Ottův slovník naučný/Odpor

Ottův slovník naučný
Odpočinek	Odpor	Odpověď

Údaje o textu
Titulek:	Odpor
Autor:	Ferdinand Heller mladší, Vladimír Novák
Zdroj:	Ottův slovník naučný. Osmnáctý díl. Praha : J. Otto, 1902. S. 636–638. Dostupné online.
Licence:	PD old 70
Heslo ve Wikipedii: Odpor (právo)

Odpor (českolat. odporatio) byla ve starém právu českém obrana, kterou někdo hájil svého práva, ohroženého tím, že jiná osoba dobyla nějakého zápisu do zemských desk, rušícího toto právo. Jako právo, kterému se odporovalo, bylo vloženo do desk, tak musil i o. v deskách býti zapsán. Měl-li míti účinek, nesměl býti učiněn bezdůvodně. Osoba odporující (odporník, lat. odporans) musila uvésti příčiny o-u a pohnati osobu druhou (zv. lat. odporatus) před soud, jinak se nazýval o. zmatečným. Zajímavo jest, že pro spor, který byl zaveden následkem o-u, zavedeny byly v něm. úředním jazyku termíny vzaté z češtiny: Odporprocess, Odporierungsprocess. Velmi obšírně píše o o-u Všehrd (VII., 34 a násl.).

O. (Widerspruch) v civilním soudním řízení (řádném) jest processní úkon strany, kterýmž ona jistému jednání, opatření neb postupu processnímu vzdoruje. Rakouský soudní civilní řád mluví o o-u proti opatřením předsedy senátu, vztahujícím se na vedení sporu, proti protokolování, pak o o-u proti líčení děje sporného v průvodním usnesení neb ve skutkové povaze rozsudku. Prvý o. má za následek, že o přípustnosti předsedova opatření rozhodne senát. O. proti protokolování odnímá protokolu absolutní průvodní sílu, kterou jinak má (v. Protokol). Stejný účinek má o. proti líčení děje v průvodním usnesení, jímž se připouštějí důkazy, neb ve skutkové povaze rozsudku, když vylíčení sporného děje a výsledků celého jednání bylo vyhrazeno rozsudku a nepojato do jednacího protokolu (v. Průvodní usnesení a Rozsudek). O. v řízení upomínacím jest sdělení strany, jíž platebním rozkazem bylo nařízeno, aby určitou pohledávku zaplatila, že pohledávky té nebo povinnosti k placení neuznává. O. takový odnímá platebnímu rozkazu veškeru právní sílu, a jen když žádost o vydání platebního rozkazu byla zároveň žalobou, ustanoví se po podání o-u stání k ústnímu líčení.

O. exekuční čili intervence exekuční (něm. Widerspruch Dritter, franc. tierce opposition) jest žaloba osoby třetí, dotčené exekucí, vedenou proti dlužníku, kteroužto žalobou se tato osoba vzpírá buď povolení neb výkonu exekuce. Osoby třetí mohou totiž povolení neb výkonu exekuce vedené věřitelem proti dlužníku odporovati tehdy, když jim k předmětu exekucí postiženému přísluší nějaké právo, které jest exekucí porušeno a tedy ji činí nepřípustnou. Žaloba ta podána býti může buď jen proti vymáhajícímu věřiteli nebo zároveň i proti dlužníkovi a žádá se jí, aby exekuce, pokud jí tvrzené právo k postiženému předmětu jest dotčeno, byla prohlášena nepřípustnou nebo výkon její zrušen. Příslušným pro ni před výkonem exekuce jest soud, který exekuci v první stolici povolil, po výkonu pak soud exekuční, t. j. ten, který exekuci provedl. Hlr.

O. galvanický jest veličina přímo úměrná elektromotorické síle proudu a nepřímo úměrná intensitě proudu; poněvadž pak měřením se dokázalo, že o. galv. závisí pouze na rozměrech a jakosti vodiče, sluje hořejší vztah zákonem Ohmovým (v. t.). Dle tohoto zákona má jednotku odporu vodič, kterým se vyrovnává proud intensity jednotkové při elektromotorické síle rovné jedné. Praktickou jednotkou odporu jest 1 ohm (1 Ω), který má 10⁹ absolutních jednotek elektromagnetických. V této soustavě, která buduje své jednotky na základě tří jednotek fundamentálních, délky — cm —, hmoty — g — a času — sec. —, vycházejíc od zákona Biot-Savartova, o. má význam rychlosti, jeden ohm má tedy význam rychlosti quadrantu poledníka za vteřinu. Závislost o-u na rozměrech a jakosti vodiče vyjadřuje se vzorcem

$O=O_{s}{\frac {d}{p}}$,

kde O_s značí konstantu charakterisující určitý materiál vodiče, d jeho délku a p průřez. Z toho patrno, že při realisaci definované jednotky o-u bylo nutno voliti určitý materiál, upraviti jej v určitý průřez a měniti jeho délku tak dlouho, až by odpor vodiče co možná přesně odpovídal definované jednotce.

Poněvadž konstanta O_s, která se nazývá o-em specifickým, velice citlivě souvisí s podstatou látky, nutno při realisaci ohmu voliti látku, již lze připraviti co možná chemicky čistou. Takovou látkou jest rtuť. Již Werner Siemens ustanovil za praktickou jednotku o-u galv. odpor sloupce rtuťového, majícího čtvereční millimetr v průřezu a délku jednoho metru při temperatuře 0°. Měřením ukázalo se, že nová jednotka ohm jest as o 6 % větší. Na kongresse pařížském r. 1884 ustanoven za ohm legálný o. sloupce rtuťového při 0°, průřezu 1 mm² a délky 106 cm. Pozdějšími měřeními nalezena hodnota přesnější a tak ustanoven nový ohm internacionálný na kongresse elektriků v Chicagu r. 1893. Tento internacionálný ohm dán jest sloupcem rtuťovým délky 106,3 cm a hmoty 14,4521 g o stálém průřezu při temperatuře 0°. Hmota 14,4521 g rtuti odpovídá při udané délce a temperatuře průřezu 1 mm². Jest tedy jeden intern. ohm = 1,063 Siemensových jednotek.

