho přistání, s velikou horlivostí vkusně a krásnými barvami kreslíce na bavlněné látky vše, co viděli. Tím způsobem zaznamenali i Cortezovy rozmluvy (ovšem jen obsah), by podali o nich co nejdůkladnější zprávu svému vladaři. Zbytky literatury mexické, jež jeden ze španělských místodržitelů poslal do Španěl s authentickým výkladem Mexičanů a se španělským překladem, posud zachovány a též vydány. Většina spálena Španěly, kteří považovali je za knihy kouzelnické. Obsahují dějiny výboje, následnictví králů a chronologii, statistiku (plodin, důchodů, poplatků), ale i zprávy o vychování, mravech, zvycích, trestech a p. Vedle obrazů předmětův užíváno i symbolů. Slovní výraz ovšem byl i zde neurčitý i dovídáme se, že učili se Mexičané z paměti řečem starých řečníkův a básníků. Po stránce grafické jest mexické p. v základě malba, mistrná v napodobení předmětů živých i neživých; tváře osob zdají se někdy přímo býti podobiznami. V celku však kresleno skizzovitě a rovnými čarami, obrazy skreslovány, části scházejí, ruce a nohy mívají jen tři prsty a p., místo celku vyskytuje se někdy jen čásť – hlava psí za psa a pod. Někdy obraz pozbyl úplně své podoby, na př. plamen nabyl podoby jazyku, jako vůbec hojně ponecháno obraznosti. To vše svědčí, že malířství není vlastním účelem, nýbrž stojí ve službě p-ma.

I v p-mě mexickém setkáváme se v prvé řadě se skutečnými obrazy, na př. muž ve člunu na modré hladině s vyhozenou sítí = rybář, člověk s vousem na bradě = Španěl a p., ale i se symboly: tvář se stužkou přes ústa až k vlasům sahající = němota; otevřená ústa se znamením vody = píti; totéž s jídlem vstrčeným = jísti; nohy, z nichž jedna vykračuje = jíti; tři šlepěje mezi dvěma čarami = cesta; šlepěj pod obrazem nohy = čerstvá stopa; překocený člun = záhuba; šíp s čarou probíhající obrazem člověka = rozsudek smrti; pluh značil zemi, dům byl obrazem města, jazyk značil řeč, čtyři rudé čáry krev, hlava ptačí s péry = vzduch a p. I několik obrazů spojováno: štít a svazek střel = válčení. Jasnosti napomáhalo přirozené zbarvení (muži červenohnědě, ženy žlutě, voda modře a p.). Vedle tvarů jasných vyskytují se i tvary méně jasné, snad otřelé s původních obrazů. V uspořádání obrazů zřejma je přes celkovou nepravidelnost snaha po souměrnosti, oddělování řádek a odstavců a naznačování toho, co k sobě náleží. Nám zdá se to vše málo, ale Mexičanu bylo to jistě platnou pomůckou. K obrazům svým připojovali mexičtí písaři rozličné vysvětlující značky, povahy nám neznámé; snad vysvětlovaly obsah, snad naznačovaly výslovnost. Na témže stupni jako p. mexické v Americe, zdá se, že stojí p. hittitské v Asii. Malba ustupuje téměř zcela a značky, v p-mě mexickém porůznu se vyskytující, převládají v záhadném jinak p-mě yucatanském.

