Ottův slovník naučný/Otroctví

Ottův slovník naučný
Otricoli	Otroctví	Otročice

Údaje o textu
Titulek:	Otroctví
Autor:	Karel Kadlec
Zdroj:	Ottův slovník naučný. Osmnáctý díl. Praha : J. Otto, 1902. s. 972–977. Dostupné online.
Licence:	PD old 70
Heslo ve Wikipedii: Otrokářství

Otroctví (něm. Sklaverei, frc. esclavage, rus. рабство) jest právní ústav, spočívající v tom, že jistým lidem upírá se povaha osobnosti, kterou jedinou se člověk liší ode všech jiných bytostí. Důsledkem toho jest, že člověk není pokládán právně za člověka, nýbrž za věc, předmět majetku. Zvrácenost přirozených poměrů, jejíž oprávněnost nemůže uznati vyvinutý právní cit národů mravně vysoko vyspělých, necítí se na jistém stupni kultury národův, a právní ústav, který dnes pokládáme za barbarský, jest pokládán na onom stupni za zjev zcela přirozený. Sami Římané, národ, který se vyšinul na tak vysoký stupeň právní kultury, že jejich právo se stalo zdrojem dnešního právního života, uznávali oprávněnost o., ba oni to byli, kteří ústav ten do všech důsledností právně provedli. Teprve křesťanství počalo hlásati, že otrok jest právě tak lidskou osobností, jako jeho pán. (Epišt. Pavlovy: Ke Gal. 3, 28., ke Kol. 3, 11.) Trvalo však mnoho století, než se křesťanství podařilo o. aspoň zmírniti, a ještě déle, než o. ve státech evropských úplně bylo zrušeno. Skoro všeobecně zaniklo o. v zemích evropských na sklonku XIII. stol. Jen výjimkou udrželo se v jednotlivých zemích ještě v době pozdější. V Americe dospělo se teprve před krátkým časem ke zrušení tohoto právního ústavu. Naproti tomu však v Polynésii a v Africe kvete o. ještě dnes, a barbarské ulupování lidi, pravé honby na otroky, nevymizejí hned tak asi přes všechny pokusy posledních desetiletí XIX. stol. Přežilý tento právní ústav neobjevuje se na samém počátku lidských dějin. V prvotním společenském organismu, dokud se lidská plemena živila ještě rybolovem, ani v pozdějším vývojovém stadiu, kde pastýřství bylo pramenem lidské výživy, nebylo o. známým zjevem. Místo pro ně nastalo teprve tenkráte, když se lidé pevně usadili a počali vzdělávati půdu. O. jest tudíž tak staré jako orba, a existence jeho jest proto znamením již vyššího stupně vývoje lidské společnosti. Nejstarším pramenem o. jsou války. Váleční zajatci byli původně od vítěze zabíjeni. Teprve později hledí se na ně se stanoviska hospodářského, a místo aby byli vražděni, zůstavují se na živu za tím účelem, aby z jejich práce bylo těženo. Otroci jeví se takto původně jako zemědělská a domácí čeleď, a brzo potom s vývojem řemesel a průmyslu počíná se jich užívati i k pracím živnostenským. Takovým způsobem se stalo, že hrubá ruční práce uvalena byla skoro výhradné na otroky, čímž umožněno, že páni otrokův mohli se zabývati uměním a záležitostmi veřejnými. Tam dospěly aspoň poměry v Řecku a v Římě, a o. uspíšilo tedy rozmach lidské kultury. S tohoto stanoviska mělo o. při vší své barbarskosti aspoň jistý blahodárný účinek.

