Ottův slovník naučný/Osteitis

Údaje o textu
Titulek: Osteitis
Autor: Duchoslav Panýrek
Zdroj: Ottův slovník naučný. Osmnáctý díl. Praha : J. Otto, 1902. S. 925–926. Dostupné online.
Licence: PD old 70
Heslo ve Wikipedii: Osteomyelitida
Související články ve Wikipedii:
Zánět okostice

Osteitis čili ostitis (řec.) je zánět kosti, jemuž podléhá buď okostice (periostitis) nebo dřeň (osteomyelitis), ale většina zánětů kosti, zvláště prudčích, postihuje i dřeň i okostici. Těžké pochody zánětlivé, které celou kost ovládly, nazývány panostitis.

Většina zánětů kosti probíhá s hnisáním a vede k odumření kosti. Odumřelé (nekrotické) kusy kosti zovou se sekvestr (v. Nekrosa). Ovšem že nescházejí ostatní známky zánětu: zduření, bolest, zvýšení teploty, zrudnutí místa postiženého a ztráta nebo porušení funkce. Jen jedna skupina zánětů kosti vyznačuje se tím, že nedochází ke hnisání a odumření kosti; nastáváť po dlouhotrvajícím dráždění (na př. při vředech bérce) ztluštění kosti. Také sem náleží ztluštění kosti při jistých živnostech, např. u perleťářův, u dělnictva zpracovávajícího džutu, a pak některé vzácné choroby kostí, o nichž bude řeč na konci stati.

Nejlépe porozumíme těmto pochodům v kosti, když si je rozdělíme dle příčin.

1. V popředí stojí osteomyelitis (v. t.).

2. Zánět kosti po poranění.

3. Záněty kosti při chorobách celkových (tuberkulosa, příjice, kurděje, ozhřivka).

4. Zánět kosti aktinomykotický (v. Actinomycosis).

5. Zánět kosti vlivem jedů (fosfor, rtuť).

Po poraněních, při kterých byla kost obnažena, i umělých při operaci, zvláště zasahují-li až ke dřeni kosti, dochází k zánětu hnisavému, ale jenom tenkráte, vnikly-li do rány zárodky, způsobující hnisání (hnisotvorné bakterie) a hnilobu. Sebe rozsáhlejší poranění kosti podkožní nevede k takovému hnisání a odumření kosti, protože při neporušené kosti nemají uvedené zárodky přístupu ke kosti. Jestliže antisepsí zabráníme nákaze rány, zhojí se i rozsáhlé roztříštění kosti bez hnisavého zánětu. Nastane-li však přece o. po poranění bez porušení kůže, lze míti za to, že někde v těle zárodky hnisavé byly uloženy a že jim skrze poranění v kosti na místě poraněném vhodná půda byla zjednána. Stará zkušenost učí, že po poranění kosti nebo kloubu dochází k tuberkulosnímu zánětu kosti nebo kloubu u osob, které pocházejí z rodiny tuberkulosní, nebo přestálými chorobami (zádušný kašel, spalničky) k tuberkulose jsou náchylny.

Takový hnisavý zánět kosti po poranění, k němuž se přidružila nákaza, probíhá pod obrazem talovitosti krve (pyaemia). Nemocný podléhá třesavkám, trpí vysokými horečkami, v ráně zeje kost mrtvá, z rány vylučuje se hnis zapáchající, v končetině objevují se ložiska hnisu a časem přes nejsvědomitější ošetření bývá nemocný ztracen (zmírá vysílen neb onemocněním útrob), ačkoli není vyloučena možnost uzdravení, které však nadejde teprve po mnoha měsících, když se zmrtvělá kost odloučí. Aby se tomuto zánětu zabránilo, třeba především každé poranění, při kterém vedle měkkých částí utrpěla i kost, očistiti co nejsvědomitěji. To nejlépe provede lékař; jemu, zvláště chirurgovi, přísluší také všecko léčení.

Příjice postihuje kost nejčastěji v pozdním stadiu svém, tvoříc v kosti hlívy (viz Gumma). Také u dětí z rodičů příjicí stižených objevují se příjičné změny kostí.