Za mexickým následuje ve vývoji p. jako nejbližší p. čínské, o němž a jeho předchůdcích viz Čína (str. 696). I p. čínské povstalo napodobením tvarů skutečných užíváním symbolův a přeneseným užíváním, jakož i skládáním obou. Ale Číňan pokládal již každé slovo za celek, nejen určitého smyslu, ale i slovného výrazu, jejž jako takový i jediným znakem naznačoval. P. jeho jest tedy první skutečné p. a to slovné; i ono naznačuje hlavně obsah (myšlenku) a teprve ve druhé řadě i formu (zvuk) a to předmětů skutečných i představ duševních, vůbec veškerých poměrů mluvícího k okolí. Poslední, totiž znaky zvuk udávající, ve spojení s obrazy a symboly přispěly však již nejvíce k rozmnožení materiálu písemného. Důležito jest, že jednotlivá znamení uchýlila se od původního tvaru tak, že neposkytují v celku již rázu p-ma obrazového. Ojediněle (v transkripci cizích jmen, hlavně sanskrtských, a v lexikografii při označování výslovnosti) rozkládána slova i v hlásky, ale v celku Číňan pokládal své p. již za ukončené na stupni, od kterého bylo jiným národům vykonati ještě dráhu dalekou. S čínským p-mem provedli změnu tu Japanci (viz Japan, str. 59), kteří použili slovných znaků čínských k označení slabik, nejposléze ve vymezeném počtu 47 slabik. Za parallelní zjevy v historii p-ma dlužno označiti (vedle p-ma čínského) p. klínové a hieroglyfy egyptské, povstavší rovněž z původních obrazů. Stejným původem vysvětluje se přirozeně i shoda jednotlivých znaků, aniž je třeba s Terrienem de Lacouperie přijímati západní (baktrický) původ p-ma čínského a s jinými odvozovati původ p-ma egyptského z Babylónie. S jiného hlediska uznává i Faulmann jednotný původ nejen p-ma všech národů (třeba v různých střediskách), vyplývající z jednotných prvků, jimiž byly všude čára, úhel a kruh (runy jsou dle něho vůbec nejstarším p-mem), ale i řeči, jež nerozlučně s p-mem spojena. Vznik abecedového p-ma ze slovního a slabičného pokládá za nepřípustný. Vývoj a individualisace p-ma jsou mu výsledkem pokroku rozličných tvůrců, který však zůstal celkem jen v počátcích. Formálně zachovalo si p. hieroglyfické tvary nejstarší, totiž věrné obrazy, kdežto p. čínské i klínové nabylo vlivem materiálu, jímž a na němž psáno, své podoby zvláštní, od prvých obrazův úplně odchylné. Naproti tomu vykazuje, pokud vnitřního vývoje se týče, právě p. hieroglyfické nejvyšší stupeň dokonalosti. P. klínové, ať byli původci jeho turánští Sumirové nebo sami Semité, stalo se totiž později z obrazového a slovního p. původního, jehož stopy zřejmy jsou z části i v p-mě pozdějším, kdežto jinde zachovány aspoň ve starší podobě p-ma babylónského, nehledíc ke zbylým ideogrammům, v celku p-mem slabičným (s polyfonností jednotlivých slabik), jež zjednodušeno bylo dále v p-mě medském a úplně přetvořeno v p-mě staroperském (viz Klínové písmo). I p. hieroglyfické prodělalo všecky tyto pochody a zůstalo státi v celku na stanovisku p-ma slabičného. Obrazů p-ma užíváno však na konec výhradně k označování zvuku, a to především skupin souhláskových, kdežto samohlásky pomíjeny. Každý obraz měl tak svou hodnotu zvukovou, jež zůstávala vždy a všude táž a jíž užíváno bez rozdílu pro pojmy, vykazující tutéž nebo příbuznou skupinu hláskovou. Slova delší bylo tímto způsobem nutno psáti dvěma i více obrazy, při čemž stávalo se, že pro jednotlivé části použito již jen částečného znění těch kterých slov. To vedlo, jako již dříve znění slov jednoslabičných, složených ze souhlásky a samohlásky, když poslední pomíjena, a hlavně potřeba označování vokálů, přímo k označování jednotlivých hlásek, ke čtení alfabetickému. Ovšem užíváno způsobu toho jen zřídka a jako pouhé pomůcky p-ma slabičného, z nutnosti nebo jen ku podpoře čtení. Ale přechod od p-ma slabičného k p-mu alfabetickému jest zřejmý. (Více viz Hieroglyfy.)

