Ottův slovník naučný/Páleč (osoba)

Ottův slovník naučný
Páleč	Páleč (osoba)	Paleček

Údaje o textu
Titulek:	Páleč
Autor:	Jaroslav Fikrle
Zdroj:	Ottův slovník naučný. Devatenáctý díl. Praha : J. Otto, 1902. s. 90–91. Dostupné online
Licence:	PD old 70
Související:	Autor:Štěpán z Pálče
Heslo ve Wikipedii: Štěpán z Pálče

Páleč Štěpán pocházel ze vsi Velkého Palče v kraji rakovnickém. Byl vrstevník Husův, snad o něco málo starší. Studoval v Praze, r. 1386 stal se tu bakalářem svobodných umění a r. 1390 mistrem. Učil potom na artistické fakultě, v zimním běhu r. 1399 zastával úřad děkana fakulty a v létě r. 1400 byl rektorem. Vedle toho měl rozličné praebendy duchovní. Od r. 1394 byl farářem v Suchdole, potom v Košici, kteroužto praebendu směnil r. 1403 za oltářnictví v arciděkanském chrámě kutnohorském. K tomu přibyla r. 1406 fara v Kouřimi. Podle zvyku doby nespravoval své fary osobně, ale skrze svého vikáře. Sám dlel ustavičně v Praze; asi r. 1403 stal se bakalářem v theologii a někdy kolem r. 1410 mistrem. R. 1408 nacházíme jej také jako člena kolleje krále Václava. V prosinci toho roku jel spolu se Stanislavem ze Znojma do Italie s poselstvím krále Václava ke kardinálům, kteří byli svolali koncil Pisánský. V Bononii byl však jat od legáta Baltazara Cossy (pozdějšího papeže Jana XXIII.) a oloupen o všechen majetek. Z vězení vyprostily jej jen důrazné přímluvy university a krále Václava. – Až do té doby P. byl oddaným přítelem Husovým. R. 1412 nastala však mezi nimi roztržka; když Hus postavil sena odpor odpustkovým bullám Jana XXIII., P., který byl v tom roce děkanem theologické fakulty, hájil tu pravomoci papežovy udíleti odpustky a v pozdějším průběhu polemiky postavil se na stanovisko papežského primátu. Účastnil se jednání na Žebráce, kde král chtěl mezi oběma stranami zjednati smír, i únorové synody pražské v roce následujícím. V té době vznikly jeho polemické spisy Tractatus gloriosus, Replicatio contra Quidamistas a De ecclesia, v kterémžto posledním hlásí se k hierarchické definici církve. Když pokoj nenastal, král Václav vypověděl Pálče s třemi jinými mistry theologie ze své říše. Ještě r. 1414 P. přibyl do Kostnice a stojí zde v čele celé akce proti Husovi. V Kostnici setrval po celou dobu trvání koncilu. Když r. 1417 propukl známý spor o prioritu, hájil 27. čvna účinnou řečí přednost reformace před volbou papeže. Poznávaje, že do Čech vrátiti se nemůže, navázal styky s polským poselstvem v Kostnici a po skončení koncilu odešel jako mnoho jiných českých katolických kněží do Polska, kde obdržel brzy po zvolení Martina V. arcijáhenství v Haliči. Ve svém úřadě působil horlivě proti husitství, které v letech dvacátých také v Polsku začalo se vzmáhati. Učil také na krakovské universitě; pod vlivem jeho stojí znamenití bohoslovci polští z doby Basilejského koncilu. Kdy zemřel, není známo; poslední zprávu o něm máme z r. 1422. Jako theolog stojí úplně na stanovisku orthodoxního katolictví. Učení církevní má záruku své pravosti v autoritě církve a touto církví, která určuje, co se má věřiti, a korriguje bludy, jest mu hierarchie, určitěji řečeno, papež s kardinály. Důkazem jest mu apoštolská sukcesse. Odtud staví se proti thesi husitské o důkaznosti jediné Písma svatého a hájí práva papežského udíleti odpustky. V pozdějších letech – je to nejspíše vliv doktrin hlásaných na koncilu Kostnickém – jeví se nám jako stoupenec konciliární theorie, tvrdí superioritu koncilu nad papežem, o němž připouští, že může se mýliti, ano i v haeresi upadnouti. Co má společného se soudobým náboženským hnutím českým a co ho s počátku také spojovalo s Husem, jest úsilí o mravní nápravu kleru. Tu věc ani později nespustil se zřetele a v tom směru pracoval – ovšem marně – také na Kostnickém koncilu. – Jeho spisy – latinské traktáty obsahu theologického – otištěny jsou jen částečně Loserthem (Tractatus gloriosus, De ecclesia a Contra Quidamistas) a Hardtem, jiné jsou dosud v rukopisech. Monografie o Pálči nemáme. Srv. Palacký, Dějiny III.; Tomek, Dějepis města Prahy III.; Loserth, Beiträge zur Geschichte der hussitischen Bewegung (v »Arch. f. öst. Gesch.« 75.); Fijałek, Studya do dziejów uniwersytetu Jagiełłońskiego; Bidlo, Čeští emigranti v Polsce (ČČM., 1895). J.F.