Obecné právo jest právo, jež platí pro celý stát nebo pro svaz několika spojených států jakožto celek na rozdíl od práva partikulárního, jehož platnost omezena jest toliko na některou čásť území. V užším smyslu o. p. značilo soukromé právo, jež až do konce XIX. stol. bylo jednotným subsidiárním pramenem pro státy tvořící říši Německou a platilo pro všecky případy, pro něž právo partikulami té které země neobsahovalo speciálního ustanovení, dle zásady: »Stadtrecht bricht Landrecht, Landrecht bricht gemein Recht«. Toto o. p. bylo jenom skrovnou měrou původu německého; jeho podstatou bylo právo římské Justiniánské (corpus iuris civilis, obsahující instituce, digesta, codex a novelly), pokud glossováno bylo školou bolognskou, dalším pak pramenem jeho bylo lenní právo langobardské (libri feudorum) a právo kanonické, obsažené ve sbírce zvané corpus iuris canonici clausum (Decretum Gratiani, dekretálie Řehoře IX., Bonifáce VIII. a Klementa V.), a pro právo manželské důležité usnesení koncilu Tridentského; kromě toho říšské právo obyčejové a říšské zákony, jejichž význam byl však v oboru práva soukromého velice podřízený. Vzhledem k tomu i vývoj o-ného p-va souvisel úzce s historií recepce práva římského a kanonického, jejíž začátky sahají již do stol. XIII. a jež podporována jsouc jednak učenými právníky, kteří ve právu římském, i co do formy i co do obsahu nad práva domácí vysoce vynikajícím, spatřovali právo κατ᾿ ἐξοχὴν, jednak naukou, že říše Německá jest toliko pokračováním bývalé říše Římské a císařové němečtí nástupci císařů římských, dokonána byla fakticky již koncem XV. stol., zejména když i nově zřízený říšský soud komorní poukázán byl zakládací listinou císaře Maximiliána z r. 1495, aby rozhodoval dle psaného o-ného p-va (»nach des Reiches und geschriebenem Rechte«). Od té doby udrželo se o. p. v Německu v platnosti jako podpůrný pramen právní po čtyři století, na čemž nezměnilo se ničeho ani zrušením říše Německé v r. 1806. Od konce XVIII. století bylo však o. p. v jednotlivých zemích odstraňováno novými kodifikacemi práva soukromého, tak v Prusku r. 1794 »všeobecným zemským právem pro země pruské«, v zemích na levém břehu Rýna r. 1804 zavedením francouzského zákonníka císaře Napoleona I., v Badensku r. 1809 zemským právem badenským a v království Saském obč. zákonníkem z r. 1863. I v ostatních zemích říše Německé pozbylo pak o. p. platnosti od , kterým dnem v život vstoupil občanský zákonník pro říši Německou ze dne . O. p., pokud se zakládalo na právu římském a kanonickém, nezůstalo však omezeno toliko na říši Německou, nýbrž nabylo důležitosti i v jiných zemích středoevropských, zejména i v Rakousku, kdež bylo jako subsidiární pramen práva soukromého v užívání u soudův od polovice stol. XVII., až kodifikace z konce stol. XVIII. a jmenovitě občanský zákonník rakouský z r. 1811 jemu i tu veškeru platnost odňaly. Přes ta nepozbylo o. p. ani dnes zcela svého významu, neboť jednak jest důležito jako základ, z něhož vzrostla nynější moderní práva soukromá, jednak pojí se k němu bohatá literatura XVIII. a XIX. st, jejíchž znamenitých výsledků vědeckých nelze postrádati. Zvláštním předmětem studia jest o. p., pokud jest původu římského, jako právo pandektové dosud na universitách rakouských (kromě polské university krakovské); z universit říše Německé bylo odstraněno studium jeho ihned, jakmile nabyl působnosti nový německý zákonník občanský, a nahrazeno bylo soustavnějším studiem čistého práva římského. J.V.
PD old 70