Ottův slovník naučný/Otto (příjmení)
Ottův slovník naučný | ||
Otto | Otto (příjmení) | Ottokar |
Údaje o textu | |
---|---|
Titulek: | Otto |
Autor: | Jan Vincenc Diviš, neuveden |
Zdroj: | Ottův slovník naučný. Osmnáctý díl. Praha : J. Otto, 1902. S. 988–990. Dostupné online. |
Licence: | PD anon 70 PD old 70 |
Související články ve Wikipedii: Jan Otto |
Otto: 1) O. Ernst Julius, skladatel německý (* 1804 v Königsteině v Sasku — † 1877 v Drážďanech). Studoval v Drážďanech a tam nabyl prvého vzdělání v hud. theorii od Christ. Theod. Weinliga, později od Fr. Ubera, pak v l. 1822—25 při svých studiích theologických v Lipsku byl žákem Schichtovým. Komponoval už jako student kantáty a motteta, později stal se známým zvláště svými skladbami pro sborový zpěv, po výtce mužský. Dovedl dobře komponovati slohem lidovým, aniž však stal se při tom triviálním. Nejoblíbenější jsou jeho cykly: Der Sängersaal, Burschenfahrten, Gesellenfahrten, Soldatenleben, Spinnabend a j., pak humoristické kusy, jako Mordgrundbruck bei Dresden a několik malých komických oper. Méně ohlasu doznaly jeho ostatek netištěná oratoria: Des Heilands letzte Worte, Die Feier der Erlösten am Grab Jesu a Hiob, pak Te Deum, několik mší a dvě opery, jež provedeny byly v Drážďanech a Augšpurce. Před Kreuzschule v Drážďanech zřízen mu r. 1886 pomník, rovněž v Königsteině r. 1887.
2) O. Franz, bratr před., hud. skladatel něm. (* 1809 — † 1842 v Mohuči). Byl operním pěvcem a vedle toho skládal četné sbory mužské a jako jeho bratr velmi byl oblíben. Zvlášť rozšířeny byly jeho: Der blaue Montag, In dem Himmel ruht die Erde. Komponoval také motteta a vydal sbírku něm. tanců pro orchestr. Posléze žil v Londýně jako učitel zpěvu.
3) O. Friedrich Julius (* 9. led. 1809 v Grossenhainu — † 12. led. 1870 v Brunšviku). Vyučiv se lékárnictví studoval v Jeně a stal se r. 1835 professorem technické lučby a pharmacie v Brunšviku. Působil s úspěchem v oboru chemické technologie, též toxikologie byla jeho zásluhou mnohonásobně obohacena a prohloubena. O-vy spisy, v nichžto znamenité slučoval theorii s praxí, došly hojného rozšíření v kruzích lučebníků, zemědělcův a průmyslníkův. Obzvláště vyniklo dílo: Lehrbuch der rationellen Praxis der landwirtschaftlichen Gewerbe (1838), jehožto jednotlivé svazky dočkaly se mnohých vydání (7. vyd. 14 sv. 1875—84). Spisu o cukrovarnictví (r. 1867 šesté vydání) použil K. Stammer za podklad ke své obšírné rukověti (Lehrbuch der Zuckerfabrication, 1887), ale přednosti O-va vzoru, zvláště přehlednost a soulad vědecké stránky se zkušenostmi praktickými, nedostihl. Pozoruhodný jsou též další spisy O-vy : Lehrbuch der Chemie mit Benützung von Graham's Element of Chemistry (3. vyd. 1855—1880, spolupracovníci Kopp a Kolbe); Anleitung zur Ausmittlung der Gifte (1. vyd. 1856; 7. vyd. 1896). DČ.
4) O. Johann Karl Theodor, protest. theolog německý (* 1816 v Jeně — † 1897 v Drážďanech). Habilitoval se r. 1844 v Jeně, byl tam mimoř. professorem thrologie, r. 1851 pak řád. professorem cirk. dějin na evang. theol. fakultě univ. vídeňské a povýšen r. 1871 do dědič. stavu rytířského. Hlavní jeho dílo jest: Corpus Apologetarum Christianorum saeculi secundi (Jena, 1842—72, 9 sv., z nichž prvých pět jest kriticko-exeget. vydání Justina Martyra, ostatní pak obsahují Tatiana, Athénagora, Theophila, Hermia a ostatní apologety). Mimo to napsal: De Justini Martyris scriptis et doctrina (t., 1841); De Epistola ad Diognetum (t., 1845, 2. vyd. Lip., 1852); Zur Charakteristik des Justinus Martyr (Víd., 1852); Des Patriarchen Gennadios von Konstantinopel Konfession, kritisch untersucht und herausgegeben (t., 1864); De gradibus in Theologia (t., 1871); Gesch. der Reformation im Erzherzog. Oesterreich unter Kaiser Maxmilian II. (t., 1889). V l. 1880—89 vydával Jahrbuch společnosti pro dějiny protestantismu v Rakousku.