Z národův antických znali o. mezi jinými již Indové. V zákoně Manu vypočítávají se jednotlivé způsoby vzniku o., uvádí se, že otrok nemá žádného vlastnictví, že se k jeho svědectví nehledí atd. U Číňanův existovali nejprve otroci veřejní (již 1200 let př. Kr.), později i soukromí. Stav jejich byl však dosti mírný, tak že mnohdy nebylo lze ani mluviti o pravém o., zvláště proto, že otrokovi přiznána byla osobnost. Rovněž v Babylónii a Assyrii známo bylo o. Řady otroků rekrutovaly se ve státech jihobabylónských dílem z válečných zajatců, dílem z tuzemců, poněvadž otec mohl prodati neposlušného syna a muž ženu. Počet otrokův nebyl však veliký. I tam bylo o. velmi mírné. Více otroků bylo v Assyrii. V Novém Babylóně byly zvláštní třídy chrámových a královských otroků, kteří požívali velikých práv a bývali nezřídka velmi bohatí. U Židů rozeznáváni byli otroci domácí (tuzemní) od cizích. K těmto náleželi potomci Kananejských, váleční zajatci a otroci koupení u sousedních národův. O. jejich bylo doživotní. Tuzemci stávali se otroky, byli-li prodáni od rodičů z bídy (Exodus 21, 7) nebo na základě soudního rozsudku pro krádež (t., 22, 2) nebo pro dluhy (Am. 2, 6). Po šestileté službě musili však býti propuštěni, leč že se oženili a majíce děti odřekli se na vždy svobody (Exodus 21, 2). Dosti podrobně známe o. u Řekův. Tam bylo postavení otroků rozličné, nejen co se týče doby, nýbrž i co do místa. Také původ o. nebyl všude stejný. Ve Spartě, v Thessalii i některých jiných zemích o. vzniklo hlavně podmaněním původního obyvatelstva (ve Spartě heilótové, v Thessalii penestové) od kmene vtrhšího do země. Všeobecným zřídlem o. bylo dále zajetí ve válce, ulupování lidi na moři, prodej dětí (praktikovaný všude kromě Athén) a v pozdějších dobách i dovoz otroků cizích. Také insolventní dlužníci dáváni byli do o. Jedni z otroků byli soukromí, jiní veřejní, státní. Státními otroky byli na př. spartští heilótové, původní zeměděl. obyvatelstvo Sparty, i otroci, kteří náleželi různým městům neb republikám (δημόσιοι). Užíváno jich bylo ve vojsku, jako strážců veřejného pořádku v soudech, v národních shromážděních, jako různých úředních zřízenců, ve chrámech (ἱερόδουλοι) za zpěváky, trubače a p. Soukromí otroci konali rozličné služby osobní v domácnostech, zabývali se pracemi řemeslnými, dolováním, orbou a chovem dobytka. Také byli pronajímáni. Někdy dovolali páni otrokům, aby žili oddělené a hospodařili na svůj účet; pouze jistý poplatek (ἀποφορά) byli povinni odváděti pánům. Ačkoli v jednotlivých řeckých zemích bylo postavení otroků dosti zlé, zacházelo se v Řecku s otroky přece mnohem snesitelněji než v Římě. Povstání otroků byla tam aspoň zjevem vzácným (povstání Dramakovo na ostrově Chiu). Lidštější nazírání na otroky viděti jest na př. z Euhpidova výroku v Iónu (854) ἐν μόνον τοῖς δούλοισιν αἰσχύνην φέρει τούνομα. Bylo-li s otrokem zacházeno nelidsky, mohl užiti práva asylu (utéci do chrámu nebo k oltáři) a stával se nedotknutelným. V jistých dnech bývali otroci zbavováni svých povinností; v Athénách o slavnosti anthestérií, věnované Bakchovi, sloužili dokonce páni svým otrokům. Nejvíce otroků bylo v Řecku ve střediscích obchodu a průmyslu: v Athénách, v Korintě a v Aigině. Celkový počet otrokův udává se v Řecku rozličně. Poměr svobodných k otrokům byl asi 3:1. Svobody nabývali otroci propuštěním, stáli však ještě po propuštění v jistém poměru polozávislosti na svém bývalém pánovi. Také stát uděloval otrokům svobodu, jestliže se vyznamenali ve válce nebo jinak si získali veřejné zásluhy.

Největšího rozkvětu dosáhlo o. u Římanův, u nichž také nejpodrobněji právem bylo upraveno. V nejstarší době římských dějin bylo v Římě otroků málo. V tom poměru jak se výbojem zvětšovalo státní území, rostl počet otroků. Váleční zajatci byli nejstarším zřídlem o. Z ciziny, s niž tehdy nebylo styku, otroci ještě se nedováželi. Pro malý počet otroků provozováno bylo zemědělství s počátku hlavně jen lidem svobodným. Kvetloť původně ve státě Římském hospodaření na malých statcích, k jehož provozování stačila úplně rodina sedlákova. Pokud se latifundie vůbec vyskytovaly, rozděleny byly na malé výprosy, vzdělávané rovněž lidem svobodným. Teprve později, když válečných zajatců přibylo, upuštěno bylo od tohoto způsobu těžení z velkostatkův a zavedeno jednotné hospodaření (bez dělení na výprosy), provozované od otroků. Novým pramenem o. stával se později i obchod s otroky. Ze svobodných stávali se otroci, byli-li pro neplacení dluhův od věřitele prodáni do o. Již zákonem dvanácti desk bylo právo to věřiteli přiznáno. Ve starých dobách směl i stát prodati za otroka toho, kdo se nedostavil k censu nebo se vzdaloval vojenské služby. Ještě za republiky řád tento vyšel však z užívání. Za