Ottův slovník naučný/Mercy
| Ottův slovník naučný | ||
| Mercurius | Mercy | Merčin |
| Údaje o textu | |
|---|---|
| Titulek: | Mercy |
| Autor: | neuveden |
| Zdroj: | Ottův slovník naučný. Sedmnáctý díl. Praha : J. Otto, 1901. S. 120. Dostupné online. |
| Licence: |  PD anon 70 |
Mercy [mersì]: 1) z M. Franz, bavorský vojevůdce z války třicetileté (* koncem XVI. stol. v Longwy v Lotrinsku — † 1645). Byl ve vojenských službách bavorských, pak císařských, bojoval u Lipska pod Piccolominim a r. 1633 byl již plukovníkem. Po krátkém zajetí francouzském hájil r. 1634 Rheinfelden proti vévodovi výmarskému a r. 1638 byl opět ve službách bavorských. R. 1640 zabránil vpádu švédského vojska pod Banérem do Francie, obléhal r. 1641 Wolfenbüttel a Gotinky, r. 1642 zahnal Banéra z Řezna, potřel r. 1643 voje generála Rantzaua u Tuttlink, načež jmenován polním maršálkem a velitelem spojených armád císařské a bavorské. Dobyl pak r. 1644 Freiburku a odrazil útok spojených sil vévody z Enghienu a maršálka Turennea, kterého porazil 3. kv. 1645 u Mergentheimu. Sám padl v bitvě proti Francouzům u Allersheimu a tělo jeho pochováno na bojišti, kde sami Francouzové postavili mu pomník s nápisem »Sta, viator, heroem calcas«. M. byl pokládán za nejlepšího vojevůdce své doby.
2) z M. Claudius Florimund, hrabě, rakouský polní maršálek, vnuk generála bar. Frant. Mercyho (* 1666 v Longwy v Lotrinsku — † 1734 u zámku Crocetty u Parmy). Vstoupil r. 1682 do rak. armády, vynikl při obležení Vídně r. 1683 a účastnil se polních tažení v Uhrách (1684—90), pak roku 1701 v Italii, tak že rychle postupoval a stal se r. 1704 generálmajorem. V l. 1705—1707 bojoval s úspěchem proti Francouzům a porazil v Offenburku vojsko markýze de Vivans, načež povýšen za pol. podmaršálka. R. 1709 vedl šest pluků do Mantovy, vrátil se k Rýnu a chránil Černý les a rakouské Waldstädtsko v Porýní před Francouzi. Roku 1716 přispěl nemálo k vítězství nad Turky u Petrovaradína a vyznamenal se u Temešváru a r. 1718 u Bělehradu. Téhož roku měl vrchní velení na Sicilii proti Španělům. Dvě léta poté stal se místrodržitelem v Banátě a získal si velkých zásluh o tuto zemi. Jako polní maršálek měl r. 1733 vrchní velení vojska v Italii a padl r. 1734 při útoku na zámek Crocettu u Parmy. Jeho léno a hraběcí titul, jehož nabyl r. 1720, zdědili jeho adoptovaní synové Antoine M. d’Argenteau († 1767 jako gen. guvernér v Osěku) a Florimund M. d’Argenteau, rak. diplomat a chráněnec hrab. Kaunice, v letech 1780—90 vyslanec v Paříži, pak v Londýně, kdež zemřel r. 1794. Byl důvěrníkem Marie Terezie a jakožto rádce Marie Antoinetty hrál v prvních letech revoluce vynikající roli. Důležita v tom směru jest Correspondance secrète entre Marie Thérèse et le comte de M.-Argenteau (vyd. Arneth a Geffroy, Pař., 1874, 3 sv.) a Correspondance secrète du comte de M.-Argenteau avec l’empereur Joseph II et le prince de Kaunitz (vyd. Arneth a Flammermont, t., 1889). Dopisy jeho hraběti Lud. Stahrembergovi z l. 1791—94 vydal hr. Thürheim (Inšpr., 1884). Srv. Th. Juste, Le comte de M.-Argenteau (Brussel, 1863).