5) O. Jan, nakladatel a knihtiskař český (* 1841 v Přibislavi). Odbyv vzdělání školní věnoval se obchodu a byl po deset let účetním a disponentem knihtiskárny dra. Ed. Grégra. Samostatnou činnost zahájil O. r. 1871, kdy převzal po svém tchánovi Jar. Pospíšilovi knihtiskárnu na Václavském nám., kterou hned značně rozšířil. T. r. počal vydávati sbírku Osvěta lidu, po níž následovaly Laciná knihovna národní, Paleček a jiné. Roku 1874 O. zřídil si i knihkupectví sortimentní, jež vedl až do r. 1884. Vzrůstající zatím činnost knihtiskařská i nakladatelská vyžadovala nutně rozšíření závodu, jenž r. 1879 přestěhován do Jungmannovy třídy. Avšak po 4 letech shledáno, že místnosti ty nestačí, a zakoupil tedy O. dům na Karlově nám. a tam přeložil celý závod. Od té doby O. rozvinul velikou činnost nakladatelskou i knihtiskařskou a tiskárna jeho brzy vyšinula se mezi nejpřednější domácí závody, provádějíc úspěšně i největší díla umělecká a vědecká. Nakladatelská činnost O-va je velice rozsáhlá a týká se téměř všech oborů písemnictví, v nichž se u nás v posledním čtvrtstoletí pracovalo. Z belletrie vedle jmenované už Laciné knihovny náležejí sem: Salonní bibliotéka, Souborné vydání básnických spisů Jar. Vrchlického, Spisy Ad. Heyduka, Sborník světové poesie, Dramatická díla W. Shakespeara; z prosy: Sebrané spisy Al. Jiráska (3. vyd.), Kar. Světlé a J. Arbesa, Ruská knihovna, Knihovna Zlaté Prahy, Knihovna Besed Lidu, Světová knihovna a Anglická knihovna; časopisy: Zlatá Praha, Lumír, Besedy Lidu a Illustrovaný Svět. O. vydal též celou řadu spisů pro mládež. Vedle ryzí belletrie O. vydává též spisy populárně vědecké a zejména cestopisné. Sem náleží: Sbírka přednášek a rozprav; Slovník zdravotní (2. vydání); Lidové rozpravy lékařské; cestopisná díla Holubova, Štolbova, Šubertovo, Slámovo, Rutteovo, Kořenského, Nansenovo a j. v. Od r. 1881 O. začal vydávati spisy skvostně illustrované, jako: Národní divadlo, Vrchlického Legenda o sv. Prokopu, Písmo svaté s illustracemi Doréovými, Kralevice Rudolfa Cesta po zemích východních, Národopisná výstava českoslovanská, illustrované vydání Povídek, arabesek a humoresek Svat. Čecha, hlavně pak rozsáhlé dílo Čechy. Také literatura odborná zastoupena je spisy pozoruhodnými, z nichž jmenujeme: Schwarzův Výklad zákona obecního (3. vydání), Šemberovy Dějiny středověké, Brehmův Život zvířat (3 vydání). Sem náležejí též: Sborník slovanský, Sborník historický a Zeměpisný, dále Politická bibliotéka, Sborník spisů politických a národohospodářských, a dílem i Česká knihovna zábavy a poučení. Hojná je též nakladatelská činnost O-va v oboru písemnictví ryze vědeckého; vydalť O. spisy z těchto oborů: filosofie (Durdík, Masaryk, Sully), dějin (Tomek, Goll, Rezek, Jar. Čelakovský, Šembera, Svátek), přírodních věd (Raýman, Vejdovský), právních věd (Randa, Bráf, Fiedler, Hanel, Heyrovský, Jireček, Kaizl, Storch, Zucker), literár. dějin (Brandes, Zelený, Zoubek), mathematiky (Studnička), jazykovědy (Šerel, Brus matiční). K řadě těchto spisů náležejí slovníky jazykové: Německo-český a česko-německý, francouzsko-český (veliký a malý), rusko-český (v tisku), italsko-český (v tisku), slovníčky polsko-český a slovinsko-český. Po 3 léta O. vydával též vědecký časopis Athenaeum. K nejzávažnějším podnikům, které O. založil, náleží naše dílo Ottův Slovník naučný, z nejnov. doby pak Ottův Zeměpisný atlas. Kromě časopisů belletristických O. vydává též řadu časopisův odborných, jsou to: Pražské Hospodářské Noviny, Samosprávný Obzor, Živa, Obzor národohospodářský, Posel z Budče. V době nejnovější O. rozšířil působnost svou i na obor školních knih, hudebnin a uměleckých děl (Brožíkovo Album, Marold, Chittussi, Aleš). Když pak závod v obojím směru vzrostl do velikých rozměrův, O. prodal r. 1899 knihtiskárnu nově se utvořivší České graf. společ. »Unii«, jejímž se stal členem a prvním předsedou, a