principátu zavedeno bylo t. zv. o. z trestu (servitus poenae). Stávalyť se otroky osoby odsouzené k jistým trestům, zejména k smrti nebo doživotním pracím v dolech (in metallum nebo in opus metalli). Za Justiniána tento způsob vzniku o. byl zrušen. Po válkách punských byl Řím otroky takořka přeplněn, a přece počet otrokův až do principátu neustále rostl. Všechna práce, hrubší i lehčí, byla v Římě v rukou otroků. Pracovati rukama bylo pod ctí svobodného občana římského. Pouze válčiti a zabývati se literaturou, uměním a státními záležitostmi bylo důstojným zaměstnáním. Pigrum et iners videtur labore acquirere, quod possis sanguine parare, stalo se heslem Římanův. Proto se neobešel nikdo bez otroků, kdo jen trochu byl zámožný. V pozdějších dobách republiky a za císařství mívali někteří velmožové až i 10.000, ba ještě více otroků. Jedni z otroků sloužili pouze luxu pánovu, jiní obstarávali domácnost a jiní pracovali na rozsáhlých latifundiích. Také práce řemeslnická byla vesměs v rukou otroků. Množství nevolníků zaměstnával i stát, a to při stavbě silnic a vodovodů, v lomech, dolech, jatkách, v úřadech (k nižším službám), žalářích atd. Stejně se vzrůstem počtu otroků počalo se horšiti jejich postavení. Původně byl osud jejich dosti mírný. Otroci pokládáni byli za členy rodiny. Když však jich značně přibylo, a páni přestali pracovati, zhoršil se jejich osud. Otrok pořáde ještě náležel k familii, avšak jen jako pouhá věc, pouhý majetkový předmět. Názor tento vyjádřen jest ve větách: Servus nullum caput habet, Servi pro nullus habentur. Vlastník mohl nakládati s otrokem úplné dle své libosti, ba měl nad ním právo života a smrti (jus vitae necisque). S otroky zacházeno bývalo velmi krutě. Za pouhou krádež trestáni bývali smrtí (až do Konstantina ukřižováním). Otroci nemohli vejíti v manželství právně platné. Z vojenské služby byli vyloučeni; výjimka učiněna byla jen v několika málo případech, kde stát se ocitl v příčině vojska ve veliké nouzi. Surové nakládání Římanů s otroky vyvolalo četné vzpoury a povstání otroků (r. 196 před Kr. v Etrurii, r. 185 v Apulii, r. 133—132 a 105 až 102 př. Kr. na Sicílii; r. 73—71 př. Kr. povstání gladiátorů pod Spartakem). Teprve v době císařské nastaly pro otroky časy poněkud snesitelnější. Lex Claudia z r. 47 po Kr. udělovala svobodu těm otrokům, o něž se v době nemoci páni nestarali. Lex Petronia z r. 67 zakazovala vysílati otroky k veřejným zápasům se zvířaty. Císař Hadrianus zapovídal samovolné zabíjení otrokův a prodej jejich za účelem prostituce a gladiátorských zápasů. Dle konstituce Antonína Pia byl pán, který nakládal nelidsky nebo necudně se svými otroky, státním úřadem donucen tyto otroky prodati. Ač otroky v právním ohledu byl pouhou věcí, částí majetku pánova, činěn byl v jistých příčinách velmi záhy rozdíl mezi otrokem a neživým majetkem. Bezpochyby již před zákonem 12 desk uznána byla zásada, že otrok může platné podnikati majetková právní jednání, k nimž pán jeho jest způsobilý, že však jednáními svými nenabývá sobě samému, nýbrž svému pánovi. Velmi záhy bývali otroci v Římě propouštěni na svobodu. Manumissio (v. t.) děla se za určitých slavnostních forem. Jen otrok takovým způsobem propuštěný na svobodu (libertus) stával se římským občanem, byl-li sám pán občanem římským. Za principátu byla volnost propouštěti otroky do jisté míry obmezena. Stalo se to jmenovitě lege Aelia Sentia a lege Fufia Caninia. V některých případech otrok dosáhl svobody i bez vůle pánovy. Byv z o. propuštěn propuštěnec nabýval občanských práv jen v rozsahu obmezeném. K dřívějšímu pánovi stál v poměru jisté závislosti (v. Patronus).

Ve formě značně pozměněné trvalo o. ve středověku v jednotlivých státech evropských. Následkem změněných hospodářských poměrův a jmenovitě vlivem křesťanství nabylo povahy odchylné od o. u národův antických, zvláště Římanů. Osobnost přiznána byla nevolníkovi – název ten jest pro středověkého otroka mnohem případnější než název otrok – v míře mnohem větší než za římského principátu, a kromě toho byl nevolník immobilisován; stalť se příslušenstvím půdy. Mnohem méně než nevolníků zemědělských bylo nevolníkův určených k osobním službám v domácnosti. Nevolník zemědělský nebyl vlastně otrokem v římském slova smyslu, pouhým právním předmětem, nýbrž do značné míry i právním subjektem, arci velmi obmezeným. Mezi ním a člověkem svobodným stál v germánských státech ještě člověk polosvobodný. K třídě této náleželi u Frankův a jiných kmenů německých litové (Liten, Lassen, les lides, lètes, leudes; viz čl. Liti). Právní jejich postavení a poměr naproti obyvatelstvu svobodnému i nevolnému jest na př. viděti v tom, že odklad (wergeld) litův činil polovici odkladu osoby svobodné a dvakrát tolik co odklad nevolníkův.

