Ottův slovník naučný/N
| Ottův slovník naučný | ||
| Mže | N | Na |
| Údaje o textu | |
|---|---|
| Titulek: | N |
| Autor: | Josef Zubatý, neuveden |
| Zdroj: | Ottův slovník naučný. Sedmnáctý díl. Praha : J. Otto, 1901. S. 958. Dostupné online |
| Licence: |  PD old 70 PD anon 70 |
 Heslo ve Wikipedii: N |
|
N jest nosová souhláska zubná, vznikající, když znějící proud hlasový, jemuž cesta dutinou ústní zatarasena jazykem, opřeným špičkou o zuby neb o nějakou čásť dutiny ústní v jejich blíži, vychází dutinou nosní. Jako m (v č. osm, sedm) může i n se objeviti ve funkci samohláskové (na př. něm. reden, vysl. redn). Podle podrobnějších rozdílů v ustrojení mluvidel může býti n velmi rozličnými hláskami, které často se v písmě neliší. V čes. tenký jest nosovkou zadopatrovou (hrdelní), vznikající závěrem dutiny ústní na zadním patře; vlastní zubné n je v č. tento, temný a p.; jiné n (se špičkou jazyka opřenou o tvrdé patro) v černý, mošna a p.; jiné n (labiodentální, se závěrem mezi hořejšími zuby a dolním rtem) v sinfonia a p. Jiné jest zase ň (předopatrové, se závěrem dutiny ústní mezi hřbetem jazyka a předním patrem) v č. mňoukati, nic, němec. Atd. — V indoevr. jazycích zubné n bylo hláskou velmi častou v kořenech i odvozovacích slabikách. V praslovanštině před souhláskami změnilo se v nosový pazvuk (pьną „pnu“, ale pęti „píti, pnouti“) anebo snad i úplně zanikalo (na př. vъtorъ „druhý“ z ъntoros); rovněž na konci slova (na př. kamy „kámen“ z -mon, dělaję „dělaje“ snad z jōn). V češtině nosové samohlásky tak vzniklé ztratily nosový pazvuk a všelijak se měnily; sice zůstalo praslovanské n celkem beze změny (leda že snad změkčilo se za jistých okolností v ň, kterého praslovanština dle některých neměla). Ztý.
N, chem. značka pro dusík (nitrogenium).