Ottův slovník naučný/Notové písmo

Ottův slovník naučný
Nototrema	Notové písmo	Notový klíč

Údaje o textu
Titulek:	Notové písmo
Autor:	Josef Boleška
Zdroj:	Ottův slovník naučný: Osmnáctý díl. Praha: J. Otto, 1902. S. 443–445. Dostupné online.
Licence:	PD old 70

Notové písmo. Není pochyby, že již s prvními plody hudební fantasie u národů starověkých vznikala snaha zachovat je písmem. První pokusy dály se pochopitelně písmem literním, jakmile toto ustálením spisovné řeči tak dalece bylo vyvinuto, že ho bylo používáno k zachování děl básnické fantasie. Jmenovitě měla hudba starořecká již v době Perikleově do podrobností provedené hudební písmo, zbudované na základě liter alfabetických, jak o tom svědčí četné učené traktáty druhdy ceny ryze theoretické, které v novější době teprve po archaeologických nálezech řeckých památek hudebních, do kamene vtesaných nebo do papyru veškrábaných, vrhly náležité světlo na způsob praktického opotřebování návodů v nich podávaných. Zničením řecké kultury v dobách stěhování národův a posléze dobytím Alexandrie Araby (641) pozbylo řecké hudební písmo všeho vlivu na další vývoj, o čemž svědčí nejlépe doznání učeného biskupa Isidora Sevillského († 636), který písemné znázornění melodií pokládal za nemožnost přes to, že v latinském spise Boéthiově († 524) obsaženo je zevrubné vylíčení starořecké theorie hudební. První pokus o osamostatnění hudebního písma, o notaci v užším slova smyslu na podkladě zvláštních značek (nota romana), shledáváme v písmě neumovém, jehož existenci listinnými důkazy podařilo se prokázati jen od VIII. stol., ač důmněnka pravděpodobnosti notaci rituáln. zpěvů katolické církve klade ještě před Řehoře Vel. (VI. stol.). Ovšem bylo písmo neumové (v. Neumy) ve své nápadné podobnosti s tvary nynějšího těsnopisu ne upevněním hudebního obsahu, nýbrž spíše prostředkem k podpoře paměti pro zpěváky, kteří melodie měli vštípeny a grafickým způsobem pouze jich klesání a padání viděli znázorněno. Prvotní neurčitost neum co do výšky odpadala jednak spojováním jich s písmeny, pak kladením jich na linie, ve kterémž směru Guido z Arezza (kol. r. 1025) stanovením systému řádkového učinil poslední krok zdokonalovací. Již v X. stol. vyvinulo se nové písmo na základě literek latinské abecedy pro sedm stupňů diatonického zvukořadu: A B C D E F G (jež odpovídalo našemu c d e f g a h). Západoevropští mniši podložili mu záhy nový význam tím, že přizpůsobili je dle starořeckého systému měkké stupnici, čímž prvotní kroky půltónové C—D a G—A připadly na B—C a E—F a B mělo význam našeho H. Tento system, po domnělém svém původci Odonu z Clugny († 942) zvaný »odonským«, proveden byl ve dvou oktávách a splynutím jeho s osnovou Guidonovou, t. j. vespolným sloučením notace písmenkové, literní a liniové, byl dán bezpečný základ k dalšímu vývoji n-ho p-ma. Jednostraná notace písmenková udržovala se pouze u instrumentalistů, u pěvců vyšla z užíváni naprosto a pouze theoretikové přidržují se jí, znázorňujíce takto akustické poměry a pod. Ve XII. stol. doznalo n. p. znamenitého zdokonalení tím, že za notu chorální (v. t.) zavedena byla mensurní (v. Mensurní hudba), která byla schopna vyjádřiti nejen výšku jednotlivých tónův, ale i časoměrné jejich trvání. V XVI. stol. konečně zavedeny byly taktové čáry a tím v podstatných částech svých došla snaha několika století po n-m p-mě co možno nejnázornějším svého cíle. Další nenáhlý vývoj týkal se již jen zjednodušení, změny forem jednotlivých znamének a menších jednotlivostí. Pro úplnost buď tu uvedeno, že prastarý způsob prováděti notaci vedle písmen též číslicemi, udávajícími hmat na nástrojích, oživl vedle mensurního písma v XV. stol. a udržoval se do XVIII. stol. v t. zv. tabulaturách.