Také u Germanů (Němců) otroci rekrutovali se hlavně z válečných zajatců. Kromě toho propadali o. insolventní dlužníci a lidé, kteří pozbyli svobody ve hře. Od nevolníků, kteří konali osobní služby v domácnosti světských i duchovních pánů (pueri, ministeriales), lišili se otroci usazení na pozemcích, z nichž se vytvořili později úročníci, zemědělští nevolníci, poddaní sedláci. Propuštění na svobodu dalo se rozličným způsobem. Mohlo býti i odvolatelné. Poloviční svobodu udělovalo propuštění veřejným prohlášením, jež poskytovalo sice právo volného stěhování, avšak propuštěného dávalo do ochrany dosavadního pána. Úplné svobody bylo možno dosíci jen propuštěním od krále.

Podobné poměry jako u Němců panovaly ve Francii. Nevolníci (les serfs) byli potomky bývalých otroků římských, usazených v Gallii, nebo otroci původu germánského. Měli-li nějaké jmění (peculium), nebyli původně jeho vlastníky. Vlastníkem byl pouze pán. Usmrcení bylo jediný trest, jenž nad nimi nemohl býti vykonán bez svolení soudce. Vedle skutečných nevolníků byli lidé polosvobodní. Později však obě ty třídy slily se v jedinou massu, nazvanou gens de poeste (homines potestatis). Byli to hlavně poddaní sedláci, usazení na půdě šlechticů, lenních pánů (les nobles, possesseurs de fiefs). Na rozdíl od nevolníkův určených k osobním službám, serfs de corps, nazývali se serfs d´héritage. Kromě těchto nevolníků domácích známi byli ve Francii nevolníci cizí. Veliké trhy na otroky bývaly zejména v Lyone, kamž dopravováni bývali otroci z východu i otroci maurští ze Španělska.

Mnohem déle než v západní a severní Evropě udrželo se o. a obchod s otroky ve všech třech poloostrovech jižní Evropy. V Italii zabývali se obchodem s otroky hlavně Benátčané. Velikým tržištěm byl Řím, i odkud Benátčané prodávali křesťanské otroky do Orientu a kamž Španělové dováželi válečné zajatce a na moři uloupené maurské otroky. Veliké trhy na otroky byly též na poloostrově Pyrenejském. Maurských otroků měli Španělové tolik, že je dodávali po celé století na trhy jižní a záp. Evropy. Ještě na počátku XVI. stol. bylo ve Španělsku a v Portugalsku na tisíce maurských otrokův. Rovněž tak kvetlo o. na poloostrově Balkánském a vůbec v Orientě. Tam nebylo však postavení otroků tak těžké, jako v ostatních zemích jižní Evropy. Otroci byli spíše domácí čeledí než skutečnými otroky, ba otrokům svěřovány bývaly často úkoly velmi důležité, vyžadující zvláštní důvěry. Pro některé dvorské hodnosti byl nevyhnutelnou podmínkou stav otrocký, jako na př. pro náčelnictví nad eunuchy. Otroci stávali se správci celých provincií; janičáři, kteří hráli v dějinách tak důležitou úlohu, byli vlastně otroky. Jak korán, tak i zákonodárství muslimské chovalo se k o. velmi blahosklonně. Muhammed dovolil svým stoupencům bráti si za ženy otrokyně-souvěrkyně. Dítě svobodné ženy a otroka pokládáno za svobodné. Měla-li otrokyně děti s pánem, uznávána byla za propuštěnou z o. Váleční zajatci nestávali se původně u muhammedánův otroky. Otroci, nalézající se v harémech chalífů, byli afričtí negři, koupení na trzích. Teprve za křižáckých výprav muhammedáni naučili se od křižákův uváděti válečné zajatce do o. Vedle otroků černých počínají se u nich objevovati otroci bílí. Tyto dodávali muhammedánům hlavně Benátčané. Největší kontingent otrokův od nich prodávaných tvořili Slované, a to především obyvatelé pobřeží Jaderského moře, avšak vedle toho i otroci jiných slovanských národů, jmenovitě Rusův. Otroci slovanští byli vůbec běžným zbožím otrockým i na trzích západní Evropy, o čemž svědčí již sám název otroka, vyskytující se v jazycích románských i germánských (něm. Sklave, franc. esclave, angl. slave, špan. esclavo, ital. schiavo; vesměs od názvu Slovan). Obchod s otroky kvetl na všech pobřežích kolem Středozemního moře. V severní Africe povstaly dokonce loupežné státy Barbaresků, jež plenily po křesťanských pobřežích i na moři a zabývaly se obchodem s otroky. Za účelem výkupu lidí uloupených od Barbareskův a vůbec muhammedánských otroků sbírány byly nejen v jižních státech evropských peníze, nýbrž povstaly kolem r. 1200 i řády Mathurinů a Trinitárů, založ. od Jana z Mathy a Felixe z Valois, a r. 1223 španělský řád Maria de mercede (milostivé panny Marie), založený od Petra Nolasca. Také státy vystupovaly proti tomuto muhammedánskému loupežnictví. R. 1270 utvořila Anglie a Francie za tím účelem allianci a r. 1389 potrestáni Barbareskové od spojených Angličanů, Francouzů, Janovských a Benátčanův a ještě více v l. 1506–1509 od Ferdinanda Katolického. Později však ujednávaly křesťanské státy smlouvy s dotčenými loupežnými státy, aby tím chránily své poddané před o-m, avšak bez valného výsledku. Dobytím Alžíru r. 1830 od Francouzův a zrušením o. v Tunisu r. 1845 učiněn byl sice v severní Africe konec obchodu s otroky křesťanskými, avšak přes to nevymizelo tam o. nadobro. Existujeť tam o. negrův.