ponechal si pouze nakladatelství, pro něž r. 1899 zřídil ve Vídni filiálku. Za vydatnou činnost nakladatelskou udělen byl O-vi od české university čestný název knihkupce české university, v době 251et. jubilea pak r. 1896 vyznamenán byl O. od města Prahy zlatou medaillí. Na Zemské jubilejní výstavě v Praze r. 1891 dostalo se mu nejvyššího vyznamenání — čestného diplomu, na světové výstavě v Paříži r. 1900 pak vyznamenán zlatou medaillí. — Vedle činnosti nakladatelské O. věnoval se měrou rozsáhlou i životu veřejnému, zejména v pražském »Sokole«, Umělecké Besedě, »Merkuru«, První občan. záložně, Prům. jednotě, ve výboru pro vystav. Nár. divadla, v ředitelstvu pojišťovny »Praha« a hlavně v Živnostenské bance, v níž je jedním z nejstarších členův správní rady a prvním místopředsedou. Byl také mnoho let členem sboru obec. starších a měst. rady pražské, kde zejména návrhem na konversi půjček obecních získal si nemalé zásluhy o hospodářský prospěch obce pražské. Zvolen byv jako zástupce živnostnictva do obchodní komory pražské, jejímž byl později též místopředsedou, O. vzdal se pro nedostatek času činnosti v zastupitelstvu obecním. Jako člen obchodní a živnostenské komory pražské — tehda ovšem ještě německé — O. měl nemalé účastenství i ve přeměně německ. zastupitelstva jejího v nynější většinu českou. K veřejnému vyzvání O-vu postaven byl pomník Žižkův u Přibislavě, k jeho podnětu vypravena byla první pouť Cechů do Kostnice. Provolání O-vo k zařízení krejcarov. sbírek zjednalo Nár. divadlu v dobách nejtrudnějších vydatný pramen fondu stavebního. Když pražská obchod, akademie něm. odepřela svolení, aby se na ústavě tom vyučovalo též v jazyku českém, O. učinil r. 1870 v obchodním spolku »Merkur« návrh na zřízení samostatné Českoslovanské akademie obchodní, a když návrh ten uveden byl ve skutek, stal se nejprve místopředsedou, r. 1883 předsedou sboru pro její vydržování. Po celou tu dobu stojí nepřetržitě v čele tohoto ústavu, který hlavně jeho přičiněním dodělal se tak příznivých poměrů hmotných, že si postavil i vlastní tři budovy a zřídil pens. fond pro sbor professorský. V uznání této působnosti pojmenováno bylo též podpůrné nadání r. 1901 zřízené O-vým nadáním jubilejním. O. byl též z nejhorlivějších členů výkonného výboru Zemské jubilejní výstavy r. 1891 a výkonného výboru Národopisné výstavy r. 1895. O. byl po 10 let starostou gremia knihtiskařů, jest starostou Spolku českých knihkupců a nakladatelů, po řadu let jako přísedící obch. soudu císařským radou, dále je censorem Rak.-uh. banky, členem zkušební kommisse pro kandidáty professury na obch. akademiích, členem kuratoria Uměl.-prům. musea a musea technolog. v Praze, členem správní rady kred. banky v Lublani atd. Za zásluhy své o českou literaturu a umění knihtiskařské jmenován byl po skončení Zem. jub. výstavy r. 1891 rytířem řádu Františka Josefa, r. 1898 udělen mu řád železné koruny III. tř., od knížete Mikuláše Černohorského pak vyznamenán za zásluhy o slovanskou literaturu komthurským křížem řádu Danilova. [red 1]
6) O. Martin Paul, sochař něm. (* 1846 v Berlíně — † 1893 t.). Studoval v Berlíně na uměl. akademii pode vlivem R. Begasovým. R. 1873 dobyl ceny vypsané na vídeňský pomník Tegetthoffův, načež zdržoval se v Itálii až do r. 1885. Tam modeloval vedle četných poprsí portraitních skupiny Kentaur a nymfa (1874); Leda a Jupiter (1876); pomník Vil. v. Humboldta pro Berlín; pomník Viktora Emanuela pro Řím a polychromovanou bronzovou sochu Vestálky (berl. nár. gal.). R. 1886 přesídlil se do Berlína, aby tu provedl vlastní návrh sochy Lutherovy, ač práce této nedokončil. Pro Emži zhotovil sochu cís. Viléma I. a pro berl. museum sochu Chodowieckého.
Redakční poznámky
Toto jsou redakční poznámky projektu Wikizdroje, které se v původním textu nenacházejí.
- ↑ Ve 28. dílu byl k heslu Otto uveřejněn dodatek, viz Otto (příjmení, dodatek)