Ottův slovník naučný/Niněra

Ottův slovník naučný
Niněchov	Niněra	Ninger

Údaje o textu
Titulek:	Niněra
Autor:	Josef Boleška
Zdroj:	Ottův slovník naučný. Osmnáctý díl. Praha: J. Otto, 1902. S. 331. Dostupné online.
Licence:	PD old 70
Heslo ve Wikipedii: Niněra

Niněra (onomat.), kobylka, kobylí hlava (ital. lira tedesca, liuto, franc. vielle, něm. Drehleier), prastarý nástroj hudební, jenž pořídku udržel se až do dob nejnovějších, ale největší oblibě těšil se ve stol. X.—XII., kdy rozšířen byl obecně asi tak, jako nyní klavír. Ozvučná skříň n-ry, tvarem svým nelišící se od nástrojů smyčcových, přepjata jest několika strunami, z nichž jedna (nebo dvě stejně zladěné) zkracuje se klaviaturou, dvě (nebo dva stejně zladěné páry) volně leží a tvoří jako u dud kvintu v basu. Melodie hrála se na klávesnici. Ve chvění přiváděly se struny kolem pryskyřicí natřeným, jež otácelo se klikou. N. nazývána nejprve organistrum a měla dle popisu Gerbertova klávesnici o jedné oktávě; ve století XVIII. vyskytuje se rozšířena až na dvě oktávy s chromatickými půltóny. Od XII. až do XV. stol. nazývána byla armonie, symphonie (chifonie), načež, když upadla v nemilost a zapomenutí, přikládán jí ve Francii název vielle, jímž prve označován smyčcový nástroj z třídy violové (v. Viella). Virdung (1511), jenž n-ru nazývá lyra, neuznal ji ani za hodnu popisu a Praetorius (1618) mluví o ní opovržlivě. Ve stol. XVIII. však n. zároveň s musettou těšila se tak veliké oblibě, zvláště ve Francii, že na ni koncertovali virtuosové Laroze, Janot, Baton a stavbě její oddávali se nástrojáři Baton, Louvet, Delaunay v Paříži, Lambert v Nancy a Barge v Toulouse a skládány pro ni sonáty a duetta i školy na ni sepsány (Bonin a Corrette). Potom n. klesla na nástroj tříd žebravých a dobou nejnovější vytlačena byla z oběhu kolovrátkem; v Čechách hráli na ni v I. polov. XIX. stol. jen kočovní komedianti. ♭