Také u Slovanův, a to u všech, kvetlo o. Podávají o tom zprávy jak prameny byzantské, tak západní i prameny slovanské samé. Když za císaře Justiniána (527–565) branné mužstvo Východní říše meškalo na výpravách proti Peršanům, Ostrogotům a Vandalům, Slované usazení při ústí Dunaje konali vpády do Východní říše a odváděli uloupené obyvatelstvo do zajetí. Zajatci stávali se otroky vítězů. Dle svědectví Maurikfova nebylo však u Slovanů těch o. doživotní. Po uplynutí jisté doby zůstavováno bylo zajatcům buď se vyprostiti z o. výkupem nebo zůstati mezi vítězi, nikoli však v o., nýbrž na roveň ostatním svobodným. S tím však neshodují se starší zprávy Prokopiovy o otrocích u Slovanův. Ze XIV. knihy 3. kap. Gótské války se dovídáme, že vzájemné války mezi Anty a Slovany končily se uváděním zajatců do o. Vlastníci zajatců měli pak dle Prokopla právo prodati své otroky. Rovněž Slované čeští a moravští podnikali loupežné vpády do zemí okolních a odváděli do zajetí uloupené obyvatelstvo. Fredegar zmiňuje se na př. o takovém řádění Slovanů již za vlády Samovy. Listina kláštera fuldského asi z r. 800 činí zmínku o nájezdech pohanských Slovanů z Čech, kteří odváděli s sebou lidi do zajetí. Také ve fuldském letopise pod r. 869 vypravuje se o častých vpádech Čechů do Bavorska a loupení žen a pod., r. 885 o hrozném vpádu do Francké země Moravanů, kteří vzali v plen mnoho obyvatelův. Uloupení lidé prodáváni bývali španělským židům, kteří se zabývali obchodem s otroky, někdy prodáváni až v Uhersku, jindy zase jich užíváno jako otroků na statcích knížecích i šlechtických. Canaparius, životopisec sv. Vojtěcha, vypravuje, že sv. Vojtěch, nemoha přetrhnouti obchod s otroky, od židů je vykupoval a velice litoval, že důchody stoličného kostela nestačí k vysvobození jich všech z poroby. Kosmas uvádí pod r. 1021, že kníže český, zajav po šťastné bitvě mnoho polských vojáků, dal je spoutati po stech a dopraviti na prodej do Uher a dále (do Byzance). Mnoho Polákův, urozených i neurozených, uvedl do poroby český kníže Břetislav I. Stalo se tak jmenovitě na veliké výpravě do Polska r. 1039. Polští zajatci v houfech hnáni do Uherska a tam prodáni. Dle Kosmy kníže Vladislav I. r. 1124 vykoupil křesťanské otroky ode všech židů v Čechách a zapověděl, aby na příště žádný křesťan nesloužil židům. Že se na otroky nehledělo o nic lépe než na dobytek, toho důkazem jest celní úmluva raffefstättenská z r. 906. Češi platili podle ní bavorským úřadům z otrokyně právě tak jako z valacha 1 tremisu (4 denáry) a z otroka právě tak jako z kobyly 1 saigu (3 denáry). Ještě ve XII. stol. židé v Čechách vedli obchod s otroky; zakázal jim to král Václav I. – Podobně jako v zemích českých kvetlo o. a obchod s otroky v Polsku. Dětmar vypravuje o Boleslavu Chrabrém, že r. 1004 vzal v plen více než 3000 polabských Slovanů. R. 1007 Boleslav odvedl do zajetí všechny obyvatele města Serbišče u Magdeburku. Syn jeho Měšek zpustošiv r. 1030 krajinu mezi Labem a Sálou, odvedl přes 9000 mužův a žen. V životě Ottově vypravuje Herbord, že Boleslav Křivoústý činil vpády do sousedních zemí a zajímal mnoho lidí. R. 1121 odvedl s sebou na 8000 Pomořanův. O tom, že v Polsku bylo o. ještě v polovici XIII. stol., svědčí kniha obyčejového polského práva (z území křižáků, psaná jazykem něm.). Ačkoli se v ní nemluví o otrocích mužských, děje se zmínka o otrokyních (Dirne), jež byly kupovány, dávány věnem a vůbec byly předmětem právních obchodův. – Také u