Mysliveček Josef, hud. skladatel český (* 9. břez. 1737 v Praze — † 4. února 1781 v Římě). Otec jeho byl mlynářem a měl vrchní dozor nad vodními zřízeními. Josef M. studoval nejprve filosofii (mathematiku a hydrauliku u prof. Schora), načež učil se mlynářství, ježto otec hodlal mu po své smrti postoupiti mlýn. Vypracovav zvláštní hydraulický model stal se M. mlynářským mistrem, avšak po otcově smrti postoupil mlýn svému bratru Františkovi, a poněvadž již od mládí jevil zvláštní náklonnost i nadání k hudbě (hrálť již tehdy znamenitě na housle), rozhodl se věnovati se jí výhradně. I vstoupil k Habermannovi, aby se u něho naučil kontrapunktu. Zdlouhavá methoda vyučovací však neuspokojovala ho, i odešel k organistovi chrámu matky Boží v Týně, Jos. Segertovi (Segrovi), aby se tam učil samostatné komposici. Již po půl roce napsal tu svých prvních šest symfonií, které anonymně vydal s tituly: Leden, Únor, Březen atd. Práce mladého komponisty korunována výsledkem skvělým: symfonie ty přijaty s největším nadšením, což M-čka pohnulo k energickému pokračování na vytčené dráze. Již r. 1763 odebral se do Benátek, kdež u kapelníka Pescettiho učil se recitativu. Opera stala se ideálem jeho uměleckého tvoření. V Italii, na venkovském zátiší u Parmy, píše svoji první operu, jejíž jméno nám však není známo. Po znamenitém úspěchu, vybídnut královským vyslancem, odchází do Neapole, aby tam k slavnostem králových narozenin složil operu Belleferonte (u jiných též „Bellerofonte“). Nadšení Italův pro M-čka bylo dilem tímto jen rozníceno, jméno mladého skladatele putuje již celou Italií. Nazývají ho zde Il Boëmo nebo Venatorini. Všude jest zbožňován, zasypáván verši, zlatem i slávou. Turin, Florencie, Milán, Pavia i Řím ucházejí se o díla jeho. Ohromná jest tou dobou produktivnost M-čkova. Pro Řím složil r. 1769 operu Hypermnestra, r. 1773 pro Neapol Romulus a Ersile, t. r. Demetrius pro Pavii, Antigone pro Turin, r. 1774 pro Neapol Artaserse, pro Padovu Attide a r. 1775 opět pro Neapol opery Ezio a Demofonte. Jméno M-čkovo nesla tehdy Italií slav. zpěvačka a interpretka jeho děl Kateřina Gabrielli, zvaná la Cuochetina. R. 1777 M. k pozvání kurfiršta Maximiliána odebral se do Mnichova, avšak již 1778 vrátil se do Neapole. T. r. napsal pro Řím operu Olympiade, která slávě jeho dodala nového lesku a ze které arie „Si cerca se dice l’amico dov’è“ letí celou zemí. M. stojí tu na vrcholu své slávy. Tu zve M-čka arcikníže Ferdinand do Milána, kde mladý skladatel napsal několik oper. Zde měl však první neúspěch: opera Armida, provozovaná v Teatro della Scala, propadla. To byla pro M-čka rána osudná. Odešel tajně do Říma, kde na Piazza del popolo měl skvostný palác. Ale i zde jednou svou operou propadl, a to dodalo mu úplně. Onemocněv upadal i fysicky a bída zaklepala na jeho dvéře. Zadlužil se konečně tak, že neměl ani vlastního přístřeší. Přišli věřitelové a palác jeho zpustošen. Pád slaveného umělce byl neočekávaný a rychlý. Nikdo se ho neujal. Zapomněli knížecí štědrosti, přímo marnivosti, kterou M. slynul za dnů svého rozkvětu, slávy a bohatství. V umírání, prý na slámě, nalezl jej žák jeho, Angličan Barry; ten také dal jej pohřbiti na své útraty a jemu postaviti mramorový pomník v kostele San Lorenzo in Lucina. U nás jsou práce M-čkovy méně známy. Dle jména známe ještě tři jeho opery: Merope, Tamerlan a Farnace. Partitur jejich však nemáme. R. 1786 našel Dlabač v Lobkovicově archivu v Roudnici dvě mše od M-čka, který pokusil se i na poli hudby církevní. Chvalně známa jsou jeho oratoria: Passio Jesu Christi a La famiglia di Tobia. Mimo to napsal množství prací menšího slohu: kousků salonních, koncertů, kvartett. Šest sonát jeho pro dvě violiny a violoncello vyšlo tiskem r. 1780 v Offenbachu. Poslední prací jeho bylo šest kvartett, která byla vytištěna již po jeho smrti u Hummla v Amsterdamě. Počet jeho zpěvoher jest 30—40. R. 1900 vydal Urbánek jeho Notturna. Podobiznu jeho ryl Niederhofer. Třeba M. byl působil v cizině, nesmíme zapomínati, že jest žákem nejlepších mistrův a theoretiků domácích a že jest nejznamenitějším naším symfonikem v XVIII. století. On jest úhelným kamenem, na kterém stavěly generace pozdější. G. J. Dlabač, Allg. böhm. Künstlerlexikon (1815); Barney, Tagebuch einer musikalischen Reise etc. (něm. od Ebelinga, Hamburk, 1772); Cramer’s Magazin d. Musik v. j. 1784; „Rozhledy“, Otakar Kamper: Počátkové české hudby; F. M. Pelzel, Abbildungen böhm. u. mährisch. Gelehrten und Künstler… (1773); Neue Wiener Musikzeitung (1857).
PD anon 70
Heslo ve Wikipedii: Josef Mysliveček