Ottův slovník naučný/Mythologie

Ottův slovník naučný
Mythografové	Mythologie	Mythus

Údaje o textu
Titulek:	Mythologie
Autor:	Vladislav Kalousek
Zdroj:	Ottův slovník naučný. Sedmnáctý díl. Praha : J. Otto, 1901. S. 947–948. Dostupné online.
Licence:	PD old 70
Heslo ve Wikipedii: Mytologie

Mythologie (řec.) čili bajesloví jest nauka o mythech n. bájích národů pohanských, zejména starověkých. Mythus (μύθος) v klassické řečtině znamená vypravování smyšlené vůbec, v užším smysle lidový výklad o zjevu neb věci, které člověka k přemýšlení vybízejí, nejsouce samozřejmy; má tedy mythus původ psychický, i člověk prvotní snaží se dle svých duševních schopností a svého vzdělání dobadati se jádra věcí, jež sahají nad obzor jeho chápavosti, tedy ve sféře jemu téměř metafysické. Ježto pak praemissy lidového úsudku takového bývají bludny, též výsledek jeho, mythus, jeví se opakem pravdy vědecké. Nicméně ani poblouznění toto není bez zajímavosti, ježto zasahovalo hluboko u všeobecný ráz své doby, pročež se stalo předmětem badání vědecké m. Mythy vznikají arci nejhojněji za doby, kdy vzdělání národa ještě nevyspělo, a mohou se týkati rozmanitých otázek náboženských, přírodních, dějinných, slovných — odtud mythy přírodní, éthické, historické, etymologické; vyvíjejí pak se a trvají, pokud nepronikne poznání lepší. Lze tudíž u lidu prostého a u národů nevzdělaných dosud stopovati vznik mythů. Mythy stýkají se arci v první řadě s náboženstvím. Nezvyklým zjevům přírodním prvotní člověk podkládal síly, jež oživoval, dávaje jim podobu svoji, on bohy své anthropomorfisoval; podobně představoval si později i pomysly éthické. Když pak se ustálila víra v posmrtnost duší, rozhojněny tím značně představy mythické i navoděno spojení mythů s pověstmi, jednajícími o bohatýrech kmenových. Zobecněním mythů lokálních (mnohdy obdobných), slučováním dvou bytostí podobných, jakož i naopak odlučováním bytostí nových na základě různých epithet, přejímáním mythův a kultů cizích, vznikem legend sakrálních, vzájemným vlivem mythu a pověsti, jejichž hranici mnohdy nelze rozlišiti, fantasií básníkův a umělců výtvarných, kteří svými díly měli mnohdy rozhodující vliv na vývoj mythů, ba i podávali někdy mythy jinak nedochované, mohla konečně m. vyspěti v celek tak bohatý a ladný, jaký vykazuje m. národů staroklassických. O starých pramenech jejích v. mythografové; co se umění týče, odkazujeme na díla: Overbeck, Griechische Kunstmythologie, a na příslušné stati Roschrova slovníku.