Slovanův polabských známo bylo o. Západní letopisci vypravují, že po celém Pomořansku žili loupežníci, kteří se řemeslně zabývali porobováním lidí. Podobně jako u jiných Slovanův, uváděni byli i zde v o. nejen cizinci, nýbrž i soukmenovci. Lutici uváděli v porobu Bodrce, Pomořané Lutice. Dle Helmolda, když Bodrci po strašném zpustošení jejich země od Němcův a následkem hladu prchali v zástupech k Pomořanům a Dánům, tu nejen Dánové, nýbrž i příbuzní jim Pomořané bez milosrdenství prodávali je za otroky Polákům, lužickým Srbům a Čechům. S otroky zacházeli polabští Slované velmi krutě. – O o. u jižních Slovanů možno nalézti četné doklad v nejen v listinách, nýbrž i v zákonodárných památkách, zejména ve statutech dalmatských měst a ostrovů. Zákonník Štěpána Dušana dokazuje, že v Srbsku nevymizelo o. ještě ani ve XIV. století. Co se týče o. u Rusů, v. čl. Chlap.

Do nedávná kvetlo o. ještě v Americe, užívalo se tam otroků černých z Afriky. Velmi čilý obchod s otroky negerskými vyvinul se brzo po objevení Ameriky. S počátku užíváno bylo v Americe k pracím otrockým Indiánův. Ale když se seznalo, že slabý Indián nesnese trvalé a větší námahy, vznikla u kolonistův amerických a spekulantů myšlenka, že by se do Ameriky mohli dovážeti negerští otroci z Afriky. Kardinál Ximenes zapověděl sice, dokud byl španělským regentem, obchod s negry, avšak Karel V. jej dovolil, a to k podnětu dominikána Las Casas, ochránce a apoštola Indiánů, který obávaje se vyhubení rudochů, prohlásil se spíše pro otroky negerské. R. 1517 zadána markýzovi de la Bresa na osm let výsada dovážeti do Ameriky negry. Ačkoli markýz prodal své právo Janovským, podařilo se Portugalcům ještě před uplynutím řečené lhůty dostati do svých rukou dovoz negrův. Tento t. zv. assientový obchod (viz čl. Assiento) byl pak od španěl. vlády zadáván spekulantům různých národnosti. Jako do španělských kolonií, tak byli dováženi otroci i do anglických kolonii Sev. Ameriky. O. upevnilo se tam s pěstováním bavlníku, cukrové třtiny a rýže. R. 1620 přivezeni byli prví otroci do Jamestownu (ve Virginii), r. 1621 počal se pěstovati bavlník. Mezi jinými národnostmi účastnili se obchodu s negerskými otroky Angličané (od r. 1562), a zvláště královna Alžběta. V Utrechtském míru r. 1713 vymohli si právo dovážeti do anglických kolonií po 30 let 144.000 negerských otroků ročně, a když řečených 30 let vypršelo, byla jim výsada prodloužena nadále. Francouzský obchod s otroky vyvinul se zvláště v době, kdy Anglie byla zaměstnána válkou se severoamerickými koloniemi. Papežové, jako Pavel III. r. 1537, Urban VIII. r. 1639, Benedikt XIV. r. 1741 vystupovali sice proti obchodu s otroky, avšak marně. Účinněji počali bojovati proti otrokářství američtí kvakeři, kteří propustili r. 1751 své negry a založili r. 1774 Pensylvanskou společnost proti obchodu s otroky. Za stejnou myšlenku bojovalo se v Anglii. Prvým krokem byl mírnější zákon o otrocích z r. 1784, kterým pod trestem smrti zakazovalo se zabití otroka. Brzo následovati mělo úplné zrušení instituce o. Při prohlášení neodvislosti Severoamerické unie zakázán byl dovoz otrokův. K naléhání jižních států severoamerických byl však v krátce (1787) zákaz ten odvolán až do roku 1808. V Anglii současně zasazoval se o odstranění obchodu s otroky čili abolici od r. 1788 William Wilberforce, podporován jsa od Pitta a jiných státníků. Výsledkem jejich snah byl zákon z r. 1807 abolition act of slavery, kterým od 1. ledna 1808 