Základem dnešního n-ho p-ma jest osnova pětiřádková, která klíčem (v. Klíč v hudbě) nabývá různé hodnoty výškové. Výška jednotlivých linií a mezer mezi nimi označuje se dosud odonským způsobem literním (pro diatonickou tvrdou stupnici C D E F G A H), který jen v územích románských zatlačen je solmisačními slabikami (Ut [Do] Re Mi Fa Sol La Si). Chrómatické výplně půltónové označují se posůvkami nebo odrážkami (v. Chrómatika): ♯, ♭, 𝄪, ♭, ♭♭, ♮, ♮♮. S počátku řádku za klíčem udáno je před znamenání tóniny, potom takt. Rhythmickou hodnotu značek notových okazuje v mezích taktových čar jejich forma, jež různí se co do hlavičky, po případě ocásku (lat. cauda) a křidélka. Nejhustěji užívá se nyní noty celé

$\new Staff \with {\remove Time_signature_engraver \remove Clef_engraver \remove Staff_symbol_engraver } \relative {f1}$

(4/4), půlové

$\new Staff \with {\remove Time_signature_engraver \remove Clef_engraver \remove Staff_symbol_engraver } \relative {f2}$

, čtvrťové

$\new Staff \with {\remove Time_signature_engraver \remove Clef_engraver \remove Staff_symbol_engraver } \relative {f4}$

, osminové

$\new Staff \with {\remove Time_signature_engraver \remove Clef_engraver \remove Staff_symbol_engraver } \relative {f8}$

(při větší skupině používá se místo křidélka trámků:

$\new Staff \with {\remove Time_signature_engraver \remove Clef_engraver \remove Staff_symbol_engraver } \relative {f8[ f]}$

), šestnáctinové

$\new Staff \with {\remove Time_signature_engraver \remove Clef_engraver \remove Staff_symbol_engraver } \relative {f16}$

(

$\new Staff \with {\remove Time_signature_engraver \remove Clef_engraver \remove Staff_symbol_engraver } \relative {f16[ f]}$

), dvaatřicetinové

$\new Staff \with {\remove Time_signature_engraver \remove Clef_engraver \remove Staff_symbol_engraver } \relative {f32}$

(

$\new Staff \with {\remove Time_signature_engraver \remove Clef_engraver \remove Staff_symbol_engraver } \relative {f32[ f]}$

), čtyřiašedesátinové

$\new Staff \with {\remove Time_signature_engraver \remove Clef_engraver \remove Staff_symbol_engraver } \relative {f64}$

(

$\new Staff \with {\remove Time_signature_engraver \remove Clef_engraver \remove Staff_symbol_engraver } \relative {f64[ f]}$

). Zřídka užívá se noty dvojtaktové (lat. brevis)

$\new Staff \with {\remove Time_signature_engraver \remove Clef_engraver \remove Staff_symbol_engraver } \relative {\override Staff.NoteHead.style = #'baroque f\breve }$

a stoosmadvacetinové

$\new Staff \with {\remove Time_signature_engraver \remove Clef_engraver \remove Staff_symbol_engraver } \relative {f128}$

Přidána-li je k notě tečka, prodlužuje se její platnost o polovinu, na př.

