Ottův slovník naučný/Orzeszkowa

Údaje o textu
Titulek: Orzeszkowa
Autor: Karel Štěpánek
Zdroj: Ottův slovník naučný. Osmnáctý díl. Praha: J. Otto, 1902. s. 902. Dostupné online.
Licence: PD old 70
Související: Autor:Eliza Orzeszkowa
Heslo ve Wikipedii: Eliza Orzeszkowa

Orzeszkowa Eliza, spisovatelka polská (* 1843 v Milkowszczyzně u Grodna). Otec její Benedikt Pawłowski býval svobodným zednářem a horlivým stoupencem pokrokových ideí, ale záhy zemřel, načež O. dána byla do klášterního pensionátu ve Varšavě. Jako šestnáctiletá dívka provdala se za Petra Orzeszka, bohatého statkáře, a pocházejíc sama ze zámožné rodiny, věnovala se s chutí světskému životu. Teprve v letech šedesátých XIX. stol. vlivem národního hnutí polského nastal v duši její rozhodný obrat. Poznavši prázdnotu a bezúspěšnost svého dosavadního života počala se pilně zabývati literaturou a výsledkem tohoto zásadního obratu bylo vítězství jejího tvůrčího talentu. Aby mohla cele věnovati se literatuře, rozešla se s mužem. První své práce, mezi nimi tři veliké romány sama spálila. V tisku objevila se nejprve její stať Obrazek z lat głodowych (»Tyg. III.«, 1866), v níž vřele ujímá se polského »chłopa« a tepe lhostejnost a netečnost polské šlechty. Tato lidumilná tendence neopouští ji ani v pozdější činnosti, ano zabírá s počátku místo přední, zatlačujíc uměleckou stránku do pozadí. Tak již Ostatnia miłość (Varš., 1868) přes svoji rozvleklost poutavě líčí smutné postavení ženy, jež hledá ukojení svých útrap v horečce romantismu. Později spisovatelka sáhla hlouběji ke kořenům životního zla a vylíčila několik negativních typů v pracích: W klatce (t., 1870); Na prowincyi (t., 1870); Cnotliwi (t., 1871), až konečně v díle Pamiętnik Wacławy (t., 1871, 2 d.) a Pan Graba (Lvov, 1872, 3 d.) ukazuje jako zdroj společenského zla špatné vychování jak mužů, tak žen. Projevivši již zde neobyčejnou vnímavost pro veškery slabé stránky prázdného života mládeže polské, O. od té doby s plným zdarem jala se líčiti pravdivé typy ze společnosti polské vůbec. Tím ovšem význam a cena jejích prací ještě stouply. Na tomto podkladě vznikla práce Na dnie sumienia (Varš., 1873, 2 d.), zabývající se otázkou mravního obrození, dále Marta (t., 1873), líčící opuštěnou ženu, nepřipravenou k práci, Eli Makower (t., 1875, 2 d.), pojednávající o poměru isráélitů k držitelům půdy a vyplývajícím z toho boji o život, Rodzina Brochwiczów (t., 1876) nabádající k produktivní práci v rodinách šlechtických, a Meir Ezofowicz (t., 1878), vypisující znamenitě boj mezi starým a mladým pokolením židů. Jestliže tu a tam možno vytknouti pracím těm nedostatek v komposici, nesrovnalost částí a celku, sbírka Z róźnych sfer (t., 1880—82, 3 d.) uspokojuje již i v tomto ohledu jednolitostí a objektivností, kteréžto vlastnosti od té doby neopouštějí jejího pružného a měkkého péra ani při dílech větších rozměrů, jako jsou Sylwek cmentarnik (Vilno, 1881) a Widma (t., 1881), v nichž O. zaplatila daň soudobému hnutí socialistickému a nihilistickému. Velkou zásluhu získala si O. uvedením do polské literatury znamenitého typu venkovana běloruského. V pracích, věnovaných životu běloruského lidu, jejž spisovatelka zná do nejmenších záhybů jeho duše, talent její září v plném lesku. Odtud jako z bohaté studnice čerpá řadu svých nezapomenutelných typů kreslených pravdivě, reálně, jak vídáme u ruské realistické školy tak řečených narodniků. Při tom pilně všímá si časových ideí a nejednou líčí obraz těžkého zápasu starošlechtických pojmů se svěžími a mladými silami. Náleží sem především: Niziny; Dziurdziowie (1885) a jmenovitě mistrný obraz Cham (1888) a obšírný román její Nad Niemnem (1888), mající místy formu epopeje, jenž jest současně vylíčením života drobné šlechty polské na Bílé Rusi a prvním protestem individuálního citu proti činnosti organisační, skrývající časem choutky sobecké a chladnou netečnost. Vynikající místo v její tvorbě zaujímá též polská žena. Vylíčivši negativní typ nádherné, ale prázdné loutky, O. v povídce Ascetka (1892) a Dwa bieguny (1893) podává skvělou a hlubokou analysi ženské duše, v níž odehrál se zoufalý boj nad ztrátou osobního štěstí se všeodpouštějící láskou, a vedle toho typ ženy, pracující a smiřující se se všemi okolnostmi života. Význačnou vlastností tvorby její jest měkkost a upřímnost. Malebnosti jejím obrazům dodává místní kolorit, jejž O. přesně zachovává jak v malbě osob, tak i v líčení kraje. Mimo menší práce napsala asi 60 velkých románů, z nichž uvádíme ještě: Pierwotni; Silny Samson; Stracony; Zefirek; Złota nitka; Bene nati; Australczyk; Melancholicy; Pieśń przerwana (1896) a j. Z publicistických rozprav jejích vynikají: O kobietach (1870 a o sobě několikrát), kde líčí nynější stav ženy a podává programm činnosti příští; O patryotyzmie i kozmopolityzmie (1880); O żydach|; Ernest Renan (1886) a pod. O. byla provdána po druhé, ale ovdověvši usadila se trvale v Grodně, kde vynikla dobročinností, jmenovitě po velikém požáru r. 1885. Pokoušela se též zříditi ve Vilně polský sklad knih, ale záhy byla nucena vzdáti se svého úmyslu. Práce její překládají se hojně do cizích jazyků, zejména do ruštiny, frančiny, maďarštiny, hebrejštiny atd. Šnk. — Do češtiny byly přeloženy: Meir Ezofovič (A. F. Hora, 1882); Nerůžová selanka (týž, 1883); Cnostní (J. Bittner, 1884); Ztracený a Přeludy (C. Frič, 1884); Dziurdziové (N. Mrštík, 1889); Chám (Joz. Koněrza, 1889); Romanová (J. Paulík, 1891); Bene nati (týž, 1892); Mirtala (B. Kvapilová, 1893); Mezi sedláky a pány (J. Paulík, 1894); Přerušená píseň (J. Rozvoda, 1900); Jiskry (týž, 1901).