zrušen anglický obchod s negry. Spojené Obce severoamerické rozešly se v příčině nazírání na otázku o. dvěma směry. Jedny byly pro práci otrockou, druhé pro svobodnou. Na severu vyvinula se práce svobodná, na jihu otrokářství, které bylo v plném rozvoji zvláště ve Virginii, Georgii, severní a jižní Carolině. Missourským kompromissem z r. 1820 zapověděno bylo sice navždy o. severně od 36° 30' sev. šířky, avšak již r. 1854 byl zákaz ten kansaso-nebraskou aktou opět zrušen, a stanovisko v záležitosti o. prohlášeno za partikulární záležitost každého jednotlivého státu Unie. V jižních státech vzmáhalo se otrokářství víc a více. R. 1860 bylo tam již přes 3 mill. černých a rudých otrokův. Republikánská strana pracovala však ve státech severoamerických proti o. a konečné r. 1860 volbou Lincolnovou za praesidenta domohla se vítězství. Vypukla válka občanská a došlo ke zjevnému povstání 11 otrokářských států. Dne 1. ledna 1863 vydána proklamace, kterou všichni otroci a jejich potomstvo prohlášeni za svobodné. Toto opatření, původně jen vojenské, povýšeno usnesením kongressu ze 31. ledna 1864 za zákon a vtěleno do severoamerické ústavy. Jižní státy činily odpor i nadále. Když však r. 1865 byly poraženy, zjednána řečenéma zákonu platnost a nové zákony vydány k jeho provedení (jako na př. rekonstrukční bill, kterou všem černochům i rudochům poskytnuta politická práva).

Dříve než ve Spojených Obcích sev.-amer. provedena byla emancipace otroků v koloniích států evropských. V čele kráčela Francie. Již r. 1794 francouzský národní konvent prohlásil všechny otroky ve franc. koloniích za svobodné. Avšak již r. 1802 o. bylo tam opět zavedeno a obchod s negry připuštěn. Anglie započala zásady své, směřující k vykořenění o., prováděti tím způsobem, že nedovolovala na základě uvedeného již shora zák. z r. 1807 dovážeti od 1. ledna 1808 do svých kolonií nové otroky a činila zároveň u ostatních států kroky, aby i ony se připojily k jejím snahám. R. 1813 ujednala v té příčině smlouvu se Švédskem, r. 1814 s Portugalskem, Španělskem, Dánskem a Nizozemskem. Pařížským mírem ze 30. květ. 1814 zavázala se Francie, že se spojí s Anglii, aby vymohla u vŠech států zrušení obchodu s otroky. Na Vídeňském kongressu jednotlivé státy v deklaraci ze 2. února 1815 prohlásily k podnětu Anglie, že všemožné budou vystupovati proti obchodu s otroky. Ačkoli Anglie v následujících letech učinila s jednotlivými státy smlouvy (s Francií na př. 30. list. 1831 a 22. břez. 1833) a ačkoli Španělsko vzdalo se r. 1817 obchodu s otroky za odškodnění 400.000 lib. sterl. a Portugalsko r. 1823 za summu 300.000 lib. sterl., provozován byl obchod s otroky tajně od Španělů, Portugalcův a Francouzů nadále. Znamenitý příklad podala ostatním státům Anglie r. 1833 tím, že prohlásila emancipaci všech korunních otrokův a r. 1838 emancipaci otroků ve všech svých koloniích. Na 700.000 otroků nabylo svobody. Anglii následovala Francie. Zákonem z 18. čce 1845 zmírnila značně o. a zák. ze 27. dubna 1848 prohlásila emancipaci otroků ve svých koloniích. Brazílie, v níž bylo kolem polov. XIX. stol. přes 2 mill. otroků, zapověděla nátlakem Anglie obchod s otroky již r. 1831. Zákaz ten provedla teprve po r. 1860. Od r. 1870 tenčil se v Brazilii počet otrokův a o. mělo býti trpěno až do vymření otroků dosavadních. Zákonem ze 13. květ. 1888 prohlášena konečně emancipace otroků, jejichž počet snížen zatím na ½–¾ mill. Na Kubě zrušeno o. zákonem z 8. květ. 1880.