Příjice kosti jeví se však nejen ve formě gummat, ale i jakožto periostitida. Ta není pozdní. Kost na některém místě zduří; zduří i okolní měkké části. Zduřené místo za bolestí změkne, provalí se, vznikne vřed, v němž viděti obnaženou kost. Tato se odloučí, nebo ji pokryje zrnění, jež z části zjízví; z části vředovatění pokračuje a vzniknou tak zdlouhavé pochody, jež nejednou velkou část kosti postihnou a někdy zjíchovatí.

Jiná změna kosti, zaviněná příjicí, jest eburneace (v. t.). Kost zmohutní, dřeňové dutiny ubývá a nejednou změní se celá kost v celistvou (kompaktní) hmotu takřka bez dřeni. Jindy však naopak vede příjice ke zřidnutí kosti (osteoporosis). Kost celistvá řidne a se tenči, snadno se láme. Tyto změny mohou však vyvoditi i pochody jiné, nejen příjice. T. zv. příjičné tophy jsou ohraničené vyvýšeniny z řídké kosti. Vyskytují se na kosti holenní, klíčku a jinde.

Kurděje poškozují spojení kosti s chrustavkami (na př. v žebrech), přivodí výlevy krve pod okostici, čímž kost odumírá. Změny ty nejsou však zánětlivé a mluví se tu o nich jen proto, že způsobují podobné změny jako pochody svrchu uvedené.

Tvrdé patro a kosti nosní poškozuje ozhřivka, jejíž vředy se sliznice přecházejí na okostici a přivádějí kost v rozpad. Při ozhřivkových zánětech kloubu vyskytují se zánětlivé změny v kloubních koncích kostí.

Actinomycosis vniká z okostice do kosti kanálky, jimiž probíhají cévy, a přivodí přeměnu postižené tkáně v hnis s charakteristickými zrnéčky zelenožlutými.

Z vleklých otrav rozrušení kosti přivodí zvláště fosforová. U dělnictva v továrnách na fosforové sirky vyskytovala se zvláště dříve často t. zv. fosforová nekrosa čelisti, nyní již zásluhou ochranných opatření zdravotnických řídká. Vedle změn kostních vznikají při tom těžké poruchy výživy. Mnozí dělníci dlouho pracují v takové továrně, aniž utrpí. Zvláště jsou nemoci té vydána individua se špatnými zuby. Otrava vzniká vdechováním par fosforových. První příznaky jsou zduření dásní, slinění. Dásně zvředovatějí, zuby před tím zdravé počnou boleti, bolesti rozšíří se i do čelisti, nastane zánět okostice a na konec odumře kosť celá. Z periostu vznikne neforemná kost nová, obalující sekvestr, od něhož četnými píštělemi na venek dere se hnis. Zase je tu nezbytna pomoc chirurgická, okamžité opuštění škodlivého prostředí a usilovné ošetřování léky i výživou.

Doposud je záhadné t. zv. kraniosklerosis č. leontiasis ossea, řídké to onemocnění kosti. Dochází při něm ke značnému zmohutnění kostí lebečných a obličejových, kterým mozek bývá sevřen, bulvy vytlačeny a dutina nosní sevřena až uzavřena. Choroba probíhá léta; vzniká bez zřejmé příčiny. Kosti jsou při tom velmi tlusté, ale i velmi tvrdé jako slonovina. Příkladem může býti t. zv. sedlecká lebka, která je v čelní kosti 12 mm, v týlní 25 mm tlustá. Není ostatně jisto, zda pochod ten řaditi se má k zánětu, či k zbytnění, či k nádorům, je však pozoruhodný tou měrou, že i na tomto místě stala se o něm zmínka.

Zvláštní místo zaujímá t. zv. Pagetova nemoc (o. deformans). Počíná v prostředních letech a trvá obyčejně dlouho, při čem celkového stavu neruší. Postihuje zvláště dlouhé rourovité kosti dolních končetin, obyčejně pravou i levou zároveň, a vedle nich také lebku. Kost tloustne a měkne; ježto soli vápenaté z části z ní mizejí, prohne se pod tíží těla, ale končetiny takové přece ještě tělo nesou. Nemoc provázejí bolesti někdy jen s počátku, jindy po celý průběh, jsou tu silnější, tu slabší, nevystupují však periodicky jako při jiných kostních nemocech. Účinné léčení nemoci Pagetovy dosud nalezeno nebylo.

Nauka o zánětech kostí a kloubů byla novější dobou obohacena četnými novými zkušenostmi, tak že tvoří veliký obor vědění lékařského. Pnrk.