$\new Staff \with {\remove Time_signature_engraver \remove Clef_engraver \remove Staff_symbol_engraver } \relative {f2.}$

=

$\new Staff \with {\remove Time_signature_engraver \remove Clef_engraver \remove Staff_symbol_engraver } \relative {f2}$

+

$\new Staff \with {\remove Time_signature_engraver \remove Clef_engraver \remove Staff_symbol_engraver } \relative {f4}$

=

$\new Staff \with {\remove Time_signature_engraver \remove Clef_engraver \remove Staff_symbol_engraver } \relative {f4 f4 f4}$

.

Má-li nota vyšší platnosti rozdělena býti nikoli v sudý počet not platnosti nižší, nýbrž v lichý počet tří neb pěti not, mluvíme o triole, kvintole nebo pod. a označujeme takto:

$\new Staff \with {\remove Time_signature_engraver \remove Clef_engraver \remove Staff_symbol_engraver } \relative { \tupletDown \tuplet 3/2 4 { \override TupletBracket.tuplet-slur = ##t \override TupletBracket.bracket-visibility = ##t f8 f f } }$

=

$\new Staff \with {\remove Time_signature_engraver \remove Clef_engraver \remove Staff_symbol_engraver } \relative {f4}$

,

$\new Staff \with {\remove Time_signature_engraver \remove Clef_engraver \remove Staff_symbol_engraver } \relative { \override TupletBracket.tuplet-slur = ##t \tupletDown \tuplet 5/4 { f4 f f f f } }$

=

$\new Staff \with {\remove Time_signature_engraver \remove Clef_engraver \remove Staff_symbol_engraver } \relative {f2}$

Hlavičky kladou se střídavě na linie a na mezery (případné ocásky běží dolů neb nahoru dle toho, nalézá-li se hlavička nad střední linií nebo pod ní, ovšem pouze v notaci jednohlasé skladby, kdežto ve dvouhlasé běží ocásky vyššího hlasu napořád nahoru, nižšího napořád dolů); přes rozsah liniové osnovy děje se uměšťování hlaviček na liniích (a v mezerách) pomocných, přes hlavičky (neb nad nimi a pod nimi) krátce připisovaných. Vezmeme-li za základ rozsah průměrného klavíru o sedmi oktávách a přidržíme-li se způsobu od X. stol. již obvyklého, dle něhož abecední pojmenování jednotlivých tónů v každé oktávě dochází speciálního odlišováni tím, že pro malou oktávu volí se malá písmena, pro jednou, dvakrát a více čárkovanou opatřená číslicemi (a¹, a² atd.), pro velkou oktávu pak velká písmena, opatřená rovněž číslicemi pro oktávy hlubší (contra a subcontra na př. ₁A, ₂A), bude notace diatonické škály C-dur (odpovídající bílým klávesům) jeviti se v klíči F & G takto:

$\new Staff \with {\remove Time_signature_engraver} \fixed c, { \clef "bass" \cadenzaOff \cadenzaOn a,,4^\markup { subcontra } b,, s c,^\markup { contra } d, e, f, g, a, b, s c^\markup { velká } d e f g a b } \addlyrics { ₂A ₂H ₁C ₁D ₁E ₁F ₁G ₁A ₁H C D E F G A H }$

$<< \new Staff \with {\remove Time_signature_engraver } \relative c { \clef "bass" \cadenzaOn c4^\markup { malá } d e f g a b s c d e f g s s } \addlyrics { c d e f g a h c¹ d¹ e¹ f¹ g¹ } \new Staff \with {\remove Time_signature_engraver} \relative c { \clef "tremble" \cadenzaOn s s s f4 g a b s c^\markup { jednou čárkovaná } d e f g a b } \addlyrics { f g a h c¹ d¹ e¹ f¹ g¹ a¹ h¹ } >>$

$\new Staff \with { \remove Time_signature_engraver } \relative c { \clef "treble" \cadenzaOn c''4^\markup { dvoučárkovaná } d e f g a b s c^\markup { tříčárkovaná } d e f g a b s c^\markup { čtyřčárkovaná } d e f g a } \addlyrics { c² d² e² f² g² a² h² c³ d³ e³ f³ g³ a³ h³ c⁴ d⁴ e⁴ f⁴ g⁴ a⁴}$