O. specifický vyjadřuje se v praxi obyčejně jako o. sloupce průřezu 1 mm² a délky 1 m, tedy $({\tfrac {m}{mm^{2}}})$. Poněvadž základní jednotkou délky jest cm, jest vědecky vyjádřen o. specifický odporem vodiče délky 1 cm a průřezu 1 cm² $({\tfrac {cm}{cm^{2}}})$. Jak patrno z hořejší rovnice, jsou čísla pro specif. o. dle posledního tohoto způsobu 10.000kráte menší, než dle vyjádřené délky v metrech a průřezu v millimetrech. Aby tudíž nebyla čísla $({\tfrac {cm}{cm^{2}}})$ pro o. specif. příliš malá, klade se za jednotku o-u v tomto případě mikrohm, t. j. milliontina ohmu.

Má tedy na př. specif. o. v mikrohmech pro $({\tfrac {cm}{cm^{2}}})$ při temp. 0°

	mikrohm
stříbro měkké	1,43
» tvrdé	1,56
měď měkká	1,52
» tvrdá	1,56
zlato měkké	1,96
» tvrdé	2,00
aluminium	3,06
magnesium	4,17
zinek	5,36
kadmium	6,57
cín	12,6
platina	13,4
olovo	18,7
arsen	32,7
vismut	125,—

Naproti tomu má retortové uhlí specif. o. 4000 $({\tfrac {cm}{cm^{2}}})$ mikrohm při 20°; jest tedy špatnějším vodičem než kovy. Také slitiny mají větší o. specifický než kov, se kterým jiný sléváme. Proto užívá se slitin k hotovení o-ů galv. (v. Rheostat). Kapaliny jsou mnohem špatnějšími vodiči nežli kovy, nejlépe vodivé roztoky mají o. millionkráte větší než stříbro. Místo o-u specifického zavádí se pro kapaliny pojem vodivosti. Vodivost jest reciprokou hodnotou o-u, jednotka její ${\frac {1}{\mbox{Ohm}}}=1{\mbox{ Hmo}}$. Obyčejně se vyjadřuje vodivost kapalin poměrně, t. j. srovnává se s vodivostí rtuti. Tak jest na př. vodivost (poměrná vzhledem k rtuti) vodních roztoků při 18°

	chlorid draselnatý	chlorid měďnatý
5%	0,0000064	0,0000018
10%	127	30
15%	189	39

Pro roztoky silně zředěné charakteristickou jest specif. vodivost molekulová, kterou obdržíme, dělíce specifickou vodivost molekulovou hmotou rozpuštěné látky. (Srv. čl. Roztok.) Některé kapaliny mají tak malou vodivost, že je počítáme k isolátorům. Na př. benzol, toluol, oleje, ano i čistá voda jest téměř isolátorem. Ve vakuu destillovaná voda má dle F. Kohlrausche při 18° vodivost (vzhledem ke rtuti) pouze $25\,.\,10^{-12}$ (0,000000000025).

Vzdušiny mají tak ohromný o. specifický, že lze je považovati za isolátory. Zajímavo jest však, že některými druhy záření, na př. paprsky Roentgenovými nebo Becquerelovými, stávají se vodivými.

U všech vodičův o. specif. závislý jest na temperatuře, u kovů vzrůstá odpor s rostoucí temperaturou, u čistých kovů činí tato změna 0,4 % na 1°, u niklu a železa 0,5 %. U slitin tento „temperaturní koefficient“ jest obyčejně tím menší, čím je větší specif. o. slitiny, u argentanu jest asi 0,04 %. U novějších slitin „manganinu“, „konstantanu“ a pod. jest tak malý, že při menších rozdílech v temperatuře vůbec nepadá na váhu. Specif. o-u uhle s rostoucí temperaturou ubývá. Mají tedy žárové lampičky rozsvícené menší o. než za studena. Také o-u kapalin s temperaturou ubývá, vodivosti ovšem přibývá. O. kovových vodičů mění se ohýbáním, kroucením a podobnými účinky, které mění strukturu vodiče. Barus a Strouhal ukázali, že ze specif. o-u oceli lze posuzovati její tvrdost. O. vismutového drátu mění se tak značně v magnetickém poli, že lze z této změny určiti intensitu onoho pole. O. selenu značně se zmenšuje účinkem světla; na tom zakládá se fotofon (v. t.).

O. vnitřní a vnější rozeznává se při každém proudovém kruhu; o-em vnitřním míněn jest o. zdroje proudu, tedy na př. o. článku nebo batterie, akkumulátorův a pod., o-em vnějším pak o. ostatního vedení atd. Pravidlem pro spojení galvanická jest učiniti o. vnější přibližně rovný o-u vnitřnímu.

O. galvanický měří se četnými methodami, z nichž některé určuji jej absolutně, jinými se o. srovnává s danými, známými étalony. Srovnávání toto, prováděné jemnými stroji a příslušnými methodami, náleží mezi nejpřesnější měření ve fysice.

Bližší a podrobnější o o-u galv. nalezne čtenář v každé větší učebnici elektřiny. (Srv. na př. Handbuch d. Physik von A. Winkelmann III. díl, Vratislav, 1893.) nvk.