Kdežto v Americe o. a obchod a otroky úplně odstraněn, kvete obchod tento ještě v Africe. Egypt zavázal se sice Anglii smlouvou ze 4. srpna 1877, že obchod s otroky potlačí, avšak bez úspěchu. Ovšem zákaz obchodu onoho měl vejíti v život částečně po 7, částečně až po 12 letech, čítajíc od 1. srpna 1877 (lhůta 12 let ustanovena pro Súdán a pro egyptské provincie ležící za Asuánem), přes to však severní území Nilu jest pořád ještě ohniskem o. Nejvíce bují o. a obchod s otroky ve střední Africe, kdež jsou loupežnými výpravami pořádány pravé honby na lidi. Chycení černoši dodávají se pak na pobřeží a dopravují se do Arábie, Marokka, Tunisu, Tripolisu, Egypta a do Malé Asie. Na vých. africkém pobřeží provozují obchod s negry hlavně Arabové. Dle afrických cestovatelův ulupováno bývá do roka bezmála půl mill. lidí, z nichž jen malá čásť za živa se dostane na určené místo. Kardinál Lavigerie má však za to, že v celé Africe zahyne ročně na 2 mill. lidí následkem obchodu s negry. Také proti o. a obchodu s otroky v Africe učiněno od evropských států několik pokusův, avšak marně. Uvésti sluší Konžskou aktu z 26. ún. 1885 a brusselskou konferenci z 18. list. 1889 do 2. čce 1890, sezvanou od krále belgického.

Literatura: Meissner, De servitute Babylonico-Assyriaca (Lip., 1892); Mielziner, Die Verhältnisse der Sklaven bei den alten Hebräern (Kodaň, 1859); Mandl, Das Sklavenrecht des alten Testaments (Hamburk, 1886); Grünfeldt, Die Stellung der Sklaven bei den Juden (Halle, 1886); L. Schmidt, Ethik der Griechen; Böckh, Staatshaushaltung d. Athener (1817); Gilbert, Handbuch der griech. Staatsalterthümer (2. vyd. I. sv., Lip., 1893); Ihering, Geist des röm. Rechts; Mommsen, Römische Geschichte; Clarkson, Essay on slavery and commerce of human species (Lond., 1786); Wallon, Histoire de l’esclavage dans l’antiquité (3 sv., Pař., 1847—48; 2. vyd. 1879); Weber, Die römische Agrargeschichte in ihrer Bedeutung für das Staats- und Privatrecht (Štutgart, 1891); Zachariae von Lingenthal, Geschichte des griechischröm. Rechts (3. vyd. Berl., 1892); Villard (Tourmagne), Histoire de l’esclavage ancien et moderne (Pař., 1880); Ingram, History of slavery and freedom (Lond., 1895; něm. od Katschera. Drážď., 1895); Ebeling, Die Sklaverei von den ältesten Zeiten bis auf die Gegenwart (Paderborn, 1889); Langer, Sklaverei in Europa während der letzten Jahrhunderte des Mittelalters (Budyšín, 1891); Yanofski, De l’abolition de l’esclavage ancien au moyen âge et sa transformation en servitude de la glèbe (Pař., 1860); Lechler, Sklaverei und Christenthum (2 sv., 1877 až 1878); Jastrow, Zur strafrechtl. Stellung der Sklaven bei Deutschen und Angelsachsen (Vratislav, 1878); Cooper, Der verlorne Welttheil (něm. překlad Berl., 1877); Gareis, Der Sklavenhandel, das Völkerrecht und das deutsche Recht (Berlín, 1885); Kapp, Geschichte der Sklaverei in den Vereinigten Staaten (Hamburk, 1861); History of the rise and fall of the slave power in America (Boston, 1872, 3 sv.); Du Bois, The suppression of the African slave trade to the United States of America 1638—1870 (Lond., 1896); Martitz, Das Internationale System zur Unterdrückung des afrik. Sklavenhandels in seinem heutigen Bestande (»Archiv für öffentl. Recht«, red. Labandem a Stoerkem, sv. I., 1886); Scarsez de Locqueneuille, L’esclavage, ses promoteurs et ses adversaires (Lutich, 1890); Klein, Le cardinal Lavigerie et ses oeuvres d’Afrique (Pař., 1890); Lacour, L’esclavage africain (Dunkerk, 1890). Srv. též něm. konvers. slovníky Brockhausův a Meyerův (čl. Sklaverei), ruský encyklopaedický slovník Brockhausův-Jefronův (čl. Rabstvo), Handwörterbuch der Staatswiss., red. Conradem, Elsterero, Lexisem a Loeningem (čl. Unfreiheit od Grünberga), a Staatslexicon Görresovy spol. (čl. Sklaverei). Co se týče o. u Slovanů, srv. Kotljarevskij, Drevnosti prava balt. Slavjan (Praha, 1874); Soběstianskij, Učenija o nacionaljnych osobennostach char. i jurid. byta drevnich Slavjan (Charkov, 1892); Jireček H., Slovanské právo v Čechách a na Moravě (1863 a 1864), Vacek, Vývoj society a práva slovan. v Čechách (»Alétheia«,1897–98); Susla, Otroctví a velkostatek v Čechách (Č. Č. H. 1899) atd. -dlc.