Ofir, daleká země, bohatá zlatém i vzácnými jižními plodinami. V národopise biblickém (Gen. 10), který pochází ze VII. stol. př. Kr. a patrně jest původu foinického, jmenuje se O. mezi syny Joktanovými mezi zeměmi Šebou a Chavilou, což ukazuje na jihovýchodní Arabii. Přímé styky Foiničanův a Isráélitův s O-em, podnícené důležitostmi obchodními, byly však mnohem starší. Šalomoun spřátelen jsa se sidonským králem v Tyru Hirámem I. účastnil se těchto stykův, zejména výprav do O-a. Z edomského Eṣjongebera vypraveny isráélské a foinické lodi do O-a, osazené plavci foinickými a lidem isráélským, odkudž vrátily se po třech letech a přivezly 420 centnéřů zlata, drahokamy, slonovinu, opice, pávy, vzácnostmi ofirskými vyzdoboval pak Šalomoun chrám jerusalemský. Z této zprávy vidno, že byla O. země daleká, neboť lodi ku plavbě do O-u určené byly tak zvané »lodi do Taršiš«, tudíž lodi podobné těm, na nichž plavili se Foiničané do daleké Hispánie; byla k jihu položena, neboť plodiny její jsou plodiny Přední Indie, Jižní Arabie a Vých. Afriky, a kvetla obchodem. O sto let později chtěl obnoviti samostatně plavby ofirské judský král Josafat, ale loď ztroskotala se v přístavu před vyplutím. Od té doby O. upadl v zapomenutí a teprve, když za nových dob vznikla exégése biblická, snažili se učenci určiti polohu O-a a to mnohdy způsobem přepodivným. Jakkoli národopis biblický klade O. výslovně do Arabie, hledán O. v Přední Indii (Bochart, Geographia sacra, II., 137—142), srovnáván s krajinou Abhírou při ústí indském (Lassen, Indische Alterthumskunde, I², 538; Burnell, Indian Antiquary, I., 320; Lefmann, Gesch. d. alt. Indiens, 2), kladen do Malabaru (Renan, Hist. du peuple d’Israël, II., 119 sl.), na Malakku (Beer, Historische Fragen, 112 sl.), na Sumatru (Thenius, Die Bücher der Könige², 164). Bezpečněji vedli si badatelé, kteří hledali O. v jižní Arabii (Fr. Delitzsch, Wo lag das Paradies, 99; Görgens, Theologische Studien und Kritiken, 1878, 458—475; Soetbeer, Das Goldland Ophir, Berlin, 1880). Určitý směr k rozřešení záhady podalo studium klínopisné, kterým zjištěno, že 1. země kol Perského zálivu, na elamské i arabské straně, původně zvány byly Apir, což_se zevrubně shoduje s hebrejským אופיר. Říše Apirská kvetla v Elamu mezi r. ± 1200 až ± 800 př. Kr. a obyvatelé Elamu nazývali se ve svém jazyku Hapirtip, Apirští, až do dob perských; 2. Apir byl střediskem rozsáhlých stykův obchodních do Arabie, Indie i Afriky, jež prostředkovány byly hlavně z ostrova Dilmuna, později z nynějších ostrovů Bahreinských, z Apologu, Gerrhy a Téredona, ve středověku z Kiše a Ormuza. Loď, která se z Eṣjongebera plavila do O-a, potřebovala snadno tři roky, počítá-li se veliké zdržení příčinou monsúnův a obtíže, s povahou tehdejší tržby souvislé. Prvý byl Glaser (Skizze zur Geogr. u. Gesch. von Arabien, II., 353, 368), který poukázal na totožnost O-a s Apirem, načež Hommel (posléze Die biblische Urgeschichte, passim) myšlenku tu všestranně prokázal. Po příkladě Mauchově (Petermanns Geogr. Mitth., 1872, 121 sl.) Glaser nejnověji snažil se sice prvotní výklad svůj nahraditi dohadem, že jsou O-em jihoafrické země (Zimbabve, kraj Mašonův atd.), kdež shledávají se rozsáhlé zbytky starověké kultury, s arabskou Sabou úzce souvislé (srv. Glaser, Pant und die südarab. Reiche, 19 sl.), ale vývody jeho nedocházejí v této příčině uznání. Pšk.
PD old 70