Pokud týče se pma alfabetického, přikládán dříve i jemu původ božský. Jednotliví otcové církevní (Cyrill, Klement, Eusebius, Isidor) tvrdili přímo, že sděleno bylo p. alfabetické bohem samým Mojžíšovi, desatero pak pokládáno za prvé p. alfabetické. Okolnost, že o původu p-ma v bibli nikde zpráva se nečiní, svědčí, že bylo p. již tehdy věcí známou, právě tak jako nejstarší zprávy o jeho užívání (Ex. 17, 14 a jinde) Jisto jest, že Isráélité měli p. (aspoň slavnostní vrývání do skal) již pří odchodu z Egypta. Podobnost nejstaršího p-ma hebrejského s foinickým svědčí původu foinickému, pravděpodobně na půdě egyptské, kde o osadách foinických zmiňuje se Hérodot (II. 70 a 82). P. alfabetické jest dle Renana vůbec starým privilegiem Semitů, jimž děkuje svět za abecedu 22 písmen. Původ p-ma samého vykládán rozmanitě. Helmont (1667) hledal vznik písmen abecedy hebrejské ve zobrazení polohy, jakou berou na sebe svaly tváře a úst při tvoření jednotlivých zvuků, Hollanďan Bilderdijk (1831) pokládal jednotlivá písmena za zobrazení ústrojů mluvy (rtů, hrdla, jazyka atd.) v poloze, jíž vyžadovaly rozdíly zvuků v jednotlivých kategoriich. Při tom vzal za základ abecedu latinskou, již pokládal za starší řecké. Hitzig prohlásil abecedu hebrejskou za vynález muže usazeného v zemi Kanaanejské, počátek její za nahodilý nápad (slovo beged = šat dalo mu 2. 3. 4. písmeno abecedy), ostatek za výsledek pozorování (ab = otec přivodilo ho k tomu, položiti a před b a stejně i jako čís. 5. položiti h atd.). Pro označení těchto písmen volil slova snadno zobrazitelná a běžná, na př. pro a slovo álef (býk), pro l slovo lámed (osten), načež přecházel dále brzy od zvuku ke jménu nebo zase ode jména ke zvuku, až ukončil řadu znamením kříže (t).

Nejvíce rozšířen jest názor, jenž p. alfabetické pokládá za vynález Foiničanův a za vlast jeho Egypt. Foiničané vybrali prý v dávných dobách, snad ještě před panstvím Hyksů, ze znaků hieratického p-ma egyptského obmezený počet 22 znaků, jenž odpovídal počtu hlásek jejich jazyka, jak je zhruba stanovili, a přiměřeně je zjednodušivše, stali se tak zakladateli p-ma, z kterého vzalo vznik svůj netoliko p-smo ostatních národů semitských, ale i p-mo řecké, staroitalské a latinské s alfabetami z nich odvozenými. Více viz pod jednotlivými hesly. Alfabetické p. předpokládá rozpoznání obmezeného počtu zvuků, z nichž veškerý materiál jazykový je složen, i označil Wuttke právem člověka, který prvý přišel k tomuto poznání, jako jednoho z nejznamenitějších a nejzasloužilejších lidí, již kdy žili.