Již za starověku filosofové zabývali se výkladem mythů, činíce tak směrem trojím: fysikálně-allegorickým (Epicharmos, Anaximenés, Hérakleitos, Anaxagoras, Métrodóros, stoická škola), éthickým (Anaxagoras, Aristoteles) a historickým neboli euémeristickým dle zakladatele Euémera (v. t.). První dva směry pokládají mythy za uměle vzniklé výtvory určitých badatelů, kteří chtěli zjevy přírodní a ideální vlastnosti vyložiti allegoriemi. Středověk a nový věk až po Heynea přestával takřka na pouhém zaznamenání bájí. R. 1760 de Brosses první vyslovil mínění, že mythy vznikly přirozeně, a užíval methody srovnávací, dle něho Fontenelle, Meiners. Stanovisko Vossovo zejména dlouho se zamlouvalo Angličanům (Gladstone, Paley). Vlastním zakladatelem kritiky v m-ii jest Chr. Heyne, dbaje přesnější kritiky pramenův a vykládaje mythy za přirozený výraz prvního lidského vědění. Oproti tomu Jiří Bedřich Creuzer pokládal mythus za umělou allegorii přejatou z orientu. Theorie tato došla v nejnovější době vřelého přijetí zvláště u O. Gruppea (Die griech. Kulte und Mythen in ihren Beziehungen zu den oriental. Religionen, 1887 a „Griechische Mythologie und Religionsgeschichte“, 1897, v příruční knize Iwana Müllera), jenž zakládaje svá zkoumání na etymologické podobnosti jmen a stopuje vývoj kultů řeckých, shledává, že valná čásť jich sem přešla přes Krétu a Kypros z Orientu. Též Arnošt Curtius v posledním desítiletí uznává rozsáhlý import kultů semitských v době předhistorické na půdu řeckou, shledávaje jakési kritérion v srozumitelnosti jmen a rázu obětí; Otto Keller a H. Lewy hledají původ mnohých jmen mythických v jazycích semitských, podobné styky uznávají Vict. Bérard, Philippe Berger a Robert Brown, kdežto C. Krauth vykládá řecké mythy z Egypta, Ale málo vývodů této theorie lze pokládati za správné a právem se již proti Creuzerovi opřel G. Hermann (1818), zastávaje se přirozeného vzniku mythův a zamítaje původ řeckého mythu z Orientu. Na to K. O. Müller první poukázal na význam lidového podání mythů v lokálních mythech historických. Jednostrannost jeho theorie právem vytkl Welcker, jenž za hlavní mythy pokládá mythy božské, zkoumá vznik jejich a vývoj; nesprávné však jest jeho mínění, že polytheismus řecký vznikl z monotheismu. Již před tím vydal žák jeho Schwenck obšírnou mythologii v 7 dílech a Heffter. Fysikálně většinou mythy vykládá Lauer (1853), Eduard Gerhard pak klonil se k mysticismu, H. D. Müller přihlížel k m-ii jednotlivých kmenů řeckých. Jan Adam Hartung poukázal první na samostatnost m. italské. Kar. Bedř. Nägelsbach zasloužil se o theologii homérskou. Dosud nejoblíbenější dílo jest Ludvíka Prellera, Griech. Mythologie (2 d., 1854, 3. vyd. od Plewa 1875, čtvrté od Roberta 1887) a Römische Mythologie (1858, 3. vyd. ve 2 díl. od Jordana 1883); přihlíží též k methodě srovnávací. Petr Forchhammer vykládal mythy lokalistickou theorií fysikální málo střízlivě. Z kritiky Creuzerova díla podané Lobeckem a Vossem vyvinul se pomalu jednostranný směr éthický, jehož se drželi Lange, Renan, Grote a jejž zvláště vypěstil Karel Lehrs. S ním souhlasí Eug. Plew a P. Stengel. Historicky vykládali mythy Kar. Aug. Böttiger a E. Hoffmann. — Tvůrci srovnávací m. jsou bratří Grimmové; jako řeči národův indoevropských, tak i jejich m. prý jsou si příbuzny. Když dospělo studium indských věd, srovnávací methoda zdokonalena Ad. Kuhnem; za kriterion mythu předhistorického Kuhn pokládá shodu jmen (Djaus, Zeus, Jovis, Ziu); mythus nejstarší jest fysický, éthické mythy jsou veskrze pozdější. Max Müller zkoumal tím směrem vznik mythů, liše troje periody: rhématickou, dialektickou a mythopoickou; moment etymologický (koncovky rodové, synonymie a homonymie) jest prý vydatným pramenem pro vznik mythů; mythus tedy prý vzniká chorobou řeči, jež ztratila chápavost pro zjevy jednou vytvořené. Kdežto však Kuhn za jádro mythův uznává personifikace mračen