Ottův slovník naučný/Miloradovič
Ottův slovník naučný | ||
Miloňovice | Miloradovič | Miloschitz |
Údaje o textu | |
---|---|
Titulek: | Miloradovič |
Autor: | neuveden |
Zdroj: | Ottův slovník naučný. Sedmnáctý díl. Praha : J. Otto, 1901. S. 358. Dostupné online. |
Licence: | PD anon 70 |
Heslo ve Wikipedii: Michail Andrejevič Miloradovič | |
Související články ve Wikipedii: Милорадовичи (rusky) |
Miloradovič, jméno maloruského rodu šlechtického, pocházejícího ze Srbska. Petr Vel., chtěje podniknouti válku s Tureckem, hledal mezi Jihoslovany agitátory pro povstání (1711) a jedním z nich byl Michajil M., jenž po válce se svými bratry Gavrilem a Alexandrem přestěhoval se do Ruska. Petr jmenoval ho r. 1715 plukovníkem hadačským, kterýžto úřad zastával 11 let, vynikaje při tom krutostí a zištností. Po jeho smrti stal se hetmanem bratr jeho Gavrilo M., jenž konečně pro vyděračství a násilnosti páchané na lidu souzen v Moskvě a roku 1729 zbaven své hodnosti. Vnuk jeho Petr Stěpanovič M. (* 1723 — † 1799) sloužil při dvoře a nabyl rozsáhlých statkův sňatkem s pravnučkou Pavla Polubatka. Jeho bratr Andrej M. (* 1726 — † 1796) sloužil ve vojsku a byl maloruským gubernátorem a sestavil popis tehdejší Malé Rusi.
Jeho syn Michajil Andrejevič M., hrabě, ruský generál (* 1770 — † 1825), studoval na universitách v Královci, Gotinkách a Štrasburku. Roku 1789 bojoval proti Turkům, r. 1792 proti Polákům, r. 1798 byl velitelem apšeronského mušketýrského pluku, s nímž provázel Suvorova přes Alpy na jeho proslulém tažení do Italie. Při tom M. vedl předvoj a vyznamenal se u Cassana (27. dub. 1799), kdež pod nim padli tři koni, pak u Lekka, postaviv se s praporem před Rusy jižjiž ustupující a veda je k novému, vítěznému útoku; rovněž u Trebbie a při obležení Peschiery, Pizzighetona, Milána, Turina a j. Na zpátečném tažení chránil v údolí Reusském houževnatě ústup ruských zbytků proti Massénovi. R. 1805 stal se generallieutenantem a účastnil se bojů proti Francouzům, zvlášť u Slavkova 2. pros. 1805. Pak bojoval proti Turkům a porazil Mustafu Bairaktára, začež obdržel řád sv. Alexandra a čestný kord; druhé rozhodné vítězství jeho nad Turky bylo u Rasovy na dolním Dunaji r. 1809. Za nové války s Napoleonem sebral v Kaluze záložní sbor, s nimž bojoval 7. záři 1812 u Borodina, kdež po smrti Bagrationově velel druhému sboru. Zapálení Moskvy po porážce Rusův, jež Francouzům zadalo nejtěžší ránu, stalo se hlavně na popud M-ův. Když Francouzové táhli zpět, znepokojoval je M. neustále, seslabuje tak poslední jejich zbytky. R. 1813 přitáhl do Varšavy, pak v čele 30.000 mužů do Slezska, obléhal Hlohov, u Fischbachu utrpěl sice značné ztráty od gen. Charpentiera a vytlačen z Budyšína, načež s pruským generálem Kleistem a s Colloredem obklíčil u Nakléřova (Nollendorfu) Vandammea, jenž přinucen složití zbraně. V bitvě u Lipska dne l6. října rozhodl vítězství M. zálohami ruskými a pruskými, jež tam vedl. Na další výpravě do Francie bojoval u Brienny, Arcis-sur-Aube, La Fère-Champenoise a u Paříže. Povýšen tu ve stav hraběcí byl jmenován gubernátorem kijevským a r. 1819 petrohradským. Zemřel na ránu, již si utržil proti dekabristům v pros. r. 1825 (srv. Konstantin 18). M. byl rozený vojín — nejhorší chvíle bitevní naplňovala ho největší radostí a živostí; měl vzácný dar mluviti k prostým srdcím vojínův tak, že je cele získal, k čemuž přispívalo nemálo i to, že v útrapách jejich dělil se o ně s nimi, nevyhrazuje si žádného osobního pohodlí.
Jmenují se ještě: Grigorij Alexandrovič M. (* 1839), hrabě, jenž sloužil ve vojště a za války rusko-turecké (1877—1878) byl v družině carově. Jako maršálek černigovské šlechty vydal seznam šlechtických rodů černigovské gub. a napsal mnoho statí z oboru dějin a archaeologie ruské. O sobě vydal: Skazanije o rodě dvorjan i grafov M-ej (Kijev, 1871—84; Petrohr., 1894); Matěrialy dlja istoriji pažeskago korpusa (Kijev, 1876); Vjatka i jeja dostopriměčateljnosti (Vjatka, 1874); Aněkdoty — čerty iz žizni grafa M-a (Petrohrad, 1886); Inostrannyja sočiněnija o Malorossiji (Cernigov, 1859); Opisanije černigovskich soborov (t., 1889 a 1890); Matěrialy dlja istoriji južnoj Rusi (t., 1858 a 1890) a mn. j. Vydal též básně svého děda Tumanského s cennými zprávami biografickými. — Vasilij Petrovič M. (* 1845) působil jako soudce v lubenském újezdě a sebral bohatý ethnografický materiál, jejž uspořádal systematicky a uložil v archivu charkovské historicko-filologické společnosti. Dosud vydány z jeho rukopisů: Svaděbnyja pěsni („Kijev. Starina“, 1890); Pěsni rabočich (t., 1895) a O rožděstvenskich svjatkach („Poltavskija gub. Vědomosti“, 1893).