Nepřestává však n. p. na těchto údajích, výšky tónův a jejich poměru rhythmického se týkajících, nýbrž k stanovení absolutní rychlosti pomáhá si předpisy co do povahy ruchu (zpravidla v italštině, novější dobou též v mateřštině pisatelově) a přesným určením dle metronomu a zvláštními znaménky podává návod k přednesu. Sem náležejí značky vztahující se na dynamické odstiňování (

$\new Staff \with { \remove Time_signature_engraver \remove Clef_engraver \remove Staff_symbol_engraver } \relative c' { \override Voice.NoteHead.color = #(x11-color 'white) \override Voice.Stem.color = #(x11-color 'white) f^\ff}$

= fortissimo,

$\new Staff \with { \remove Time_signature_engraver \remove Clef_engraver \remove Staff_symbol_engraver } \relative c' { \override Voice.NoteHead.color = #(x11-color 'white) \override Voice.Stem.color = #(x11-color 'white) f^\f}$

= forte,

$\new Staff \with { \remove Time_signature_engraver \remove Clef_engraver \remove Staff_symbol_engraver } \relative c' { \override Voice.NoteHead.color = #(x11-color 'white) \override Voice.Stem.color = #(x11-color 'white) f^\fp}$

= forte piano,

$\new Staff \with { \remove Time_signature_engraver \remove Clef_engraver \remove Staff_symbol_engraver } \relative c' { \override Voice.NoteHead.color = #(x11-color 'white) \override Voice.Stem.color = #(x11-color 'white) f^\p f^\f}$

= piano-forte,

$\new Staff \with { \remove Time_signature_engraver \remove Clef_engraver \remove Staff_symbol_engraver } \relative c' { \override Voice.NoteHead.color = #(x11-color 'white) \override Voice.Stem.color = #(x11-color 'white) f^\p}$

= piano,

$\new Staff \with { \remove Time_signature_engraver \remove Clef_engraver \remove Staff_symbol_engraver } \relative c' { \override Voice.NoteHead.color = #(x11-color 'white) \override Voice.Stem.color = #(x11-color 'white) f^\pp}$

— pianissimo,

$\new Staff \with { \remove Time_signature_engraver \remove Clef_engraver \remove Staff_symbol_engraver } \relative c' { \override Voice.NoteHead.color = #(x11-color 'white) \override Voice.Stem.color = #(x11-color 'white) f^\sfz}$

= sforzando =

$\new Staff \with { \remove Time_signature_engraver \remove Clef_engraver \remove Staff_symbol_engraver } \relative c' { \override Voice.NoteHead.color = #(x11-color 'white) \override Voice.Stem.color = #(x11-color 'white) c''4-^}$

) a na způsob vázání či odrážení tónů (legato nebo staccato), k čemuž používá se dosud obloučků neb teček nad notami, ač nejnovější dobou někteří (Riemann) upouštějí od tohoto artikulačního označování, zavádějíce za ně označení frasi dle pravidel syntaktických, posléze pak na melismatické ozdoby, jako trilek, mordent (

$\new Staff \with { \remove Time_signature_engraver \remove Clef_engraver \remove Staff_symbol_engraver } \relative c' { \override Voice.NoteHead.color = #(x11-color 'white) \override Voice.Stem.color = #(x11-color 'white) f^\prall}$

), obal (

$\new Staff \with { \remove Time_signature_engraver \remove Clef_engraver \remove Staff_symbol_engraver } \relative c' { \override Voice.NoteHead.color = #(x11-color 'white) \override Voice.Stem.color = #(x11-color 'white) f^\turn }$

) a pod.

O dějinách n-ho p-ma napsal cenné pojednání Riemann, Studien zur Geschichte der Notenschrift (1887) a Notenschrift und Notendruck (1896). ♭