a zjevů souvislých, M. Müller redukuje bohy na zjevy světelné, slunce, měsíc a zoři. I v novějších spisech drží se celkem svých starých zásad, čině novým směrům jen málo ústupkův. Etymologie Müllerovy však většinou padly novým jazykozpytem, což omlouvá Müller tím, že jména vlastní neřídí se hláskoslovím obecným. Stoupenci směru toho byli Pott, Benfey, Leo Meyer, Sonne, systematicky jej zpracoval Cox, v Italii Angelo de Gubernatis, Danesi a dal Lago, Arnold Foresti, v Americe Edw. W. Fay, ve Francii Bréal a Darmesteter, W. Henry (1892). (Srv. Mähly, Über vergleichende Mythologie, 1885.) Proti Kuhnovi a M. Müllerovi brojili zejména O. Schräder, Pavel Kretschmer a Herm. Oldenberg, neuznávajíce shody v m-ii indoevropské o bozích vyšších, nýbrž v m-ii nižší. Naproti tomu Arn. Siecke směr srovnávací hájí. — Jinaký směr srovnávací, daemonologický, založil F. L. W. Schwartz, jenž pokládá víru lidu čili t. zv. nižší m-ii za první, mythy božské a hérojské za pozdější; shoda mythův indoevropských jeví se prý jen v m-ii nižší. Myšlénky Schwartzovy lépe odůvodnil Vilém Mannhardt, jenž pokládá daemony lesní, polní a domácí za společné bohy indoevropské, nepřipouštěje mythu božského v době proethnické. Podobné soudí Elard Hugo Meyer. H. Usener pak, jenž podobně zkoumal v mythech italských, dospěl ve spise „Götternamen. Versuch einer Lehre von der religiösen Begriffsbildung“, 1896, k mínění, že vyšší bozi (t. zv. osobní) vznikli z jakýchsi bohů nižších (speciálních) vlivem homonymie a synonymie jmen. Za stoupence směru Mannhardtova pokládán je též W. H. Roscher, jenž v hojných svých pracích užívá srovnávací methody jen k výkladům o vzniku a významu mythův bytostí mythických, nepátraje po době, kdy vznikly. Redakcí jeho vychází od r. 1884 v Lipsku obšírný slovník „Ausführliches Lexikon der griech. u. röm. Mythologie“. Podobný směr jeví se v pracích prof. Jos. Krále. Ještě dále šla methoda anthropologická, tvrdící, že shoda mythů nesvědčí o společném jejich původu, protože podobné mythy vznikly týmiž podmínkami psychickými u národův úplně oddělených; tak hlásali Tylor a Andrew Lang, kteří takto navodili srovnávací m-ii všeobecnou. — Jak již nahoře dotčeno, někteří mythologové obmezují svůj úkol na určitou m-ii, užívajíce k rozřešení jeho všech prostředků filologické methody (směr filologicko-kritický). Sem náleží Usener a Roscher. Lokální mythy za základ svých studií vzali H. D. Müller, F. Deneken (v článku Heros v Roschrově Slovníku), Wilamowitz-Möllendorff, jenž vedle toho též hoví theorii historické, jsa odpůrcem výkladů fysikálních a methody srovnávací. Výkladu historickému přejí též Tascher, Kaibel, Maxim. Mayer, Wilh. Müller. Příliš jednostranné hoví výkladu fysikálnímu Konrad Sehrwald a Otto Gilbert (Griech. Götterlehre, 1898). Konečně vznikla theorie animismu, odvozující náboženské názory mythické z víry duše a ctění předků; zakladateli směru toho jsou Edw. B. Tylor, Herbert Spencer a Julius Lippert, stoupenci pak jeho Erwin Rohde, u nás Vl. Vašátko (Počátkové náboženství), O. Fr. Vaněk (Animismus, 1898, a O původu náboženství řeckého v „Osv.“, 1900) a Fr. Krejčí (Ctění předků v „List. fil.“, 1889, Řeč a mythus, t., 1893, a j.), dále F. B. Sevons (An introduction to the history of religion, 1896), Chantepie de la Saussaye, C. P. Tiele (Elements of the science of religion, 1897, 1899). Všecky tuto uvedené methody výkladu (fysik., éth.-histor., lokál.) a theoretické směry (srovnávací, anthropologický, filologicko-kritický, animistický) mají veliké zásluhy o výklady mythů; chyb pak dopustily se tím, že jednostranně chtěly vše vykládati dle zásad svých vlastních. Jen správně kritickým užitím všech method a směrů lze tu dojíti cíle. Kriticky rozebrány různé směry badání mythol. v obšírných studiích prof. Jos. Krále: O nynějších směrech badání mythol. („Listy fil.“, 1888) a O nynějším stavu badání mythol. (t., 1900). klk.