Theorii o hieroglyfickém původu p-ma alfabetického (foinického, jíž svědčí i báje foinická, označující egyptského boha Tota vynálezcem p-ma) provedl Rougé identifikací písmen foinických z hieroglyfických, vzav za základ alfabetické znaky (25), jak zachoval o nich tradici Plutarch. Proti jeho identifikaci vyslovili se Poole, jenž poukázal k tomu, že nejstarší p-ma semitská nalezena v Asii, kde dlužno tedy hledati i vlasť, de Lagarde, který poukázal na neshodu jmen písmen s egyptskými obrazy základními a p., Taylor a j. Tím přivoděna druhá theorie, kterou prvý proslovil Wuttke a provedl J. Peters a j., již prohlásili p-mo klínové za pramen abecedy foinicko-hebrejské. Spor rozhodnut byl novějšími nálezy potud, že nalezena p-ma předfoinická z doby mykénské v rozličných částech oblasti středomořské. Zvláště důležit jest nález Piettův v Mas. d'Azil v jihoz. Francii. Zde nalezeny hojné oblázky pomalované značkami zcela podobnými alfabetickým značkám foinickým, jimž podobné značky shledal Letourneau v rytinách dolmenů francouzských. A týmž charakterům odpovídající značky z doby neolithické nalezeny i při výkopech egyptských (Flinders Petrie ve Fajjúmu), na Krétě (Evansem hlavně v Knósu), sousedících ostrovech a i na pobřeží řeckém a před tím již v Hisárliku Schliemannem. Příbuznost všech se značkami foinickými, etruskými a řeckými je zřejmá. V Alpách ligurských a švýcarských nalezeny dále zvláštní rytiny ve skalách, jež nejsou ani písmeny ani značkami podoby alfabetické, nýbrž symboly věcí a úkonů; Sergimu zdají se býti předchůdci prvějších a počátky p-ma. Nálezy tyto svědčí, že p. alfabetické Foiničany nebylo vynalezeno, nýbrž že Foiničané nejvýše značky ty, jež našli na Středozemním moři, zjednodušili a obchodem dále rozšířili. P. toto, jež označeno vzhledem k době jako mykénské, obsahuje směs p-ma alfabetického a symbolického i tvoří snad přechodní dobu od p-ma symbolického (nálezův alpských) k pozdějším p-mům alfabetickým, jak soudí i Evans o nálezu knóském. Tím jeví se oblasť středomořská vlastním ohniskem p-ma, které odtud Foiničany zaneseno k Semitům a snad i Řekům; Řeky a Římany zdomácnělo pak v Evropě. Bližším prozkoumáním písem nalezených a srovnáním jejich s p-my již známými, hlavně foinickým, řeckým a nejstaršími p-my Italie, bude teprve lze stanoviti, jaká účast ve vývoji p-ma náleží nejen Foiničanům, ale i Rekům a Římanům. Prohlásiti na základě uvedených nálezův a priori, že měli Řekové své vlastní p. již před tím, než přišli Foiničané k jejich břehům, brání vedle tradice označující králevice foinického Kadma za původce nejstaršího řeckého p-ma, jež přímo i χαδμήία γράμματα zváno, i veliká podobnost tohoto p-ma se znaky foinickými, s nimiž sdílí p. nejstarších řeckých nápisů i směr od pravé k levé; s foinickým p-mem shoduje se i původní pořad abecedy řecké, jakož i názvy a číselná hodnota jednotlivých písmen řeckých. Totéž platí o poměru abecedy řecké, přenesené osadníky řeckými do Italie, k abecedě staroitalské v její rozličné podobě, znichž etruská, oskická, umbrická a faliskická zachovaly si rovněž směr p-ma od pravé k levé. Jistě náležejí Řekům a Italům změny, jichž vyžadovala individuální povaha jejich jazyků. Řecké a latinské p. stalo se základem písem evropských, v Asii p-ma armenského a v Africe koptického; v Asii převzalo týž úkol p. aramejské, snad rovněž z foinického povstalé, nejprve u Semitů; nad jiné zřejmy jsou tvary p-ma foinického v p-mě samaritánském – dále u ostatních národův asijských. Kursivní p. aramejské přijala v přizpůsobené podobě celá Asie až po Pendžáb. Více o jednotlivých p-mech a jejich vzájemném poměru viz pod jednotlivými hesly. O p-mě slovanském viz Azbuka, Hlaholice, Kyrillice.

Z literatury všeobecně p-ma se dotýkající uvádíme starší: Herm. Hugo, De prima scribendi origine (1617); Brosses-Hissmann, Ueber Sprache und Schrift (1777); Anonymus, Ueber den Ursprung der Sprache u. Schrift (1772); Helmont, Alphabeti vere naturalis hebraici brevissima dilineatio (1667); Hug, Die Erfindung der Buchstabenschrift; Astle, The origin and progress of writing (1802); Hitzig, Die Erfindung der Buchstabenschrift; L. Vaïsse, De l'écriture et de son origine (1848). Z novějších: Brugsch, Ueber Bildung und Entwickelung der Schrift (Berl., 1868); Lenormant, Essai sur la propagation de l'alphabet phénicien (Paříž, 1875, 2 sv.); Terrien de Lacouperie, Beginnings of writings in Central and Eastern Africa (Londýn, 1894); Wuttke, Die Entstehung der Schrift (Lipsko, 1878, důkladná snůška materiálu p-ma se týkajícího); Faulmann, Illustrierte Geschichte der Schrift (Vídeň, 1880); J. Taylor, The Alphabet, an account of the origin and development of lettres (Londýn, 1883, 2 sv.); Berger, Histoire de l'écriture dans l'antiquité (Paříž, 1892). Sbírkou písem světa jest Faulmann, Buch der Schrift (Vídeň, 1878). Literaturu jednotlivých písem viz pod příslušnými hesly. Srv. i Dr. R. Dvořák, O vzniku a vývoji p-ma (»Athenaeum«, 1885). Dk.

P. svaté viz Bible.